Milí čtenáři, mezi samým programováním jsem na pár dní zajel do Prahy a potkal se tam s několika “mozky” (proč to vlastně píšu v uvozovkách), probrat současný stav světa. V té dnešní digitální době, kdy pomalu i klystýr a trhání zubu vyřizujete přes Teams a WhatsApp, je osobní kontakt k nenahrazení. Mimo jiné jste si u toho jednoho stolu jisti, že nemluvíte s robotem…
Skoro všichni se vyptávali na AI, protože coby matfyzák k ní mám o něco blíž než ostatní, a musel jsem je mírně zklamat tvrzením, že ani “v komunitě” nepanuje moc velká shoda na tom, kam ten nový fenomén přesně míří. A že největší nejistota panuje kolem finančního fundamentu celého odvětví, protože ty nové modely žerou elektřinu i procesorový výkon jako zjednané a zatím není patrné, zda si na sebe v delším časovém horizontu vydělají.
Nicméně pak mi jeden z nich, hlava moudrá, položil těžkou filozofickou otázku: “Vidíš, jaký bordel teď panuje v politice – máš pro to nějaké vysvětlení? Ještě před deseti lety se zdálo, že všechno jede v zajetých kolejích, a to migrační léto 2015 byla asi první opravdu velká mimořádnost. Od té doby ale jeden průser stíhá druhý. Proč teď všude zavládl takový chaos?”
Hmm. Věci lze nahlížet s různým odstupem, někdy na ně berete lupu (“proč sociální demokracie projela krajské volby na severní Moravě”), jindy spíš astronomický dalekohled (“jak bude vypadat demografie světa roku 2100?”). Toto je otázka, řekněme, stratosférická, ekvivalent oněch 40 km nad planetou, ze kterých svého času seskočil právě zesnulý Felix Baumgartner.
Nuže, toto je můj názor, berte jej s rezervou. Omezím se na západní svět, protože modelovat duševně Čínu nebo Afriku, to by byla čirá pýcha.
Půjčím si na začátek pár veršů ze slavné básně If Rudyarda Kiplinga, protože si myslím, že v dané situaci jsou relevantní.
If you can dream—and not make dreams your master;
If you can think—and not make thoughts your aim;
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same;
Stratosféricky viděno, to vítězství (“Triumph”) západního bloku nad východním na konci studené války bylo až moc velké.
Ne v tom smyslu, že by snad bylo bývalo lepší, aby někde v Evropě zůstalo hnít několik komunistických států, ale v tom smyslu, že ten západní model tehdy dočasně ztratil velkou konkurenci a zůstal na “tržišti modelů” sám coby vítěz. Tím vznikl politický monopol, ztělesněný oním příšerným až idiotským titulkem Fukuyamovy knihy “Konec historie”. Až příliš mnoho lidí tomu uvěřilo doslova, zejména pak ti, kterým to lichotilo – politici na vítězné straně a lidé, kteří jim dodávali myšlenky.
Monopoly nikdy moc dobře nefungují; bez konkurence dýchající vám na krk začnete lenivět a pochrapovat na vavřínech. Velmi dobře to bylo vidět i v Evropě 90. let, která téměř ihned ztratila vůli nějakým způsobem spravovat a vylepšovat svoje okolí, ačkoliv k tomu měla dostatek peněz i know-how, a tou dobou ještě i vojenskou sílu – bylo těsně po studené válce a západní armády ještě nestihly zcela atrofovat.
Znovusjednocení Německa bylo hodně odbyté a připomínalo spíš Anschluss s vyzobáním zajímavých zdrojů (hlavně vzdělaných mladých lidí) než co jiného. Rozválčená Jugoslávie byla hozena přes palubu se vším všudy, jako by to ani Evropa nebyla, a nechalo se to tam “vyzuřit”, ačkoliv se přitom děly věci, za které by se ani Berija nebo Dirlewanger nestyděli. Postsovětské státy se vesměs musely nějak postavit na nohy samy.
Tam, kde byla silná a staletá tradice vlastní státnosti, nebo aspoň vysoká úroveň vzdělanosti populace (Polsko, Maďarsko, ČR, pobaltské státy), to nakonec s trochou klopýtání šlo, ale už i to Slovensko se za Mečiara docela brutálně “plácalo ve vlastní šťávě” a Balkán byl ještě divočejší; je napůl zázrak, že mimo Jugoslávii už žádná další válka na Balkáně nebyla. Albánie, ležící skoro na dohled od Itálie, je rozvojovou zemí dodnes. Paradoxně o ni svého času jevil větší zájem i ten Mussolini, který se ji pokusil zabrat, než demokratická Itálie 90. let – a to i přes to, že pak byla zákonitě vystavena divoké člunové imigraci tisíců Albánců, která italskému obyvatelstvu dost vadila.
Čímž se dostáváme k druhému aspektu toho příliš velkého triumfu. Propadnete-li samolibosti ve stylu “nerušte, vládneme”, můžete ignorovat kdekoho a kdeco, nejenom nějaké Jugoslávce a Albánce, ale i svoje vlastní občany a jejich nespokojenost. Naopak si můžete dovolit propadnout té formě idealismu, kterou Kipling popsal slovy “make dreams your master”, a která tehdy zahrnovala kult “multikulturalismu” a dnes se k ní ještě přidal “Zelený úděl”. (Už jenom to pojmenování je v češtině pěkně sektářské.) Tím spíš, přehodíte-li významnou část této idealistické agendy někam na nadnárodní úroveň, kde je podstatně obtížnější ji brzdit běžnými volbami.
Což je i případ Evropské unie: všimněte si, jak houževnatě se ten “Green Deal” v Bruselu pořád drží, ač lidová poptávka po něm i na tom Západě dávno ochabla, a na východ od Labe nebývala moc silná nikdy.
No, to, co posledních cca 10-15 let vidíme, je zákonitá reakce na to, že tato samolibá loď, která odmítala sama sebe korigovat, narazila na mělčinu reality. Už ono “migrační léto” roku 2015 šokovalo hodně lidí, kteří až do té doby byli ochotni věřit, že Merkelová a spol. jsou kompetentními vládci svých zemí a vědí, co dělají. Jenže je velký rozdíl mezi diagnózou a terapií, zjištěním, že něco je špatně, a mezi nápravou věcí.
Celá ta reakce posledních 10-15 let je silně zabarvena tím, že jediným relativně volným kanálem, na kterém se odpůrci a kritici poměrů mohli prosadit, byl internet, a to hlavně sociální sítě.
Klasická média zděděná ze 20. století byla pevnou součástí problému a dodnes jsou; často je tam i silná osobní vazba v podobě různých manželství či starých kamarádství. Když Fialova vláda zajistila ČT a ČRo navýšení poplatků a rozšíření množiny poplatníků, rozhodně to nebyla odměna za nějaký striktní a neutrální dohled nad jejich vlastním vládnutím. Byl to tichý dar spolehlivým přátelům. A totéž platilo jinde; kdo chtěl sdělit do světa názory či skutečnosti zásadně odlišné od mainstreamu, musel se vyhnout různým BBC, ARD, CNN či AFP a jít online.
Jenže sociální sítě, na kterých kvete opozice, zákonitě dostávají nahoru lidi, kteří excelují zejména v získávání pozornosti. A to je schopnost, která nijak negarantuje kvalitní vládu v momentě, kdy se dotyčný opravdu dostane k moci.
Teď asi každý tiše myslí na Trumpa, což ani v podstatě není politik, jako spíš entertainer. Ono se to ale týká i jiných lidí, třeba nizozemského Geerta Wilderse, který sice z opozice velice přesně diagnostikuje katastrofální důsledky islamizace Nizozemska, ale kdykoliv jej nějakou formou přizvali k vládě, tak tu vládu za chvíli sestřelil a de facto tak znemožnil další realizaci svého vlastního programu, byť třeba jen částečnou.
Sestřelil i tu poslední, a to přesto, že v ní jeho strana (PVV) kontrolovala nově vytvořené ministerstvo pro migraci a azyl, u kterého nikdo nečekal nic jiného, než že to bude spíš ministerstvo proti migraci a azylu. Takhle rozumný politik nejedná, jenom proto, že neprosadil úplně všechno. Takhle jedná spíš primadona, což ten Wilders opravdu je, bez ohledu na důsledky pro celou zemi. “Všechno nebo nic” vede typicky k tomu “nic”, a v předčasných volbách do Tweede Kameer teď nejspíš posílí tamní rudozelení, což nemůže mít pro zachování západního charakteru Nizozemska žádné dobré důsledky. No ale hlavně, že si pan Mozart dupnul.
(Toho si ovšem všímají i nizozemští voliči a podpora PVV také slábne ve prospěch konkurenční strany JA21, která se profiluje jako míň dramatická, pragmatičtější a kompetentnější partaj, navazující na dávno zavražděného Pima Fortuyna.)
Proberu-li všechny ty kontrariánské politiky “nové internetové vlny”, kteří se nakonec dostali k reálné moci a začali vládnout, vycházejí mi z toho jen dva lidé, které bych označil za solidní, výkonné, praktické politiky: Giorgia Meloniová v Itálii a Javier Milei v Argentině. Zázraky neumějí, ale výsledky mají, v případě té Argentiny dokonce veliké. Leč dvě vlaštovky stále ještě jaro nedělají, a ten zbytek…
Závěr: v politice panuje bordel, protože mezi Scyllou a Charybdou se moře vlní nutně a zákonitě.
Scylla jsou ty staré politické vrstvy, které jsou mnohde ještě u moci, a které stále ještě opakují ty samé chyby, protože nic jiného prostě neumějí. Za třicet let modelu “vládneme, nerušit” ztratily schopnost reagovat na názory občanů zdola, a naopak se zafixovaly na různá ideologická tabu. Krásným příkladem je ten čerstvě odhalený migrační program Afghánců do Velké Británie, ve kterém si rekordman potajmu přivezl 22 “rodinných příslušníků”, a průměr za všechny importované činil kolem šesti. Tento program odstartoval ještě za konzervativní vlády a člověk si nutně klade otázku, jak moc mimo museli ti politici být, když si neuvědomovali, že něco takového může být “koncem dějin”, ale právě pro tu jejich stranu jako takovou. Popravdě, zaniknou-li po třech stech letech toryové kvůli své naprosté neochotě omezit imigraci, dobře jim tak.
Charybda jsou pak ti politici noví, kteří mají perfektní know-how, co se rozhicování naštvaného daňového poplatníka týče, ale dostanou-li se k moci, zjistí, že 90 % času v praktické politice zabírají rutinní a nudné věci, o nichž navíc nic nevědí. Pak se může stát, že postoj téže vlády k téže záležitosti se změní dvakrát měsíčně, a fungování mezinárodních i vnitřních vztahů tím trpí.
Je možné, že na Západě začne lidem kolem roku 2030 tento styl politiky lézt krkem a začnou dávat přednost nějakému jinému typu osobností, méně histrionských a přitom výkonnějších. Přece jenom už to tam má následky. U nás ale máme tendenci všechno přebírat s jistým zpožděním a řekl bych, že tato vlna k nám právě dorazila.
V ČR se nyní schyluje k volbám, ve kterých Fialova vláda zřetelně reprezentuje “Scyllu” a na “Charybdě” sedí asi deset povykujících politiků, kteří sice všichni vědí, že jej chtějí nahradit, ale většina z nich nikdy neřídila ani Dolní Lhotu. Jejich nejsilnějším atributem bývá to, že jsou dobře vidět online a na všechno mají názor.
Podívám-li se na tuto kombinaci, myslím si, že na pořádné vlnobití máme zaděláno.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Ono to bude zajímavé i v tom Maďarsku, kde jsou volby za 9 měsíců odteď.
Orbán je zajímavou kombinací bývalého “rebela”, který se během patnácti let u moci změnil v “poněkud zkostnatělý establishment”. Jeho silným atributem bývaly dobré obchodní vztahy s Německem, hlavně Bavorskem, ale maďarská ekonomika je poslední dobou dost slabá, a v takových těch měřitelných kulturně-konzervativních věcech, jako je zvyšování porodnosti, se taky ta současná vláda moc velkými úspěchy chlubit nemůže.
Je celkem symptomatické, že největším vyzyvatelem je mu jeho bývalý kamarád Peter Magyar.
