Milí čtenáři, tak tomu osud chtěl, že nastaly další „zajímavé časy“. Ještě jsem ani nestihl napsat poslední díl cestopisu, a Izrael se pustil do rozsáhlé vojenské akce, která má něco způsobit v Íránu.
O konečném cíli této operace nemá veřejnost jasné představy a je možné, že dokonce i sama izraelská vláda jej průběžně mění podle toho, jak se situace vyvine. Co se mezinárodních reakcí týče, všichni samozřejmě sledují, co udělá americký prezident Trump a jeho administrativa; za značně netypickou ale považuji větu, kterou na kameru vyslovil německý kancléř Merz: „”Drecksarbeit, die Israel macht für uns alle” (špinavá práce, kterou dělá Izrael za nás za všechny). Tento druh upřímnosti by z Berlína za Scholze ani za Merkelové nezazněl, a samozřejmě v sobě zahrnuje určité riziko pro případ, že ten režim ajatolláhů přežije.
A on může přežít, neboť přes veškeré prášení kožichu, které se mu v posledních dnech dostalo, běhá tento halal medvěd stále ještě po cedrovém lese.
No, chcete-li vědět, co jsem zatím slyšel od svých lépe informovaných známých, jste tu správně. Předem však upozorňuji, že jsou to vesměs informace od slušných a solidních, nicméně nikoliv vševědoucích lidí, a nic skutečně tajného bych se ani dozvědět nemohl.
Írán vs. Izrael si už v minulosti vyměnily nejeden úder, ale tentokrát jde o něco podstatně vážnějšího. Jak mi pár hodin před vypuknutím války psal jeden z těch izraelských čtenářů: „tentokrát to nebude pár symbolických prskavek kvůli zachování tváře. Muničáky přetékají a na konci budou prázdné“.
Strategická rovnováha v oblasti se podstatně změnila kolapsem Hizballáhu a následně i Asadovy vlády v Sýrii. Krátce poté, co Asad odletěl do Moskvy, začali Izraelci systematicky ničit všechny jim známé sklady těžších zbraní na syrském území, což tehdy působilo jako hlavně preventivní operace, ale ve světle současných událostí to bylo zároveň umetání leteckého koridoru k potenciálnímu, nyní tedy skutečnému, leteckému úderu na Írán. Současná syrská vláda může leccos, například vydávat edikty o tom, že ženy se odteď musejí koupat v burkinách (inu islámská demokracie, kdo by to čekal), ale izraelský letecký provoz nad vlastními hlavami nedokáže nijak omezit, protože k tomu jednoduše nemá prostředky. (I kdyby měla, beztak nemá dobré vztahy s Íránem, takže by třeba neměla námitek. Ale současná situace je taková, že Damašku se nikdo ptát nemusí.)
V cestě leží ještě jeden stát, Irák, ale ten kupodivu i přes to, že má většinově šíitskou populaci, není v současné době íránským spojencem, spíš naopak. Vztahy mezi šíity jsou komplikované, nejvyšší irácký ajatolláh Alí Sistání (94 let) odmítá politizaci náboženství a je zastáncem tzv. kvietismu, tichého praktikování víry daleko od světských konfliktů. Což je pravý opak principu „vlády učenců“ (kleriků), na kterém je založena Islámská republika Írán.
Pokud je mi známo, původní izraelská operace měla tři široké cíle:
- Pokosit významnou část íránského vojenského, politického a duchovního vedení, což prý se podařilo ve zcela nečekaném rozsahu. V úvodním chaosu mělo padnout hodně hlav, často lidí, kteří byli ve vedení Islámské republiky celé desítky let.
- Poničit vojenskou infrastrukturu Islámské republiky, což prý se také povedlo mnohem rychleji a levněji (počítáno jak na čas, tak na vlastní ztráty), než v Jeruzalémě vůbec doufali.
- Zlikvidovat íránský jaderný program tak, aby už se nepostavil na nohy. No a to se prý nepovedlo, resp. způsobené škody jsou zatím příliš malé a panuje obava, že izraelské ozbrojené síly už v tomto směru nedokážou samy nic podstatného udělat.
Věříme-li těmto třem bodům, nastala tím pádem zajímavá situace (ve stejném smyslu, jako když říkáme zajímavé časy) onoho typu, který kdysi pruský generál Moltke popsal slovy „žádný bitevní plán nepřežije první kontakt s nepřítelem“. Halal medvěd je bolestivě zraněn, ale žije, a pokud přežije, bude mít veškeré důvody ten svůj jaderný arzenál definitivně dobudovat – a rychle.
Proto se spekuluje, že tím vznikl dodatečný cíl:
d. Zajistit kolaps Islámské republiky coby režimu.
Na což už Izraelci určitě sami o sobě nemají a budou k tomu hledat pomocníky, nejspíš v podobě USA.
Může se něco takového podařit? Může, ale jen za nějakých předpokladů.
Íránská mocenská struktura je, podobně jako u nás za ČSSR, dvojkolejná. U nás byly stranické orgány a státní orgány, přičemž ty stranické byly v praxi obvykle důležitější a úkolovaly ty státní. Podobně máte v Íránu „klerikální“ větev moci a státní větev moci, přičemž ta klerikální je silnější.
Fyzickou oporou ajatolláhů není pravidelná íránská armáda, do které rukují běžní mladíci, a jejíž loajalita při nasazení vůči vlastním lidem by byla nejistá. Předešlý šáhův režim padl na přelomu let 1978/9 právě proto, že běžní vojáci odmítali střílet do svých sousedů a bratrů, a vousáči si to dobře pamatují.
Proto existují ještě Revoluční gardy, podstatně silnější a nebezpečnější ekvivalent našich Lidových milic, které jsou oddány jen klerikům a o jejichž ochotě masakrovat demonstranty na povel není pochyb, protože byla v uplynulých letech mnohokrát vyzkoušena v praxi.
Kdo by tedy chtěl zničit islámskou republiku coby režim, má v podstatě jen jednu možnost: poničit strukturu Revolučních gard natolik, aby její akceschopnost výrazně poklesla, a počkat, zda íránské obyvatelstvo vyrazí do ulic s cílem tu islámskou republiku shodit. Oboje se může stát, ajatolláhové se drží u moci hojným užíváním šibenice a řada vlastních poddaných má na ně spadeno, ale garantováno to není.
Současná hlava státu, Alí Chameneí, je naživu, ale není zcela patrné, zda v pořádku; zlodědkovi je 86 let a utrpěný šok jej prý vyřadil z provozu. Pokud je to pravda, faktická moc ve státě skoro určitě přešla na vedení Revolučních gard, protože Chameneí nemá v náboženských kruzích žádného jasného nástupníka.
(Ani nemůže mít. Systém „vlády učenců“, navržený ještě Chomejním, tento druh nepotismu nepřipouští. Zemře-li nejvyšší ajatolláh, jeho nástupce vybírá celé shromáždění vysokých kleriků v procesu nikoliv nepodobném katolickému konkláve.)
Což by tedy, mimo jiné, znamenalo, že Revoluční gardy by postoupily na vrchol pomyslného žebříčku zamýšlených cílů… resp. hned vedle těch jaderných provozů.
No, milí přátelé, tak to je zhruba to, co jsem schopen napsat o situaci ke dni 17.6.2025 ve 22:00. Jedna z věcí, kterou nejsem schopen předpovědět, je, jak moc se Spojené státy zapojí do bojů, ale čekal bych, že do nějaké míry určitě. Všechny ty masivní přesuny vojenské techniky do oblasti se asi nedělají zbytečně.
Jako naprosté minimum se dá čekat, že budou pomáhat izraelskému letectvu s doplňováním paliva za letu. To je totiž jedna věc, ve které Izrael není moc silný, kdežto USA ano – a Američané přesunuli do oblasti značné množství tankovacích letounů. Ale řekl bych, že té spoluúčasti bude nakonec o hodně více.
Tak, a teď jsem upřímně zvědav, kolik procent tohoto článku přežije aspoň 48 hodin dalšího vývoje, aniž bychom se jim smáli.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Z Íránské islámské republiky uteklo mnoho talentovaných lidí. Možná dokonce i většina.
