V procesu se solingenským vrahem Issou al Hasanem, který v srpnu loňského roku na městských slavnostech ubodal tři lidi, došlo k zajímavému posuzování, zda může být tento Syřan vůbec trestně odpovědný, má-li naměřené IQ 71. Verdikt soudního znalce profesora Johannese Fuße zněl nakonec takto: pachatel zodpovědný je, protože vyrostl v Sýrii, kde je IQ 71 stále ještě ve spodní části tamní populační normy.
Sedmadvacetiletý vrah také následně dostal doživotí, proti kterému se odvolal.
No což, představte si nějaký paralelní vesmír, ve kterém se v Německu ta debata o tom, jak vypadají různé normy (nejen ta inteligenční) v rozvojovém světě, vedla ještě před onou slavnou deklarací “Wir schaffen das”. A to ideálně nikoliv před soudem, ale v médiích a na půdě Bundestagu. Možná by Issa al Hasan dále bydlel v rodné Sýrii a ti tři lidé by byli ještě naživu. Jenže strach dotýkat se citlivých témat byl příliš silný.
Mnoho lidí si při pohledu na nějakého vousatého fanatika, který se ve jménu Alláha odpálí na tržišti, řekne, že něco podobného by přece civilizovaný člověk neudělal. Ach nikoliv. I naše civilizace má svoje totemy a tabu, kterým více či méně ochotně přináší krvavé oběti. Ještě i dnes by řada německých intelektuálů raději sežrala vlastní tužku, než aby připustila, že se ten soucitný a otevřený azylový systém pro místní obyvatelstvo stal významným rizikem.
Issa al Hasan si patrně odsedí své doživotí (Němci propouštějí vrahy jen výjimečně), samotou ale rozhodně trpět nebude. Podíl cizinců v německých věznicích totiž vzrostl od roku 2015 ze 25 na 37 procent.
Kolik z nich je doktorů a kolik inženýrů, to se mi dohledat nepodařilo.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
“Und was ich sah, war Dummheit.”
