(i když to třeba nebude nutně muslim).
Milí čtenáři, minulý článek o Zohranu Mamdáním vzbudil všelijaké reakce, ale většinou se soustředily na moji charakteristiku jeho osoby coby (na americké poměry) revolučního socialisty. To je možná zbytečně úzké téma, i když samo o sobě je také zajímavé.
Mamdání je totiž možná budoucí Trump americké levice a budoucí Chávez Spojených států amerických, jenom holt skoro o půl století mladší než Trump, takže s výrazně delší politickou perspektivou. Vůbec ta situace kolem něj nápadně připomíná začátek Trumpova tažení republikánskými primárkami před deseti lety, a to zejména v perplex reakci stávajícího establishmentu strany, tentokrát té demokratické. Ten úplně stejným způsobem osciluje mezi polohami “úplně ignorovat, co se stalo” a “přesvědčovat sebe sama, že jde o dočasný a nevýznamný módní trend”.
Myslím si, že jim nedochází, že významná část jejich vlastní voličské základny je na ně už teď vzteklá až-až, a že to jejich současné dominantní křídlo složené z akademiků posedlých padesáti zájmeny a pojmy jako Latinx a (převážně bílých) dam středního věku z human resources, které si hýčkají svoje složky na černochy a transženy a vidí celý svět optikou těchto složek, nemá svoji vedoucí pozici do budoucna nikterak jistou. Ani ta jejich momentální kulturní hegemonie na univerzitách, v Hollywoodu a v tradičních médiích jim nemusí pomoci. Politika je vrtkavá a k “nepřátelskému převzetí strany” nějakou jinou vnitřní klikou dochází i v USA tak zhruba dvakrát za století, čili pomalu by k tomu byl čas. (Poslední velká reorientace u demokratů proběhla v 60. letech 20. století, v době hnutí za občanská práva.)
Nicméně ať už je to začátek převzetí demokratické strany revoluční levicí, nebo jen “falešný start” ve stylu dřívější Tea Party, která vyšuměla, je zajímavé se zamyslet nad kontextem věcí.
V České republice máme zrovna citlivé období přebírání vlády, při kteréžto příležitosti se budou vytahovat všelijací kostlivci ze skříně a donedávna vládnoucí opozice bude křičet něco o populistech. To je celkem přirozené. Už teď jsem si ale všiml toho, že v jednom směru nejeví bývalá pětikoalice příznaky realismu: v jejich vyjádřeních se “liberální demokracie” příliš často používá jako posvátné zaklínadlo a méně jako pojem pro systém, který má zajišťovat občanům slušnou existenci. To je slepá ulička. Někteří lidé samozřejmě půjdou za zaklínadly až do roztrhání těla, ale na většinu v parlamentu to stačí jen málokdy.
Příliš mnoho vysoce postavených lidí, v New Yorku i v Praze, žije v nebezpečné iluzi, že pro historické přežití a expanzi toho současného klubu demokratických států bylo nejpodstatnějším atributem, že Demokracie je Dobrá – prostě něco jako neosobní politický Hospodin, který svým věrným vyznavačům zajišťuje vítězství nad jejich nepřáteli coby odměnu za jejich věrnost a pevnost ve víře.
Ach kdeže; pod tlakem nacistů svého času evropské kontinentální demokracie popadaly jako domky z karet. Skutečným faktorem v porážce Německa se nakonec ukázala schopnost tehdejších USA vychrlit neskutečné množství vojenské techniky, schopnost západních spojenců vyprodukovat značné množství nerostných surovin ve svých koloniích či polokoloniích, a schopnost tehdejšího stalinského systému nahnat miliony mladých mužů (i žen) do mlýnku na maso, přičemž kombinaci těchto třech sil nebylo Německo schopné odolat ani v momentě, kdy kontrolovalo valnou většinu Evropy.
Jistě, že tam byla i nějaká souvislost se svobodnějším systémem na Západě, kdy například nacistická perzekuce Židů byla z hlediska efektu na německou ekonomiku i vědu naprosto sebevražedná (a naopak, tým vědců pracujících v Los Alamos na atomové bombě byl Židů plný). Ale třeba politicko-vojenské manévry, rozjeté Spojenci kolem tehdejšího Íránu s cílem zajistit si stabilní přístup k životně důležité ropě, ty nijak svobodomyslné ani demokratické nebyly, byla to klasická špinavá mocenská hra. A dlouhodobým důsledkem těchto tehdejších manévrů je, že v nejvýznamnější a nejstarší civilizaci Středního východu dnes vládne zrůdný teokratický režim.
Komunismus se dost podobně sesypal nikoliv kvůli svému podivnému politickému charakteru (tento druh utopie by bylo lepší nejdřív vyzkoušet na myších, než mu podrobovat lidi), jako spíš proto, že ten ohromný ekonomický kontrast mezi východním a západním blokem už nešel nijak zamaskovat. Je dost příznačné, že ten drajv k vyhnání komunistů byl výraznější v zemích a regionech, které byly před nastolením komunismu bohatší (Pobaltí, ČR, Sasko, Krakow/Gdaňsk) a podstatně slabší tam, kde i před komunismem panovaly bídné poměry a kde tedy tím pádem ta naštvanost nebyla tak silná (Slovensko, Rusko, Rumunsko – pozor na to, že Ceausesca “sundali” částečně i jeho kolegové ze strany, a že jednoznačně “kapitalistická” orientace tam převládla až v roce 1996).
Bohužel tím, že jsme si namluvili, že “naše” vítězství bylo dáno triumfem Dobra nad Zlem, se toto povědomí poněkud vytratilo, a z toho plyne nerealistické vnímání světa, které nám pěkně podráží nohy.
Úvod byl dlouhý, tak tedy stručně k hlavní myšlence článku: nechce-li liberální demokracie skončit, musí zajistit svým občanům přiměřený hospodářský růst, jinak začnou být otevření zcela jiným systémům a pokusům o ně. Zleva, zprava, to je jedno. Prostě budou hledat alternativy ke stagnaci.
A toto zajištění růstu se neobejde bez akceptace základního poznatku, že hospodářský růst vždycky někomu vadí, a v současném západním světě jsou tyto blokující lobby hlavně dvě:
a. Lobby “NIMBY” občanů, kteří nechtějí, aby se v jejich okolí dělo něco nového – a ta obvykle řádově přečísluje ultralevicové fanatiky bojující za degrowth. Přečtěte si libovolné připomínky k libovolnému projektu včetně těch úplně banálních – od běžného čtyřpatrového činžáku s dvanácti byty až po trolejbusovou trať – a jejich převažující téma bude “my to tady nechceme a nechceme a nechceme a ne” . Tahle lobby brání rozvoji ekonomiky v existujících městech, zejména ale právě v těch nejbohatších, kde se koncentruje nejvíce lidského kapitálu. Je například naprosto fascinující, že si nově Praha dobrovolně uložila omezení výšky staveb do 100 metrů, ačkoliv na Pankráci už teď stojí vyšší budovy, jejichž existence přitom panorama starých částí města nijak nekazí a neohrožuje. To je “střelení se do vlastní nohy” par excellence.
b. Lobby ochránců přírody či jiných památek, která se snaží bránit novostavbám hlavně mimo města, takříkajíc na zelené louce, ale leckdy i brownfieldů po starém průmyslu. To se týká hlavně dopravních spojení, která se té přírodě úplně vyhnout nemohou, někdy ale také lomů, dolů, elektráren atd., které buď budou tady, nebo v Africe a Číně, ale ta moderní technická civilizace se jim z principu opět úplně vyhnout nemůže.
Chcete-li podporovat ekonomický rozvoj roku 2025, jednu z těchto dvou lobby si musíte nutně znepřátelit, kolem toho není žádná královská cesta, a dost možná dokonce obě. Čistě politicky je asi strategičtější naštvat nejdříve jedny a teprve potom druhé, protože pak aspoň nebudete čelit jejich spojeným silám. (V anglickém vojenském žargonu se tomu říká “defeat in detail“). Ale tomu konfliktu se nevyhnete, v jedné fázi či ve dvou, a to osekávání stávající vetokracie bude bolet a bude doprovázeno celým ohňostrojem urážek v médiích. Oni tu protistranu často vedou lidé, kteří jsou profesionálními “žongléry slov” a tudíž budou právě slova používat jako zbraň.
Nebo tak nemusíte činit a můžete místo toho nasadit do rozhodujících pozic lidi, jako byl Petr Hladík (ve vlastní KDU-ČSL tak “oblíbený”, že propadl ve volbě místopředsedy, ačkoliv neměl žádného protikandidáta), ale pak se nedivte, že ty volby projedete. Z tohoto hlediska je to naše současné zhoupnutí kyvadla v podstatě ještě dost mírné.
Ale pokud tu pohodlnou cestu nicnedělání v mezích zákona nastoupí i ta nová vláda, tak se jednoho dne nějakého svého Mamdáního také dočkáme.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Jugoslávie byla specifická … a místo dělení na Východ a Západ tehdy převážilo vyřizování etnických účtů.
