Torino čili Turín je „kapesní velkoměsto“ ležící na samotném začátku Pádské nížiny. „Kapesní“ proto, že skoro všechny charakteristiky velkoměst jsou tu k vidění, ovšem v menším měřítku. Počet obyvatel něco málo pod jeden milion, jedna linka metra, vlastní letiště s ročním obratem kolem čtyř milionů cestujících. Žádný takový kompromis mezi Brnem a Prahou u nás nemáme.
Ve dvou kategoriích ovšem Turín hraje daleko vyšší ligu, v jednom případě doslova: Juventus Turín je jednou z italských fotbalových legend. (Mimochodem, jeho současný trenér se jmenuje Igor Tudor, dokonalejší evropské jméno si těžko představit.) Také zde sídlí Fiat, největší italský výrobce automobilů, a všem návštěvníkům Turína vřele doporučuji návštěvu zdejšího automobilového muzea MAUTO, ve kterém najdete desítky elegantních veteránů. Ač sám nejsem moc auto-člověk (v rodině se dědí spíš zaujetí pro železnici, jeden dědeček byl strojvedoucí), toto muzeum mě nadchlo. Člověk se v něm velmi snadno přenese do časů námořnických oblečků a dam v elegantních kloboucích.
Z politicko-historického hlediska je Turín starým sídlem savojské dynastie, původně nevýznamných hrabat odkudsi z dnešního Švýcarska, kteří ale cca 800 let strávili systematickým budováním vlastního státu a nakonec to dotáhli až na krále. Přitom prvních pár set let nebylo ani úplně jasné, jestli se to Savojsko, typický nárazníkový stát, nakonec poitalští nebo pofrancouzští.
Savojské dynastii se podařilo přežít velmi nebezpečné sousedství s Francií, která byla po celý raný novověk evropským tygrem číslo 1 – značný náskok v počtu obyvatel jí umožňoval stavět do pole armády, kterým se těžko odolávalo. Hlavním trumfem Savojanů byl složitý horský terén, ve kterém cizinci neustále naráželi na nějaké problémy se zásobováním a manévrováním obecně. Skoro každý útočník se odsud nakonec stáhl proto, že i když jednotlivé bitvy vyhrával, udržet se v takových podmínkách byl příliš těžký úkol.
V 19. století pak Savojanům vyšla karta dokonale. Dosud nebezpečná Francie se po čtvrt století revolučního a napoleonského válčení vyřídila sama, srovnatelně silných Habsburků začínala mít celá Evropa plné zuby, a světská moc papeže, třetího významného hráče na italské scéně, byla ve století páry ve zřetelném úpadku. Koncem 19. století dosáhli savojští králové něčeho, co naposledy dokázal Odoaker o 1400 let dříve – sjednotit celou Itálii pod svým vedením.
Jak to bývá, po vrcholu následuje sestup, a král Viktor Emanuel III. (vládl 1900-1946) udělal několik vážných strategických chyb, které savojskou dynastii po skoro tisíci letech pohřbily.
První z nich byl vstup do první světové války, kterou přitom Itálie mohla klidně „vysedět na čáře“. Ocitla se sice nakonec na vítězné straně, ale za půl milionu mrtvých a odhadem dvojnásobek zmrzačených získala jen pár přístavů na Jadranu (Trieste, Rijeka) a jižní Tyrolsko, přičemž máločeho měla Itálie už předtím takový dostatek, jako přístavů. Všechny ty nově získané oblasti měly navíc početné neitalské obyvatelstvo, od jehož nedobrovolného začlenění do státu se daly očekávat problémy.
Druhou z nich byla kapitulace před Mussolinim roku 1922. Země byla destabilizovaná (další následek katastrofální účasti v první světové), ale fašistické hnutí nebylo reálně tak silné, aby dokázalo převzít vládu silou, a celý pochod na Řím byl spíš “testem, co všechno projde”. Bohužel se král zalekl možných komplikací a v kritické chvíli couvnul.
Třetí pak byla skutečnost, že se savojský rod o něco více nesnažil zabránit sbližování mezi italským režimem a Hitlerem. Ani mezi fašisty samotnými to nebyla univerzálně populární věc a lze si představit alternativní historii, ve které Itálie zůstala neutrální podobně jako Francovo Španělsko. Leč nestalo se. Důsledkem byla ponižující porážka (sami Italové nedokázali dobýt ani Řecko, vrcholem jejich samostatných vojenských výkonů bylo připojení silně zaostalé Albánie), a poté, co se Itálie roku 1943 pokusila vystoupit z rozjetého vlaku, masakry Italů (vojáků i civilistů) z rukou jejich bývalého bestiálního spojence.
Monarchie, které se daly na stranu nacistů, měly po válce vesměs problém s holým přežitím. Ta italská dopadla asi nejlépe – byla zrušena referendem roku 1946, ve kterém Italové dali přednost republice důstojným poměrem 54:46. Savojská dynastie tak byla vyexpedována do exilu, ale její hlavní výdobytek – sjednocená Itálie – po ní zůstal.
Po savojských králích zůstal v Turíně velký, ale uměřený palác (který proti Pražskému hradu nebo Schönbrunnu zase tak velký není), a nedaleko za městem další palácový komplex jménem Venaria Reale. Skoro dvě stě let ale patřil armádě a ta jej, asi podobně jako ČSLA u nás, značně zdevastovala. Teprve začátkem 21. století byl nákladně rekonstruován do původní podoby – údajně to byla nejdražší a nejrozsáhlejší rekonstrukce v Evropě.
Příští a patrně poslední zastávka: okolí Mont Blancu.
Hudební epilog
