Nepříliš daleko od Milána končí Alpy, nejen symbolický předěl severní a jižní Evropy. Ve zdejších úzkých údolích otevřených směrem na jih vznikla táhlá, štíhlá, desítky kilometrů dlouhá jezera. Dnes jsou strmé svahy kolem nich vesměs zastavěné, protože tato oblast je velice populární oddechovou destinací. Mimo jiné tu, vzhledem k trochu vyšší nadmořské výšce a hojnosti lesů i vody, bývá v létě o něco chladněji.
Rozvětvené jezero Como končí na jednom ze svých třech ramen stejnojmenným městem Como, turistickým epicentrem, odkud vyjíždějí lodě do ostatních městeček rozložených podél břehu. Como samotné funguje standardním lombardským způsobem, tj. celkem efektivně, ale lodní přeprava je mírně chaotická. Na ceduli s odjezdy svítí několik hodin staré údaje o spojích, které dávno odjely, jediný automat na lístky nefunguje a na kasách jsou vyvěšené různé narychlo vytištěné cedule o tom, která loď je plně obsazená a která ne.
Tajemství rozdílu spočívá nejspíš v tom, že lodní podnik, který zajišťuje na jezeře dopravu, nepatří ani městu, ani regionu, ale přímo celostátnímu ministerstvu dopravy se sídlem v Římě. Jaký pán, taková jízda, a rázem tu, uprostřed vysoce organizované a pečlivé Lombardie, máte ostrůvek pravého středoitalského maglajzu.
(Vůbec – Itálie je dokonalým studijním materiálem, co se governance týče. Ještě se k tomu dostanu v nějakém jiném, necestopisném článku.)
Zajímavá věc – lidé tu vypadají jinak, než i v padesát kilometrů vzdáleném Miláně. Jsou mnohem světlejší a bledší, dokonce bych řekl, že je tu více blonďáků než v České republice. Etnický substrát je tu nejspíš jiný než v údolí Pádu. Toto byla za Římanů keltská oblast, později sem dorazili germánští Langobardi, ale i když se to obyvatelstvo dávno pořímštilo a poitalštilo, fyzicky nejspíš zůstalo stejné po celé tisíce let; zdejší region nebyl v předmoderní době příliš atraktivní pro přistěhovalce zvenčí. Ale donekonečna to nevydrží, masová migrace z Afriky je vidět už i zde.
(Podobná koncentrace světlých typů je k vidění i ve španělské oblasti Asturias, což bylo poslední útočiště poražených Vizigótů poté, co v 8. století Arabové dobyli většinu Pyrenejského poloostrova.)
Zdejším slavným rodákem je Alessandro Volta, průkopník elektřiny, který se svými pokusy značně předběhl dobu. Jen díky tomu, že na svoji dobu se dožil velmi vysokého věku (82 let), mohl být svědkem toho, že nešlo o slepou uličku a že se k jeho práci přidávají další, mladší vědci. I tak ale první skutečně praktické elektrické zařízení, střelkový telegraf, vzniklo až deset let po jeho smrti (viz též Zapomenuté příběhy 5, kapitola “Zatkněte KWAKERA”.) Dnes má Volta v Comu muzeum, postavené v antickém stylu.
Hned za Comem začíná Švýcarsko, které se s Itálií dělí o další velké jezero, Luganské. Přesněji řečeno, na břehu Luganského jezera je jen jedna malá kuriózní italská enkláva jménem Campione di Italia, městečko ze všech stran obklopené švýcarským územím. Je to výsledek jakéhosi referenda z konce 18. století, kdy se místní, na rozdíl od svých sousedů, rozhodli zůstat součástí Lombardie.
Zbytek Luganského jezera patří ke kantonu Ticino, jediné části Švýcarska, kde převažuje (jinak málo početná) italská komunita. Lugano je „přechodovou oblastí“ se vším všudy, od lidské kultury až po přírodu. Tak například většina zdejších stromů a keřů jsou běžné středoevropské druhy, ale ze Středomoří sem zasahuje i několik subtropických taxonů, včetně palem. Z hlediska běžného fungování není mezi italským Comem a švýcarským Luganem moc velký rozdíl, výrazný rozdíl je ovšem v cenové hladině. Skoro všechno je tu dražší, odhadem dvakrát, než v Itálii.
Mimochodem, v Luganu stojí asi jediná socha na světě, zpodobňující Satoshiho Nakamota. Ptáte-li se, kdo to je, jde o pseudonym člověka (či skupiny lidí), který vynalezl bitcoin. Tím pádem jde o poněkud symbolickou sochu. Původní Nakamoto se odmlčel roku 2011 a jeho identita není veřejně známa.
Příští zastávka: Torino čili Turín.
Hudební epilog
