Velmi volné pokračování úvah o chaosu v dnešním světě.
Milí čtenáři, dnes bych vás rád seznámil s teorií z roku 1970, která až překvapivě dobře vysvětluje určitou část toho dnešního “kvasu”, pozorovaného všude kolem. Jejím autorem je Albert Hirschmann, uprchlý německý Žid, který našel za druhé světové války útočiště ve Spojených státech, a popsat se dá titulem knihy Exit, Voice and Loyalty – Odchod, protest a loajalita, ale to poslední by se dalo přeložit i jako “mlčení”.
Zhruba řečeno, děje-li se kolem vás něco, s čím nesouhlasíte, nebo co vás vysloveně tíží (může to být i vyslovená represe), můžete reagovat třemi různými způsoby:
Mlčení (loyalty) – zkrátka “držet hubu a krok”. To, co vyžadují skoro všechny autoritářské systémy, plus řada soukromých organizací. Pozor ale na představu, že jde vždy o vynucené mlčení; naopak, ve většině situací je dobrovolné a dané tím, že vás dotyčná věc nezajímá zase tolik, abyste kvůli ní organizovali protesty. Příklad: určitě se najde dost lidí, kterým vadí současná výše daní, ale demonstrace kvůli daním je dnes opravdová vzácnost.
Protest (voice) – typický spíš pro svobodnější země, kde vám za účast nehrozí vysoké tresty nebo rovnou zastřelení. Čím represivnější vláda, tím vyšší práh pro vznik protestů. Nicméně i v Číně skončila politika “zero covid” roku 2022 poté, co se jinak klidný a loajální národ začal proti neustálým karanténám bouřit.
Exit (odchod) – emigrace, vystěhování, přestěhování někam, kde vás dotyčná skutečnost nadále neotravuje. Obvykle nejdražší ze všech možností, znamená i zpřetrhání osobních vazeb, ale pokud ten problém byl opravdu velký a zásadní, tak je to nejúčinnější možné řešení. Hirschmann sám přežil Holocaust jen proto, že tuto možnost zvolil včas.
Podíváme-li se na nedávnou historii i současnost, hodně věcí dává v kontextu této teorie smysl.
Tak například kolaps komunistických vlád ve východní půlce Evropy byl usnadněn tím, že se ty režimy snažily potlačit hned dvě z těch tří cest naráz: vystěhování do ciziny bylo stejně nedostupné a potlačované jako otevřený protest. Tím ovšem “tlakovaly společenský papiňák”, který pak při překročení určité hodnoty očekávatelně explodoval. Naproti tomu Islámská republika Írán, která je ve všech ohledech horší a represivnější místo, než bývalé Husákovo Československo, stále existuje – asi i proto, že odchodu nespokojenců do ciziny nikdo nebránil, takže několik milionů nejnespokojenějších Íránců je dnes mimo zemi a kdo je mimo zemi, ten vás na dálku co? Ten vás na dálku na kandelábr nepověsí.
Evropa je hodně natěsnaný kontinent a z těsného kontaktu mezi dělníky a podnikateli vznikalo v druhé polovině 19. století hodně tření – ale to tření bylo výrazně umírňováno masovým vystěhovalectvím do Ameriky, Kanady, Austrálie, Argentiny atd. Pámbuví, jak by vypadala Evropa roku 1900, kdyby tehdy tenhle “přetlakový ventil” k dispozici nebyl. Dost možná by první bolševická revoluce, kterou Marx a Engels vyvěštili, proběhla v Anglii místo Ruska; ty třídní rozdíly mezi lordy v bílých rukavičkách a sedřenými horníky a tkalci tam byly opravdu velké. Ale pokud jste si za pár liber mohli koupit lístek do Ameriky, kde byly mzdy lepší, byla to lepší varianta než rvát se na ulicích Manchesteru nebo Liverpoolu s policií a čekat, jestli začnou střílet ostrými.
I v Americe se ale uplatňoval princip “exitu”, dokonce snad hlavně tam, protože pozemků bylo hodně a lidí málo. Mormony si dnes spojujeme s Utahem, ale to náboženství kupodivu vzniklo ve venkovské části státu New York – jenže tam byli první mormoni velmi nevítaní, takže postupně museli utíkat přes Ohio, Kansas, Missouri a Illinois (kde byl zlynčován první prorok Joseph Smith) až někam, kde už je nepronásledoval nikdo, což byla holt země indiánů Utů, dnes zvaná Utah.
Teď jedno důležité pozorování pro dnešek: internet natolik zkrátil vzdálenosti mezi lidmi, že “exit”, odchod, není tak účinný jako dřív. Můžete se nakrásně přestěhovat z Prahy-Vinohrad do díry u Hanušovic, ale máte-li počítač nebo chytrý telefon, o veškerých průserech politického rázu – Brusel, Ukrajina, Fiala, Stačilo, Trump, migranti, Green Deal – budete perfektně informován.
Jste-li pravičák, spatříte na své obrazovce nějakého uřvaného stokilového jedince s růžovými vlasy, který si nechává říkat “oňo” a kterého si vláda najala na důkladnou genderifikaci školství, nebo čtyřhvězdičkový hotel plný Somálců, kteří tam za peníze daňového poplatníka nejen ložírují, ale i kšeftují s drogami. Jste-li levičák, dostane se vám reportáže o srazu nějaké jižanské milice ověšené kvéry ze všech stran, nebo záběrů na to, jak americké deportační úřady (ICE) převážejí batolata nejistého občanství do táborů obklopených ostnatým drátem.
A neuniknete tomu, jedna ze tří cest k relativnímu duševnímu klidu se zavřela. Ve světě propojeném globální počítačovou sítí je cokoliv bližšího než Mars moc blízko. Hnusné a neřešitelné problémy světa, které vesměs spočívají v existenci jiných lidí zcela nekompatibilního typu, máte zkrátka na očích pořád, dokonce vám je tam ty systémy aktivně podstrkávají, protože základní měnou toho nového internetu je “attention”, pozornost lidí – a ta se nejlépe připoutá tím, že je naserete.
Zároveň ale ta samá technologie vedla k tomu, že pomyslný práh pro protest, druhou ze tří cest, se výrazně snížil. Už nemusíte mířit na sraz v 18:00 pod koněm, brát si volno z práce, nebo dokonce počítat s možností, že vás nějaké uniformované složky zlejou vodním dělem a obstříknou slzákem. Stačí něco napsat do komentářů, přeposlat nasírací e-mail dvaceti dalším lidem atd., a to zvládne i někdo, kdo má málo času nebo třeba zrovna musí chodit o berlích.
Sečtete-li tyto dva jevy, těžko se divit, že míra naštvanosti populace ve svobodnější části světa je vyšší než dřív. Jsme výborně informováni o tom, o se děje – daleko víc, než by politické elitě vyhovovalo (odtud taky neustálé snahy o omezování svobody projevu) – a zároveň máme daleko více možností to svoje znechucení ventilovat nahlas.
Pitomé je, že to znechucení se nedá jen tak transformovat v řešení, byť třeba jenom částečné. Je celkem dost politiků, kteří vám naslibují, že v případě svého zvolení zatočí se vším a se všemi. Jestli ale po tom zvolení budou opravdu dělat něco jiného, než točit volantem nového mercedesu z erárních peněz…? Hmm.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
