Haredim mají v Izraeli velká privilegia. Reforma je asi nezbytná, ale politicky to bude boj.
Jak vypadá ta nejkomplikovanější kategorie politických problémů? Asi takto:
- vyvíjí se pomalu, dost pomalu na to, aby se po jedno volební období daly ignorovat. (A potom další, a ještě jedno … atd.);
- důsledky jsou potenciálně fatální, ale pomalost celého vývoje slibuje, že současná generace politiků u moci si je nebude muset „vyžrat do dna“; tím spíš, že nám mocenská elita pěkně zestárla a její jednotliví příslušníci si tak nemusejí lámat hlavu s tím, v čem budou žít za třicet let;
- a úplně nejlepší je, když je v celé věci zapojena nějaká zájmová skupina, která aktivně tlačí na to, aby se problémové poměry pokud možno nikdy řešit nezačaly.
Tyto dvě až tři podmínky splňuje spousta jevů. Zadlužování státu, nedostatečná porodnost, zanedbávání národní obranyschopnosti, nedostatečný počet mladých lékařů, inflace požírající úspory, zaplevelení právního řádu dalšími a dalšími vyhláškami, nárůst byrokracie (každý rok dva naprosto nezbytné formuláře navíc a za dvacet let se nehnete), nedostatečná bytová výstavba … všechno problémy z této nepříjemné, jaksi pokoutně vyhnívající zóny politiky. A vskutku se najde jen málo zemí, které by do nich nespadly a neplácaly se v nich způsobem velmi podobným jako Česká republika.
Pak jsou ovšem zcela specifické záležitosti, které sice do této kategorie zapadají také, ale vyskytují se třeba jen v jednom státě na světě.
Haredim čili ultraortodoxní jsou silně věřící Židé, vesměs k poznání už podle oblečení – klobouky a kabáty odpovídající poměrům ve východní Evropě cca 18. století, dlouhé vlasy a vousy. Jejich komunity existují všude možně po světě, mimo jiné v USA a Velké Británii, a samozřejmě i v Izraeli samotném.
Izraelská ultraortodoxní komunita je ovšem unikátní v tom smyslu, že si už na samotném počátku existence Státu Izrael vymohla značné privilegium: rozhodnou-li se muži zasvětit život studiu Tóry, nemusejí sloužit v armádě, a stát je různými způsoby podporuje, včetně speciálních stipendií. Pointa je, že v roce 1948 to vypadalo jako banální rozhodnutí. Tehdejší komunita totiž byla titěrná a výjimka se týkala jen 400 lidí. To se dalo nějak strávit a říci, že jde o krok nezbytný k zachování staré kulturní tradice, která by třeba jinak vymřela.
Jenže jak léta šla, poměry se pomalu, ale vytrvale měnily. Jednak kvůli imigraci, ale hlavně kvůli fantastické porodnosti mezi ultraortodoxními. Jejich číslům se nedokáže vyrovnat ani valná většina Afriky, průměr dosahoval ještě nedávno cca 7,5 dětí na ženu a nyní je kolem 6,5; srovnatelnou ligu už dnes hrají už jenom Niger, Kongo či Somálsko, kdežto Afghánistán a Etiopie mohou jedině závidět.
(Jedna důležitá poznámka k těm číslům: v té Africe ještě přece jen přetrvává poměrně vysoká dětská úmrtnost, takže reálně vzato je ten přírůstek obyvatelstva o něco menší, než co by plynulo z prostého počtu živě narozených. Kdežto v Izraeli, s jeho prvotřídní zdravotní péčí, je dětská úmrtnost zhruba stejně nízká jako v České republice, tj. jedna z nejnižších na světě.)
Takhle to šlo generaci za generací, a v současném Izraeli čítá ultraortodoxní komunita asi 1,3 milionu osob a tvoří zhruba 13 procent celé populace, ale mezi mladými už zhruba třetinu. To už je mnohem větší a zásadnější podmnožina než v roce 1948, a samozřejmě té armádě při odvodech velice chybí. V loňském ročníku dostalo náboženskou výjimku 66 tisíc branců – více než 150x tolik, než onoho dávného roku 1948, prvního léta izraelské státní existence.
Vztahy mezi Haredim a zbytkem izraelských Židů nejsou zrovna vřelé, protože většinová populace má dojem, že desítky tisíc studentů Tóry, fakticky dotovaných daňovým poplatníkem, je na jeden malý Izrael trochu moc, a pro slovo „paraziti“ nechodí daleko.
Dotyční většinou nemají moc kvalitní sekulární vzdělání, což znamená, že i kdyby přestali studovat Tóru, na normálním pracovním trhu se neuplatní. 51 % ultraortodoxních žije pod hranicí chudoby, tím pádem patří spíš k příjemcům dávek než k těm, kdo by na ně vydělávali. Skutečnost, že se odmítají podílet na obraně státu, je pak tou příslovečnou třešničkou na (shnilém) dortu. Izraelská armáda pro ně sice vytvořila dobrovolné oddíly, které se snaží maximálně respektovat jejich náboženské cítění a povinnosti, ale nastupuje do nich jen několik set lidí ročně.
Zhruba 78 procent Izraelců si myslí, že jejich nábožní bratří by žádnou výjimku na vojenskou službu mít neměli. Jak to, že o ni tedy ještě nepřišli? Zde vstupuje do celé věci izraelská politika, poznamenaná skutečností, že v Knesetu, čítajícím 120 poslanců, sedí hned 11 stran. V takových poměrech jsou i malé strany důležitým jazýčkem na vahách, který může umožnit nebo naopak znemožnit vytvoření vládní koalice – a ultraortodoxní strana Šas, která privilegia Haredim hájí, posloužila hned několikrát coby koaliční partner k dosažení nezbytné těsné většiny, odleva až doprava. Něco za to samozřejmě chtěla: udržení statu quo, co se různých výjimek a privilegií týče.
Situace je už dlouho neúnosná, protože země žijící ve značně nejistých bezpečnostních poměrech si nemůže dovolit ignorovat třetinu potenciálních branců. Přesto by asi ještě vyhnívala další léta, nebýt 7. října 2023 a válečného šoku, který následoval. Průměrný Izraelec velmi dobře ví, kdo riskuje životy na bojišti a kdo ne, a tentokrát už to nejspíš nebude jen s bručením tolerovat. Dá se čekat, že příští vláda prosadí nějakou formu povinné vojenské služby pro Haredim, ať se jim to bude líbit nebo ne.
A ono se jim to líbit nebude… první odvody budou nejspíš, jemně řečeno, velmi dynamické. Právě proto, že ta ultraortodoxní komunita moc nechodí do práce a neustále žije jen mezi sebou, prokázala už v minulosti značný talent pro organizování protestů a nepokojů. A tuhle příležitost určitě nevynechá.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
