Milí čtenáři, dostal jsem několik výzev k tomu, že sérii cestopisů nemám předčasně ukončovat jen kvůli nějaké íránsko-izraelské válce, a že ten čtvrtý díl jsem vám všem dlužen. Zde jej tedy máte. Bude to hodně “fotografický” příspěvek, protože ta příroda je tam opravdu nádherná.
Nejvyšší vrchol Evropy, Mont Blanc čili Bílá hora, jen těsně nedosáhl pětitisícové hranice. Stačí to k tomu, aby jeho jméno platilo doslova – je korunován sněhem a ledem, který nikdy neroztává.
Montblancký masiv, oddělující Francii a Itálii, má čtyřtisícovek hned několik. Vesměs jsou dostupné jen horolezcům, ale smíříte-li se s trochu nižšími čísly, tak na Aiguille du Midi (3822 metrů) vede lanovka z francouzského Chamonix a na Pointe Helbronner (3462 m.n.m.) pro změnu lanovka z italského městečka Courmayeur. A máte-li tlustou peněženku, můžete dokonce mezi těmito dvěma horami přejet pomocí třetí, mezinárodní lanovky, která vůbec nesestupuje do nížiny. (To jsem vynechal. )
Kdo se sveze nahoru aspoň jednou, uvidí nahoře jasné slunce, palčivě se odrážející od sněhu (sluneční brýle silně doporučuji, to světlo může opravdu bolet), a pozná, co to znamená řídký vzduch. V těchto výškách už je zhruba o třetinu kyslíku méně, a během deseti minut jízdy nahoru se většina lidských těl rozhodně nestihne aklimatizovat. Jsme různí, každý to snáší jinak; osobně jsem měl pocit, že jsem zase těsně po covidu, a schody na vyhlídkovou plošinu jsou nějaké moc strmé. Byly to zcela standardní schody, ale holt v nestandardní atmosféře.
Úřední hranice mezi Itálií a Francií nekopíruje hranici jazykovou a v údolí, kde leží město Aosta, se historicky mluvilo dialektem francouzštiny, který dodnes ovládá asi čtvrtina obyvatelstva. Těžily se tu různé nerostné suroviny, a po těžbě tu dodnes zůstaly malé vesničky v horách, často vysoko nad 1000 m.n.m., kde panují v zimě dost náročné podmínky. Dnes se tu moc netěží a z vesniček se staly celoroční turistické atrakce. V zimě se lyžuje, v létě chodí po horských pěšinkách. Příroda je tu krásná, už jen vodopád v Lillaz stojí za návštěvu, a přitom se nachází pouhých deset minut od stejnojmenné obce.
Jelikož montblancký masiv je tak vysoký, že jej v délce asi 50 km nejde překročit autem, vznikl zde dlouhý tunel, spojující italský konec údolí s francouzským městem Chamonix na druhé straně. Tento tunel byl roku 1999 dějištěm děsivé katastrofy, kdy v něm začal hořet kamion převážející mouku a margarin. Ve stísněných podmínkách tunelu plného zastavených aut bylo pro hasiče nemožné se k hořícímu autu dostat. Nakonec oheň běsnil po celých 53 hodin a zabil celkem 39 lidí. Tunel byl následně kompletně přestavěn a dnes má svoji vlastní hasičskou stanici, nacházející se uprostřed. Také tudy nesmějí jezdit některé typy nákladů.
Francouzské Chamonix je zajímavé sportovní městečko, odkud si můžete vyjet například na téměř čtyřtisícovou Aiguille du Midi. Je tu chladno, protože i dole ve městě se nacházíte zhruba tisíc metrů nad mořem. Jezdí tu i ozubnicová železnice k pozvolna ustupujícímu ledovci, v němž buldozery opakovaně vyrážejí „ledovcovou jeskyni“ pro turisty. To už je skoro 2000 metrů, zóna prachu a kamení.
A co v městě samotném? Základní dojem: na všem francouzské vlaječky, ale každá druhá restaurace v centru se chlubí nápisem HALAL, latinkou i arabsky. Řečeno jemně, současná identita Francie je složitá.
Toto je momentální konec cestopisů, vrátíme se k „obvyklým tématům“.
Hudební epilog
Vliv Francie je tu už zřetelný i v lidové hudbě.
