Řekne-li se atomová válka, napadne běžného Středoevropana nejčastěji nějaká ta hypotetická americko-ruská, případně americko-čínská. Lidé s větším přehledem si vzpomenou ještě na Severní Koreu a jejích odhadem sto hlavic, o jejichž použití rozhoduje jedinec, kterého byste za normálních okolností neposlali ani s pětistovkou do Alberta na nákup. Na řadu dalších kombinací ale nepřijde řada. Nikdo například neočekává, že by se do sebe jednoho dne pustily Čína a Izrael – nejen, že jsou od sebe daleko, ale jejich strategické zájmy se totálně míjejí.
Osobně ale dlouhodobě pokládám za nejprůserovější jadernou kombinaci současného světa dvojici „ Indie – Pákistán“, a ta současná šarvátka mezi oběma státy, kterou doprovází hojné použití dronů, té mé obavě trochu nahrává.
Vlastnictví jaderných zbraní je velice zvláštní politický fenomén, protože nejlépe funguje ve dvou zcela protilehlých polohách: buď v dlouhodobě stabilních demokraciích, kde má jejich reálné nasazení hodně institucionálních pojistek, nebo naopak v totalitních autokraciích, kde veškerou tu zodpovědnost nese jeden Herr Diktator, který v případě špatného rozhodnutí musí počítat s tím, že přijde o svůj cenný život. Takový autokrat má většinou v rámci jaderného konfliktu daleko víc co ztratit, než co získat, a představa vlastního paláce ze zlata, spáleného na prach ve stylu Hirošimy a Nagasaki, dokáže zchladit i hodně rozpálené žlučníky hlavy. Zejména pokud už v tom paláci žijí dvacet let.
Indie a Pákistán nesplňují ani jedno. Oba ty státy jsou příliš různorodé a chaotické na to, než aby je někdo opravdu mohl natrvalo řídit železnou rukou shůry – nežijí tam žádní Číňané, zvyklí na tři tisíce let centralizované vlády, ale několik desítek etnik s různými jazyky, bohy a tradicemi, které se mnohdy nesnášejí navzájem, a při tom nesnášení se neomezují jen na řeči u piva u lasí. Tatáž roztříštěnost ovšem komplikuje i snahy o fungování demokratických struktur a institucí. Různorodost alias diverzita je, všem vznešeným řečem navzdory, v praktické politice hlavně neutuchajícím zdrojem těžko řešitelných problémů.
Indický subkontinent má navíc bohatou tradici, jak co se různých divokých pogromů týče, tak i v zakládání různých tajných spolků, sekt, teroristických organizací apod. Už jen dělení zanikající Britské Indie na samostatnou Indii a Pákistán v letech 1947 – 1948 byla neuvěřitelná krvárna, v jejímž důsledku zahynul i sám Gándhí. Přitom počet lidí, kteří na tuto krvárnu vzpomínají jako na slavnou událost, kterou by ve jménu očištění státu bylo potřeba zopakovat v daleko větším rozsahu, není dodnes úplně zanedbatelný. Tenhle druh smýšlení se žádnému koutu světa nevyhnul, bohužel.
Tenhle „mezilehlý“ politický charakter obou států ale znamená, že ty tamní vlády můžou být občas zavlečeny do válečného konfliktu nikoliv z rozhodnutí svých prezidentů a ministrů, ale z iniciativy svých vlastních občanů, kterým se „podaří“ spáchat něco takového, že tu silovou reakci druhého státu prostě vyprovokují. Větší riziko přitom plyne z Pákistánu, u kterého lze úspěšně pochybovat i o tom, zda má vůbec jeho civilní vedení pod kontrolou svoji vlastní armádu a tajné služby. Zrovna Pákistán je země, ve které “hluboký stát” nejen, že nepochybně existuje, ale funguje tak záhadným a problémovým způsobem, že z toho bývají mezinárodní komplikace.
Klasickým horkým teritoriem je pak samozřejmě Kašmír, o jehož osvobození z rukou káfirů sní mladí teroristé snad už na základní škole, a každou chvíli se nějaká ta teroristická skupina skutečně pustí i do zcela praktických kroků, jak ty kašmírské káfiry zničit. Jenže káfirů je více než miliarda a založili na svoji ochranu indický stát, který na takové akce reaguje adekvátně tvrdě.
Důsledkem této zpropadené situace je, že Indie a Pákistán jsou jediné dvě atomové mocnosti, které po sobě skutečně občas střílejí ostrými, a to nejen z malých ručních zbraní. Zatímco na sporné indicko-čínské hranici v Himálaji se oba zúčastněné státy tiše dohodly, že jejich pohraničníci se sice mohou prát, ale pouze ručně (tj. za pomoci cihel a dřevěných tyčí), na indicko-pákistánské hranici žádná taková preventivní gesta nehrozí. Tam se počítá i s potenciální ostrou válkou.
Takové poměry mají eskalační potenciál. Určitým odlehčením situace je skutečnost, že oba státy jsou vzájemně na kordy už tak dlouho, že si jako správní frenemies zvykly na nějakou koexistenci, střelba-nestřelba. Kdesi jsem narazil na přirovnání indicko-pákistánských vztahů k hysterické, nikdy nekončící telenovele, a docela to sedí.
Ale taková neformální koexistence může jednoho dne doplatit třeba na dostatečně velký teroristický útok – nějaký ekvivalent amerického 11. září 2001 nebo izraelského 7. října 2023, jenže v podmínkách hustě osídleného subkontinentu, kde těch obětí bude desetkrát tolik. Pak ten kumulativní šok z tolika mrtvých povede k tomu, že si zasažená populace nějakou tu „trestnou výpravu“ po svých vlastních politických lídrech prostě vynutí. A u takové „trestné výpravy“ nikdy nevíte, do jakých rozměrů nakonec doroste.
Ostatně ty dva uvedené příklady z jiných částí světa k velkým válkám vedly, a v obou případech tam byl jako společný základ chiliasmus islámských fundamentalistů, kteří stojí spíš o posmrtný ráj než o zlaté paláce na zemi, a kterých je v tom Pákistánu solidní rezervoár.
Mimochodem, pokud vezmete současný atomový klub, tak: Rusko aktivně válčí, KLDR aktivně válčí (prostřednictvím svých jednotek na rusko-ukrajinské frontě), Indie a Pákistán aktivně válčí, Izrael aktivně válčí, tři z těch čtyř zbylých dodávají otevřeně vojenskou podporu do aktivní války (USA, Británie a Francie) a tím zbývá jen Čína, u které bych se ale zase moc nedivil, kdyby tak činila tajně.
Pěkný tanec mezi atomovými vejci to je, ale rozpitváte-li motivace každého toho jednotlivého státu do detailů, vyjde vám, že se to jen tak nezmění. Skoro pro každý z nich je větším problémem jednostranně couvnout, než pokračovat v tom, co dělá.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
