Milí čtenáři, tento článek je trochu netypický, protože začíná videozáznamem. Před několika dny (26.6.) jsem vystupoval na jedné konferenci v PSP ČR, a měl jsem tam příspěvek ohledně budoucího života s AI. Je to zhruba dvacetiminutová přednáška, kterou jsem pojmenoval „Doba duševní obezity“, protože podle mého odhadu se poměrně rychle suneme právě tam.
Nejprve tedy samotný videozáznam:
přičemž powerpointovou prezentaci k němu najdete zde:
Nuže, nevím, milí čtenáři, zda po vás mohu spravedlivě chtít, abyste se dívali na dvacetiminutovou řeč; někdo třeba nemá čas, jiného zase videa nebaví. Ale ten následující text na ni dost navazuje a rozvádí věci, které tam stručně zazněly, takže se bude číst lépe, pokud tu přednášku shlédnete. Tož tak.
Dobrá, tak tedy, v čem je „jádro pudla“ v případě té „duševní obezity“, kterou prorokuji? V těchto třech bodech:
- Čtení je nejlepší způsob, jak si rozšířit duševní obzory (samozřejmě dost záleží na tom, co čtete). Psaní je pak nejlepší způsob, jak si utřídit vlastní myšlenky. Ať jste programátor nebo elektrikář, hodíte-li svoje představy o něčem na papír, začnou na vás z toho papíru vykukovat všelijaká čertova kopýtka, kterých jste si “sám u sebe v hlavě” nevšiml.
- Lidé obecně neradi píšou a dokonce i většina vzdělaných a chytrých jedinců se do toho musí nutit. Toto je skutečnost, kterou si musím osobně neustále znova připomínat, protože coby notorický grafoman píšu se stejným přirozeným drajvem, s jakým datel mlátí do stromu plného červů, a těžko se mi představuje, že někdo jiný to má jinak. Ale je to tak, a viděl jsem různé prof. dr., odborníky na slovo vzaté, jak se opravdu trápili s každou větou odborného článku a oddechli si, když to měli za sebou.
- Poslední dobou dost upadá i ta schopnost číst, a to jednak kvůli přemnožení vizuálního obsahu (foto, video), jednak kvůli tomu, že většina těch „obrázkových“ služeb a sociálních sítí vás vysloveně pobízí do sledování krátkých videí a čtení kratičkých textů. Ačkoliv stále čtu celkem dost, také pozoruji, že schopnost dlouhodobé koncentrace není, co bývala. Nechci si to ani představovat u lidí, kteří nic jiného než ten Instagram a TikTok neznají.
Zvážíte-li tyto tři body dohromady, logickým závěrem je, že nástup těch „pisálků“ jako ChatGPT docela brutálně zkratuje naši schopnost myslet. Lze jim zadat jak napsání libovolného textu, který se po vás chce, tak i „přechroustání“ čehokoliv delšího, co byste měli přečíst, a vydestilování pohodlného výcucu na půl stránky, i kdyby vstupem byla celá Vojna a mír. A jelikož většinu lidí nebaví číst a psát o nic víc, než stloukat si doma máslo nebo sešívat boty na verpánku, budou tuhle činnost outsourcovat robotům.
V normální, „fyzické“, ekonomice by nějakou bariérou tohoto přístupu byla cena, ale zatím to vypadá, že spousta takových služeb bude buď úplně zadarmo, nebo za nějaký mírný měsíční poplatek, srovnatelný s obědem pro dva v nepříliš luxusní restauraci.
Vlastně nemá smysl říkat věci jako „budou“, „bude“, protože se to děje už teď. V anglicky mluvícím světě mají náskok, protože všechny ty AI nástroje jsou optimalizovány pro angličtinu. Můžeme tedy pozorovat, co se chystá i na nás.
Anglosaské univerzity celkem dost bazírují na psaní esejí, a v posledním roce nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem četl stížnost nějakého kantora ve smyslu „nastala úplná epidemie podvádění, víme to, studenti vědí, že to víme, ale až na výjimky jim prostě nemůžeme dokázat, že tu esej za ně napsal robot“. Existují nějaké detekční nástroje, ale jsou tak nespolehlivé, že na nich nemůžete založit žádnou represi.
Tady je dobré se na chvíli zastavit a srovnat s Českou republikou. Naše vysoké školství dává větší důraz na písemné testy a ústní zkoušky, které se pomocí AI nástrojů tak snadno narušovat nedají. Odráží se to i v charakteru absolventů – čeští vysokoškoláci, pokud absolvovali nějaký solidní obor, mají často více znalostí, ale také výrazně horší komunikační schopnosti, kdežto kdykoliv jsem potkal někoho, kdo prošel tou „esejovou“ strukturou anglosaského školství, tak uměl dobře argumentovat a hájit svůj názor.
Po dlouhou dobu to byla výhoda, protože dneska málokdy něco uděláte sám, a máte-li tým lidí, kteří umějí (a nebojí se) vyjadřovat svůj názor, je pravděpodobnější, že po důkladném brainstormingu přijdou na lepší řešení, než velmi kvalitní, ale do svých ulit stažení odborníci. Ve světě, kde za vás to břemeno psaní přeberou roboti, to už ale výhoda není. Tam naopak začíná být výhoda, když se musíte něco naučit k ústní zkoušce.
Další věc: univerzity nejsou jen studenti, ale i vyučující, a ti začínají podvádět taky. O to hůř se pak postihují ti studenti, když víte, že něco podobného dělá půlka vašich kolegů.
Západní grantové financování vědy vedlo k dost zvrhlé motivační struktuře, při které jsou vědci motivováni k tomu, napsat určité množství článků za každou cenu, jinak nedostanou peníze a možná i přijdou o místo („publish or perish“). Už před příchodem AI tím hodně trpěla kvalita výzkumu, protože nejefektivnější je v takovém případě vybírat si k řešení jednoduché problémy, ze kterých během roku nějaký ten článek určitě bude, a naopak se vyhýbat těm opravdu těžkým, jejichž řešení by sice posunulo lidstvo dopředu, ale vám by zničilo cashflow. S příchodem AI je pak ještě silnější motivace přehodit tuto práci na roboty, přičemž rozsah tohoto „přehození“ může sahat od celkem nevinné gramatické korekce lidmi napsaného článku, až po naprosto brutální falšování dat tak, aby něco vyšlo.
Jak rozsáhlý je tento jev? Hle, zrovna 2. července 2025 vyšel v časopise Science článek, který analyzoval nové články v biomedicínských oborech na přítomnost „indicií“, že se na jejich autorství podepsala AI. Ti roboti mají totiž tendenci používat malinko jiný slovník než živí lidé, a i když pouhé nadužívání slov jako „kritické“ nebo „potenciální“ není důkazem, že ten článek psal robot, stejně se nedávné pomnožení těchto slov v celém korpusu článků dá brát jako aspoň statistický důkaz o tom, že se ta AI při psaní článků skutečně používá. Nu, a z té analýzy ve Science, založené na masivním přechroustání 15 milionů abstraktů z let 2016-2025, plyne, že už teď je 13 procent článků v biomedicínské oblasti kontaminováno AI žargonem a v některých podoborech je to až 40 procent.
Těžko říci, jaké přesně důsledky to bude mít, protože nemáme tušení, co přesně ta AI v daném článku provedla, jestli to byly zásahy banální, nebo naopak potenciálně kritické (ha!). Ale jasně z toho plyne, že opravdu není pod úroveň různých prof. dr., aby psaní článků přehazovali aspoň částečně na roboty, a přitom ani nejsou ochotni to v těch článcích sami od sebe přiznat. Žádný zákon na to zatím není, ale osobně jsem toho názoru, že použití takových nástrojů by se mělo jasně deklarovat, a to včetně rozsahu, v jakém byl použit. V podstatě je to spoluautor, i když nemá podíl na copyrightu – a navíc dost podezřelý spoluautor, se sklonem k halucinacím.
No, tak začíná-li toto být běžnou praxí mezi samotnými akademiky, těžko podobné věci potlačit mezi studenty, že?
Druhý směr úvah: nejsem sice cynik uvažující podél linie „za vším hledej prachy“, ale tady je ta ekonomická motivace celkem zřejmá. U vědců-akademiků je přímočará: jestliže předvídatelným tempem nechrlí články, stát jim přestane dávat peníze. Stupidní systém, ale teoreticky by se dal změnit.
U těch studentů, to je něco trochu jiného, a rád bych se vrátil k té anekdotě, kterou zmiňuji zhruba v půlce videa – o onom harvardském studentovi, přichyceném při podvádění pomocí AI, který na vysvětlenou řekl, že Harvard je pro něj místo, kde potká svoji budoucí ženu, budoucího parťáka do startupu, a získá prestižní diplom, ale rozhodně tam není proto, aby se něco učil. Bohužel ten příběh nemůžu zpětně dohledat, bylo to na nějakém učitelském Substacku, a nejsem si stoprocentně jistý, zda to náhodou místo Harvardu nebylo Yale. Ale ten argument si pamatuju velmi dobře, tenhle druh radikální upřímnosti jen tak nezapomenete.
Nuže, tady se projevuje něco, co mě dráždí už od mládí, a konečně mám příležitost na ten problém položit prst: to, že vysoké školy, včetně těch českých, samy sebe „prodávají“ svým budoucím studentům v silně ekonomickém slova smyslu: „vystudovat u nás je zlatý padák, který vás hladce donese do lukrativního džobu a zaměstnavatelé se o vás budou prát“. Dneska, v souvislosti s Trumpovou administrativou, se přemnožilo používání pojmu „transakční vztah“: nuže, toto je transakční vztah par excellence.
Pokud delší dobu tlačíte veřejnosti do hlavy, že nejdůležitější věcí na vzdělání je ten diplom, který snáší svému držiteli zlatá vejce, nelze se úplně divit tomu, že nějaká část těch přilákaných studentů půjde opravdu jen po tom diplomu, a to cestou nejmenšího odporu. Ještě relativně nedávno byl ten nejmenší odpor pořád ještě celkem velký, ale s nástroji, které jsou schopny na vás za 15 sekund vyzvracet použitelnou bakalářku, se všechno výrazně zjednodušilo.
Průmyslová revoluce je stará zhruba 250 let. Její podstatou byla náhrada lidské a zvířecí dřiny dřinou strojů, což mělo spoustu různých efektů, ale obecně jde říci, že došlo k poklesu fyzické fitness, který byl jen částečně kompenzován zlepšením kvality stravy.
Netýká se to úplně každého, rozumnější lidé chodí aspoň cvičit a nejezdí úplně všude autem, ale i to je svého druhu „falešná“, resp. neúplná fitness, přizpůsobená krátkým výkonům, na které má dneska vytížený člověk aspoň skulinku času v kalendáři. Kdokoliv kdy potkal skutečného kováře, schopného mlátit do železa celé hodiny a druhý den zas, tak ví, jaký je ten rozdíl mezi dlouhodobou adaptací na fyzickou námahu, a mezi tou fyzickou zdatností, která se získává 60 minutami v tělocvičně 3x týdně.
(Ne, že bych chtěl shazovat chození do tělocvičny, nepochybně prospívá zdraví a sám se o něj snažím, ale není to to samé jako opravdová fyzická práce. Ani přibližně. Na druhou stranu je ta tělocvična aspoň přiměřeně pestrým způsobem pohybu, kdežto fyzické práce jsou často jednotvárné a vedou k přetížení některých svalů a šlach. Takové lučištníky dodnes na středověkých pohřebištích poznáte podle toho, jak odlišně mají vyvinutou levou a pravou ruku.)
Pak nám ovšem také vznikla docela početná skupina lidí, jejichž fyzička je katastrofální, a má to nějaké následky, mimo jiné pro zdravotní systém, který je už od třiceti let věku musí namáhavě udržovat při životě. V osmnáctém století jste třísetkilového člověka nepotkali nikdy a stopadesátikilového možná jednou za život. Dnes jsou podstatně běžnější, a i když nejhůř je na tom tradičně Amerika a arabské ropné státy, celkem jasně za nimi v tomto směru kráčíme. Prostě: jakmile je něco možné, například „jenom ležet a cpát se třiceti pizzami denně“, určité procento lidí tomu propadne se vším všudy a podstatně větší procento aspoň nějak částečně.
Mám za to, že úplně stejný vývoj uděláme s použitím AI v oblasti „duševní obezity“, kdy opět nějaké procento lidí duševně totálně zakrní a stanou se z nich mozkové ekvivalenty těch třísetkilových pozemních velryb. Nebudou schopni přečíst více než pár slov a napsat ani to, všechno jim bude předzpracovávat a předžvýkávat robot. Jejich uplatnitelnost v jakékoliv práci bude pofiderní, oni ti třísetkiloví tlouštíci taky většinu zaměstnání vykonávat nemohou. Podstatně větší procento lidí to pak sice nedopracuje do úplně katastrofálního stavu, ale stejně si na tu berličku zvyknou tak, že bez ní budou stejně bezradní, jako by je někdo náhle sebral na běžné městské ulici, vyhodil kdesi v africké polopoušti mezi surikaty a řekl jim „najdi vodu, šmudlo“.
Nu, a nejdříve to uvidíme na těch školách, odkud se to pak přirozeně, společně s odcházejícími absolventy, roznese do zbytku společnosti.
Co s tím? Já v podstatě ani nemůžu jednoznačně říci, že je to špatně. Možná to budou právě ti lidé, jejichž pokusy o přemýšlení byly vždycky spíš nebezpečné. Ale instinktivně ten pocit, že je to špatně, mám.
Václave, Terezo, Ondřeji, Mirku … ! Vy nepochybně přemýšlíte svým organickým mozkem. Zajímalo by mě, jak to ten váš organický mozek vidí.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
“Lužánečtí povaleči” je dokonalé jméno kapely na závěr takového článku.
Mimochodem, živá hudba se nám pod vlivem té nahrané taky dost vytratila. Ještě před sto lety se v hospodách běžně zpívalo. Dnes tam hraje televize nebo rádio. I kapel, schopných “zahrát něco k tancu”, je výrazně míň než v době, kdy to byla holá nezbytnost.
