Poněkud cynický vtip z doby vrcholného komunismu zněl, že francouzská a sovětská delegace se vypravily vlakem, jedna do Moskvy a druhá do Paříže. Jejich vlaky zastavily ve Varšavě a obě delegace vyhlédly z okna a domnívaly se, že už jsou v cíli…
Ještě kolem roku 2000, kdy jsem ve Varšavě byl poprvé, to celkem sedělo. Město bylo očividně daleko chudší než Praha, natož různé západní metropole, což bylo vidět úplně na všem: stáří vozového parku, výklady obchodů, stav různých veřejných prostranství a oblečení lidí. Dnes, o čtvrt století později, se rozdíly v blahobytu smazaly. Sem-tam ještě narazíte na nějaké zanedbané zákoutí, které pamatuje generála Jaruzelského a výjimečný stav, ale dnes se Varšavě daří očividně dobře. Nutně vás napadne, zda za dalšího čtvrt století, někdy kolem roku 2050, nebude zřetelně chudší naopak ta Praha.
Varšava vstala z mrtvých na dvě etapy. V roce 1945, po varšavském povstání a přechodu fronty, tu nebylo víceméně nic, kromě trosek plných mrtvol. Hitler měl na Varšavu obzvlášť spadeno a speciální německé oddíly začaly likvidovat zdejší památky hned po dobytí města roku 1939. Dvě povstání, která následovala, (v židovském ghettu a později i v polské části města) byla pak dobrou záminkou pro to, zničit polské hlavní město úplně. Z druhého břehu tomu ničení roku 1944 přihlížela sovětská vojska, neboť Stalinovi patrně vyhovovalo, že ve městě krvácí nekomunistický polský odboj.
Dnešní návštěvník to nemusí na první pohled poznat, protože přijde-li do historického centra města, uvidí starý královský palác, katedrálu a roztomilé staré domy na náměstí – jenže to je všechno postaveno znovu, cihlu po cihle, na základě předválečných fotek a paměti těch, kdo přežili velký armageddon. Poválečná obnova Varšavy ještě úplně neskončila. Předloni začala rekonstrukce Saského paláce, velmi drahý projekt; hotovo má být roku 2030 za cenu bratru 15 miliard korun. Houževnatost Poláků je prostě legendární.
Co ovšem poznáte hned po opuštění rekonstruovaného centra města, je absence „mezilehlých vrstev“. Nejsou tu ani secesní Vinohrady, ani prvorepublikově-elegantní Dejvice, to všechno padlo za oběť válce. Další stavby jsou až z 50. let. Vedlejším efektem poválečné obnovy je i síť několikaproudých městských dálnic křižujících centrum, které mu upřímně moc nepřidávají.
Druhá etapa zmrtvýchvstání začala po pádu komunistického režimu, kdy Poláci získali konečně prostor k tomu, uplatnit své obchodní nadání naplno. Ve městě, kde nezbylo moc památek, nejsou ani moc zavilí památkáři, a výstavbě moderních budov nikdo příliš nebrání. Během poslední generace tu vyrostlo více než deset mrakodrapů, které zastiňují dříve dominantní „stalinskou“ univerzitní budovu, a ten nejvyšší, Varso Tower, je dnes nejvyšší budovou celé EU. Za mé návštěvy na konci prosince jsem jej ale spatřil jenom jednou, jinak se jeho horní půlka skrývala v …
… no, a zde jsem chtěl původně napsat slovo oblacích, jenže on to byl spíš smog. Abychom Polsko jen nechválili, má i nějaké problémy, a jedním z nich je příšerná kvalita ovzduší, pro změnu nejhorší v celé EU. Na mapě zimní Evropy má Polsko tendenci trčet jako červená skvrna, roztahující se do okolí (včetně mrzuté severní Moravy a českého Slezska, kde začíná dovezený kouř převládat nad tím místním). Epicentrem smogu ovšem není Varšava – bývá jím hornoslezská pánev se svým levným uhlím.
Je to problém, protože skutečnost, že kouř z pevných paliv poškozuje zdraví, si ekologové nevymysleli. Polská vláda chce tento problém řešit výstavbou hned několika jaderných elektráren na baltském pobřeží (zatím není v zemi ani jedna), ale stavět se ještě nezačalo.
Co se památek týče, k vidění je ještě jedna, tentokrát v autentickém stavu: na samotném jihu města leží městečko Wilanów, dnes „rozvojová zóna“ plná nových bytovek, kam byla protažena tramvaj a chystá se sem i výstavba metra. Za druhé světové války ale ležel Wilanów daleko od Varšavy a díky tomu byl ušetřen – jak městečko samotné, tak zejména velký královský palác barokního slohu, zbudovaný Janem III. Sobieskim. Palác obklopují rozsáhlé zahrady a jeho vnitřek, zahrnující i dvě skvostné královské ložnice, je vzpomínkou na slávu polsko-litevské rzeczpospolity dříve, než ji semlelo brutální 18. století. Za separátní návštěvu rozhodně stojí, i když tramvají a pěšky sem z centra pojedete skoro hodinu.
Stojí za to navštívit Varšavu. Historickou krásu jí už nikdo naplno nevrátí, ale je to Město, Které Přežilo, a ta energie přežití a vůle k dalšímu růstu je tu cítit dodnes. Pokud tu něco zásadního nezkazí, během dalších pětadvaceti let bude Varšava jedním z nejdůležitějších měst Evropy.
Hudební epilog
.jpg){kind=link}