Spojené státy získaly desetiprocentní majetkový podíl ve firmě Intel, vyrábějící pokročilé čipy. Tato zpráva mne vytrhla z intenzivního programování, které poslední dobou požírá 90 % mé pracovní kapacity (těch zbylých deset procent věnuji sazbě Zapomenutých příběhů 8), právě proto, že je mému druhému oboru celkem blízko.
Ale nejen proto. Rovněž proto, že toto je přesně ten „hraniční případ“, který úplně nezapadá do standardních ekonomických teorií a tudíž je těžké říci, jestli a) to bylo dobré rozhodnutí a b) pokud ano, zda těch 10 procent, které nyní v Intelu patří strýčku Samovi, je moc nebo málo.
Intel je velká a důstojná firma, které nicméně v minulých cca patnácti letech „ujel vlak“, a to na základě několika špatných manažerských rozhodnutí. Příliš se orientovala na trh velkých serverů, příliš málo na mobilní zařízení, a málo se také zajímala o otázku, kolik ty její procesory vlastně žerou elektřiny. Kterážto otázka se ukázala celkem zásadní, protože elektřina není ani v Americe nijak levná a začal to být významný náklad i pro velké technologické firmy. Dá se tedy říci, že do problémů se Intel dostal celkem zaslouženě a správně by si je měl také „vyžrat“. Tím, že si jej vzal pod křídla americký stát, byť jen z deseti procent, tu vzniká hrozba, že se nahoře zabetonují ti nesprávní lidé.
Toto je asi největší slabina celého plánu – z Intelu by takto mohl vzniknout „digitální Boeing“, rozežraný a líný Otesánek spoléhající se na to, že Velký Otec v Bílém Domě jim vždycky dá nějaké ty strategické zakázky.
Pak je ale ta druhá strana mince, a tou je otázka strategických závislostí, která je přesně tím, co Washington nutí k podobným experimentům.
Čipy jsou široký pojem, asi jako „vozidlo“. Vozidlem může být stejně tak dobře volský potah jako Ferrari, a mezi čipy je z hlediska výkonnosti ještě větší rozdíl než mezi volským potahem a italským žihadlem za deset milionů. A ty nejvýkonnější čipy neumí vyrábět skoro nikdo. Není to jenom otázka peněz, ale i (zejména!) znalostí.
Výroba nejvýkonnějších čipů dneška je opravdová alchymie, dotažená na hranu možného. Pracuje se na úrovni dost blízké velikosti několika atomů křemíku (aneb už tušíte, že další zmenšování už moc nehrozí), a to za pomoci takzvaného extrémního ultrafialového záření (EUV), které už nemá daleko k tomu rentgenovému. Při takovém procesu se toho může pokazit hodně, vyžadováno je ultračisté prostředí, které může být narušeno i jednotlivými atomy kovu uvolněnými z nádob atd.; no, zkrátka, současné náklady na špičkovou továrnu na čipy jsou kolem 500 miliard korun a příslušný EUV laser se dodává rozložený třemi nákladními letadly, přičemž jej umí vyrobit jen jediná firma na světě, nizozemská ASML. (Zajímavé video na Facebooku.)
(Mimochodem, ten výše zmíněný odkaz na 500 miliard, to je ve skutečnosti dost zajímavý a podrobný článek o tom, proč je ta výroba moderních čipů tak komplikovaná. Magistr Kelly by se divil…)
A pozor, nefixujte se jen na tu částku. Ani za těch 500 miliard se vám ta výroba nemusí podařit, pokud vaši inženýři nemají opravdu hromadu zkušeností a know-how. Ještě jednou – není to otázka pouhých peněz, ale i těch správných „zaklínadel“, která si nijak snadno nekoupíte. Dokonce do té míry, že Čína, která nalila do výzkumu polovodičů hodně peněz a úsilí, pořád ještě tuto technologii – na rozdíl od mnoha jiných – nezvládá. Kdyby to byla jen otázka financí, dávno by ji měli. Nemají. Časem to asi zvládnou, ale je vidět, že je to netriviální úkol a že trvá leta. Zkopírovat atomovou bombu trvalo podstatně kratší dobu.
No, a teď se podívejme na seznam všech světových firem, které dokáží úspěšně používat EUV litografii k výrobě čipů: TSMC (Tchaj-wan), Samsung (Jižní Korea), SK hynix (Jižní Korea), Micron (USA) a Intel (USA). Jenže dvě z těchto firem, SK hynix a Micron, vyrábějí paměťové čipy, a nedokázaly by se nijak rychle přeorientovat na výrobu procesorů. A tak má seznam „elitních fabrik“ na procesory opravdu jen tři jména, z toho jedno americké, a to americké jméno je Intel.
Nu, a to je jádro pudla: dnešní geopolitika je hodně spojena s výpočetním výkonem, který má daná země k dispozici. To, co kdysi byla ropa nebo uhlí, jsou dnes čipy, aspoň z hlediska strategického významu, nebo to tak aspoň momentálně vypadá. Tím pádem si USA nemůžou dovolit z tohoto závodu vypadnout, a i když v něm mají dost kulhavého koně, pořád je to ještě živý kůň. Na rozdíl od těch třicet let zavřených oceláren, které už nikdo nedá dohromady, je Intel pořád ještě funkční firma. A to zpoždění za TSMC může buď dohnat, nebo aspoň nezvětšit.
Ale i tak se samozřejmě může stát, že se z Intelu stane „digitální Boeing“. To je riziko celé transakce, v tom se ekonomické zákony úplně okecat nedají. V podstatě vidím jen jeden mechanismus, který by tomu mohl zabránit, a to je nátlak těch digitálních mogulů (Facebook, Google, Apple a další) z Křemíkového údolí. Ti nebudou ochotni kupovat podřadný hardware ve velkém jen proto, že by se to prezidentovi líbilo, a budou nutit Otesánka k tomu, aby trochu zhubnul a více se hýbal.
Jestli to bude stačit, no, kdo ví. Ale ta rozhodnutí kolem čipů jsou beztak dělaná v hodně husté „mlze války“, fog of war, Nebel des Krieges. Nikdo pořádně neví, jak málo či moc bude v následujících letech důležitá umělá inteligence, v míru i ve válce. A výhodnost či nevýhodnost téhle americké státní akce bude tím pádem jasnější až potom.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Zkuste odhadnout jazyk písně, aniž byste se dívali do popisků na YouTube. Je to docela těžké, ale zvládnutelné.
