“Musa al-Gharbi” zní jako bojová přezdívka nějakého vousáče ze Sýrie, tím spíš, že al-Gharb je “Západ”, takže byste čekali, že to bude nějaký absolvent Oxfordu, který se rozhodl vrátit k hrdlořezným praktikám svých předků. Nikoliv, je to sice vousatý, ale sociolog z Long Islandu, jehož hlavní zbraní je Microsoft Word. Píše toho poměrně hodně o kulturních poměrech mezi vzdělanými lidmi v USA, a to z dost upřímné, místy až nemilosrdné perspektivy.
Jeho Substack se jmenuje “Symbolic Capital(ism)” a poté, co jsem si “prosvištěl” následující články (uf, stručnost mu do vínku dána nebyla), musím říci, že je mi trochu jasnější, proč ten wokismus vzal akademickou sféru v Americe tak velkým šturmem. Jedná se tyto články:
- Censorship is Primarily a Problem of Institutional Selection
- Smart People Are Especially Prone to Tribalism, Dogmatism and Virtue Signaling
- Inserting “Culture” Into the Culture Wars
Základní problém spočívá podle al-Gharba v tom, jak v Americe vypadá přijímací řízení, kterým procházejí noví zaměstnanci akademické sféry. Uchazečů bývá typicky hodně, desítky i stovky. O tom, jestli vůbec projdou do dalšího kola, rozhoduje třeba desetičlenná komise. A v ten moment prý mimořádně záleží na tom, jestli vaše jméno vzbudí odpor aspoň u jednoho jejího člena nebo ne. Pokud ano, a jeden či dva lidé si začnou stavět hlavu (“Toho ne!”), pro zbytek komise je nejjednodušší tu vaši přihlášku hodit do koše a pokračovat k dalšímu kandidátovi. Však co, zájemců je dost.
Toto zní jako dokonalý filtr, kterým prolezou jenom šedé myši, nevadící nikomu, a kromě nich také jedinci typu “kam vítr, tam plášť”, hlásající na povel přesně to, co se po nich chce, ať si vnitřně myslí cokoliv. Pak není divu, že nastává to, co Gharbi ve svých článcích popsal – americká akademická sféra je mimořádně zbabělá v tom smyslu, že velmi snadno podléhá nátlaku studentů či jiných aktivistů, a podrobuje svoje zaměstnance vyšetřování a možným trestům kvůli kdejakým banalitám. Obzvlášť prekérní postavení mají mladí vyučující (adjuncts), kteří ještě nestihli zapustit kořeny.
Hmm. Jestli je to tak, situace by se dala řešit dost jednoduše, a to losováním. “Selekce komisí” zní sice hrozně konsensuálně, ale ve skutečnosti má právě ten problém, že produkuje nevýrazné výsledky. (Týká se to nejen výběru lidí, ale třeba i uměleckých děl.)
Pokud skutečně máte větší množství kandidátů, kteří jsou srovnatelně kvalitní, beztak je nedokážete seřadit do jasného žebříčku “od prvního do posledního”. V takové situaci je asi nejjednodušší naházet jejich jména do misky a požádat o pomoc nejbližšího papouška korelu. Má to ještě jednu výhodu, ani dominantní osobnost si tam nedokáže protlačit právě ty svoje lidi. A kandidáti, na které se nedostalo, se aspoň nemusejí trápit otázkou, co udělali špatně.
No jo, ale zavádějte takové reformy v organizacích plných konformistů…
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Je melancholický závěr roku…
