Hups! Tohle bych neudělal (a většina čtenářů také ne, jen se přiznejte). Toto je poslední robot od čínské firmy Unitree Robotics.
Samozřejmě musíme počítat s tím, že se ti inženýři s se chlubí hlavně svými úspěchy, a že před tím prvním úspěšným skokem bylo X dalších pokusů, při kterých se pan robot pořádně rozmázl po podlaze. Ten velký jásot publika z pozadí sám o sobě naznačuje, že ani přihlížející úplně nečekali, že se to povede.
Ale technologie se vždycky jenom zlepšují. Pokud se takový skok povedl jednou, povede se (po nějakých dalších neúspěších) znovu, a další generace robotů už nejspíš budou umět provléknout nit uchem jehly a podobné “legrácky”. Někde o 5-10 let dále pak čekají modely, které dokážou věci, jaké nedokáže žádný smrtelník.
Pohyb je docela těžká věc. Tedy aspoň pohyb v nepředvídatelném terénu, který může být plný různých “pastiček”. Roboti mají “rádi” dobře uspořádané, uzavřené prostředí, jako jsou třeba skladiště Amazonu. Tam mohou komunikovat mezi sebou, podlahy jsou rovné, a na pohyb po nich stačí ta nejefektivnější technologie, kterou na rovných površích máme: kolo.
V přírodě žádná zvířata na kolečkách nejezdí, protože by se zasekla v nejbližší kaluži nebo hrstce písku. Dokonce i na Marsu, kde je to prostředí v některých ohledech míň nepřátelské (žádné řeky, žádné bažiny), mají výzkumní roboti problémy s průchodem terénem a musí se s nimi jezdit opatrně, protože riziko uvíznutí je velké. Leckdy se s nimi popojíždí jen o pár metrů za den, a pečlivě se přitom zkoumá poloha každého kolečka. Příroda nejspíš přišla s nohami proto, že nic lepšího pro tak různorodý terén neexistuje.
(V této souvislosti jsem četl zajímavou poznámku jednoho biologa: proč si myslíte, že “myšlení” je složitější než “pohyb”? U lidí se abstraktní myšlení včetně užívání jazyka vyvinulo celkem rychle, během pár set tisíc let. Pohyb se vyvíjel daleko déle, takže je nejspíš těžší jej dokonale zvládnout. Na to se dá namítat, že hýbe se kdeco, kdežto systematicky mluví jen člověk a sporadicky nějací ti papoušci; ale stejně je to zajímavá myšlenka.)
Tento vývoj ovšem naznačuje, že roboti časem ovládnou i ruce a nohy. Možná dokonalejší, než jsou ruce a nohy naše. Nebo ve větším počtu. Nebo obojí.
Podívá-li se člověk na současný pracovní trh, zdá se, že největší “díru” vyhlodávají roboti (jak softwaroví, tak ti z železa) v oblasti, řekněme, středně kvalifikovaných prací. Robotičtí svářeči a robotičtí pošťáci zajišťují služby, které dříve dělali lidé; on koneckonců i samotný computer (počítač) byl více než dvě stě let člověk, který se živil počítáním, a jehož povolání převzaly stroje prakticky totálně. (Viz např. Zapomenuté příběhy 6, kapitola “Kde probůh jsem?”)
Robotická práce ale jen velmi pomalu proniká do těch nejnižších kvalifikací, které zahrnují příliš různorodou fyzickou aktivitu: úklid (kromě vysávání), péči o nemocné, čištění kanalizace, práce číšníka, zahradníka, dělníka na stavbě. Dokonce i poskládání vypraného prádla do úhledného tvaru je pro robota zatím těžký úkol. Tam všude “přežívali” lidé, a to lidé, kteří by třeba vzhledem ke své chybějící kvalifikaci měli problém sehnat lepší práci.
Jsem upřímně zvědav, co se stane, až i v těchto oborech začnou lidem konkurovat pohybově dokonalejší roboti. To nejsou lidé, kteří by se na něco snadno přeškolili. Už teď mají na západě Evropy problém s tím, do jaké smysluplné aktivity zapojit všechny ty mladé muže z člunů, jejichž jediným vzděláním je afghánská nebo senegalská madrasa. Přidejte k tomu i “marginální zaměstnance” lokálního původu…
Opraváři robotů z nich určitě nebudou.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
