Dostal jsem se teď, milí čtenáři, do žhavé debaty na téma “Ostrava vs. Praha”. Byla to debata, kterou jsem absolvoval už několikrát, a jejíž jádro se točí kolem obtížně zodpověditelné otázky “Je lepší bydlet v Praze i s jejími pekelně drahými nemovitostmi, ale také lepší nabídkou pracovních míst a kulturního života, nebo v Ostravě, kde je bydlení levné, ale mzdy tomu odpovídají, a příležitostí k vyžití je výrazně míň?” (A ono jich je přece jenom míň, to si, milí Ostraváci, nenakecávejme. Dost záleží na to, na čem si potrpíte, některé obory jsou tu docela dobré, jiné však nikoliv.)
Tentýž druh debat vedou jiní lidé všude možně po Evropě, ba i mimo ni, a obvykle je provázen intenzivním nadáváním na zapšklé NIMBYs, kteří se rozhodli, že zrovna ten jejich barák musí být v daném místě poslední a další se postaví jen přes jejich mrtvolu. To je také problém vyskytující se s různou intenzitou všude možně po vyspělém světě, a všude má podobné následky.
Čert vezmi NIMBYs, osobně soudím, že nikdo nemá právo bránit jiným lidem ve výstavbě svých obydlí jen proto, že se nachází poblíž; ale o tom tento článek být nemá. Představme si nyní hypotetickou Českou republiku, ve které by problém NIMBYsmu byl plošně vyřešen a nikdo by nemohl bránit výstavbě nových domů nekonečným odvoláváním na jednou-určitě-spatřeného-čolka a hlukové limity. K čemu by to vedlo? Praha by se během jedné generace rozrostla na velikost Madridu a Brno na velikost Prahy; zbytek republiky by se dílem vyprázdnil, dílem (v atraktivnějších lokalitách) transformoval do víkendových rekreačních oblastí pro nové Megapražáky a Megabrňáky.
Ač to není nijak milé, státy můžou mít více než jeden problém naráz a my – nejen my! – máme jeden velký latentní problém, který by se v případě likvidace NIMBY hnutí stal zcela nelatentním.
Naše regiony si nemůžou, v podstatě ani nesmějí, nějak výrazně konkurovat, což mezi nimi udržuje ohromné rozdíly.
Abych tu předešlou stručnou větu trochu upřesnil – mohou si konkurovat věcmi, které jsou často historicky založené a mají velkou setrvačnost. Praha bylo krásné historické město s dobrou univerzitou už někdy roku 1880 a nic se na tom nezměnilo; bodejť by se tam nestěhovali lidi. Tomu se z pohledu Chomutova dost blbě konkuruje, Chomutov nikdy nebude tak krásný jako Praha, ani tam nebude nikdy sídlit něco jako IKEM nebo matematicko-fyzikální fakulta. (Byť hlavní chomutovské náměstí je docela pěkné, ale ne tak, aby se tam někdo kvůli tomu stěhoval.) Potřebujete-li se naučit pořádnou matematiku nebo naopak komplikovaný koronární bypass, nutně vás to bude táhnout do té Prahy nebo Brna, aspoň dočasně. A jednotkou dočasnosti bývá jeden furt.
Nicméně i když nemá Chomutov svůj IKEM, mohl by té Praze konkurovat aspoň jinými parametry života, hlavně ekonomickými, jenže to právě nesmí, nebo aspoň ne v dostatečném rozsahu. Charakter České republiky i mnoha jiných republik je natolik centralizovaný, že upeče-li se něco v té Sněmovně, ať už jsou to daně, různé povinnosti typu EET, nebo nová ekologická opatření, platí to pak rázem plošně všude, pro 11 milionů lidí žijících ve velmi odlišných podmínkách. A pokud jde o nějakou povinnost, břemeno, tak ono v praxi obvykle doléhá hůře a tíže na podnikatele či jiné subjekty v hospodářsky slabších regionech, než v centrech dění, kde jsou tržby, rezervy atd. podstatně větší.
Tím pádem Chomutov, nebo třeba Ostrava, nemůže ani doufat v to, že by přitáhla nové pracovní příležitosti nějakými výraznými daňovými či regulačními výhodami. Nemá k tomu právo.
Vezmete-li si třeba tu postindustriální krajinu na Ostravsku a Karvinsku – tady je docela hodně průmyslem poničených ploch, které by snesly výstavbu dalších fabrik celkem hladce, ale stejně se kolem nich musí dělat například EIA (posouzení vlivu na životní prostředí) ve stejném zákonném rozsahu, jako kdyby šlo o novostavby na zelených loukách plných luzně vonících květů kdesi pod Medníkem. To dává smysl jedině někomu, jehož hlavním cílem je, aby se ten průmysl zastavil a zanikl navěky, ale zároveň to nechce říct úplně na plnou hubu.
Kdyby existovala dostatečná vnitřní autonomie, jako třeba ve Švýcarsku, místní kanton by si takové věci rozhodl sám a s přihlédnutím k místním podmínkám, které v té centrále třeba ani neznají.
Jedním z důvodů, proč nám USA coby Evropě začínají ekonomicky ujíždět, je ten, že v mnoha věcech tam trefili tu správnou rovnováhu mezi tím, co se musí dělat společně, a v čem je lepší ponechat jednotlivé státy a regiony, aby si konkurovaly. Mají jednotnou měnu, jednotný poštovní systém (velké požehnání např. pro e-shopy – na rozdíl od nás v Evropě, kde máme teoreticky společný trh pro 400 milionů lidí, ale poslat balíček s knihami z Česka do Itálie vyjde klidně na tři stovky), jednotnou síť dálnic včetně standardů, jaká je maximální výška vozidla, které může podjet pod mostem atd. Také společnou armádu, která je v součtu daleko silnější, než by byly milice jednotlivých států.
Ale většina regulačních a daňových mechanismů je přenesena na nižší úroveň, a to znamená, že rozhádá-li se nějaký Elon Musk s progresivním státem Kalifornie, může svoje firmy přestěhovat do Texasu a je v tom skutečný rozdíl, kdežto u nás přesun firmy z Kardašovy Řečice do Horní Plané nemá prakticky žádný efekt, jenom zbytečné náklady. Co víc, oni si tam můžou dokonce založit vlastní město, což je proces, který se v případě základny Starbase rozběhl už za covidu a teď přešel do formální fáze, kdy příslušnou žádost posuzují úřady (a nemají zas tak moc možností ji odmítnout). A to vlastní město bude mít také spoustu prostoru k vlastnímu rozhodování.
Tento přístup svého času pojmenoval americký soudce Louis Brandeis slovy “laboratoře demokracie” – jednotlivé státy a komunity mají možnost prozkoumat, co je užitečné a co nikoliv, přičemž vzhledem k neexistující jazykové bariéře mezi nimi se ty úspěchy i neúspěchy snadno šíří.
Toto bychom potřebovali jako sůl. Periferní oblasti tahají za kratší kus provazu už z principu, takříkajíc dědičně, a mají fakticky zakázáno to kompenzovat jinými výhodami. Nemuselo by to tak být. Odbřemeňte ekonomiku a začne fungovat sama; dokáže-li se ze stagnace a inflace po pouhém roce reforem vzpamatovat i Argentina, zdecimovaná předtím desítkami let příšerných vlád, dokázaly by to i naše slabší regiony. Asi ne všechny, i v té Americe jsou na tom některé státy výrazně hůř než jiné. Ale měly by aspoň nějaké manévrovací pole, které teď nemají.
No, to už je ovšem na ústavní reformu. On by ale na ni byl čas i tak… Většina ústav, které u nás za posledních 150 let platily, se ani nedočkala třicátého výročí platnosti. Ta naše současná už také krapet “přesluhuje” a stála by za důkladnou novelizaci. Svět se od roku 1993 hodně změnil, a zkušeností jsme od té doby také nasbírali dost.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
