Papírová (knižní) záloha blogu je na světě.
Milí čtenáři,
poslední dobou poněkud vzácný papír se tiskárnám podařilo sehnat, takže pár tisíc výtisků sbírky “To nejlepší z blogu” včera dorazilo do autorské garáže. Připočtu-li ještě dotisk Zapomenutých příběhů 3, jsou to tři tuny tiskovin. Naštěstí je ta podlaha z betonu.
Co se knihy týče, tentokrát jde o cihličku úctyhodné hmotnosti (asi 0,6 kg) a rozsahu čtyř set stran. Jestli je úctyhodný i obsah? Nu, znám deníky a týdeníky, kde by ji nejraději hodili do kamen – i za cenu toho, že zvýší svoji korporátní uhlíkovou stopu. A i ve mně samotném hlodá klasický čertík pochybnosti, který klade otázky jako:
Co ten a ten text? Nemáš pocit, že tam raději přijít neměl, nebo že si to či ono čtenáři špatně vyloží? Určitě chceš, aby si tě za deset let pamatovali podle zrovna tohoto a ne něčeho jiného?
Pámbuví. Je jisté, že všechno se všem líbit nebude a u některých textů, zvlášť těch nejstarších, jsem váhal také. Nebyl jsem například vždycky spokojen s jejich řemeslnou úrovní; ono člověku trvá, než se “vypíše”, a tento proces vlastně ani teď ještě není u konce. Ale ty texty byly relevantní, vzbudily nějaké reakce a tím pádem asi do výběru článků patří, i když náročnější čtenář v nich třeba uvidí mouchy.
Co to osamělé “fuck you”, které se vyskytuje někde v poslední čtvrtině knihy? Neměls aspoň důkladněji popsat, proč jsi sáhl po tak tvrdém kalibru, když obvykle píšeš jako slušňák? Kdo všechno si to vztáhne na sebe, i když neměl?
V cimrmanovských hrách prý bývá vždy právě jedno sprosté slovo, může tedy být i tady. Ale asi jsem jej měl obklopit podrobnějším kontextem. V tomhle případě šlo o krátkou reakci na nevyžádané a často velmi brutální e-maily, které mi začaly chodit v návaznosti na jeden článek. Nikdy jindy jsem podobnou “žeň” neschytal.
Co obrázky, neměly tam být?
Ano, ideální podoba sbírky by měla navíc tak stovku originálních ilustrací. Jenže pak by se ta kniha rozrostla na 500 stran. A její příprava by stála dvakrát tolik peněz a zabrala by o půl roku víc, což jsou bohužel parametry, které člověk musí brát v úvahu. Jinak hrozí, že stvoříte knižní ekvivalent berlínského letiště – po termínu, s přešvihnutým rozpočtem a ještě navíc dokončené v naprosto nevhodnou dobu.
No, hotovo jest, každé dílo se musí někdy dokončit, jinak zůstane ve stadiu věčného polotovaru. Pokud jsem vás úplně neodradil, objednávat můžete zde.
A zítra se vrátíme zpátky k aktuálnímu dění a podíváme se na stále ještě trvající čipový hladomor.
Hudební epilog
Co se neslušných slov v angličtině týče, tato skladba je poněkud průhledně obchází pomocí telegrafického kódu.
Zakladateli skupiny Bloodhound Gang Jimmymu Popovi bude brzy padesát, ale z těch videoklipů mám dojem, že jej neznámí bohové odsoudili k věčné pubertě. Nebo snad požehnali? To je jenom věc perspektivy.
