Tak to máme oficiálně. Joe Biden v neděli 21. 7. 2024 odstoupil z voleb a doporučil, aby jej nahradila Kamala Harrisová.
Toto je bezprecedentní situace. V USA k takové pozdní výměně kandidáta nedošlo nikdy, tím pádem je mimořádně těžké prorokovat, co se stane. Ale ono by to bylo těžké i tak. Ctěném P.T. publiku nutno připomenout, že ty volby budou za 105 dní, a to je dlouhá doba, za kterou se může stát mnohé. Grizzly zkrátka ještě běhá po lese a současné úvahy o tom, kdo má co “vyhrané” a “prohrané”, nejsou v tuto chvíli vůbec na místě.
(Na té fotce je ovšem kodiak, ne grizzly. Z nějakého důvodu je mám radši, i když oni mne asi nikoliv.)
Můžeme ovšem aspoň uvažovat o tom, jaké faktory se na tom konečném výsledku budou podílet.
Faktor první – osoba kandidáta.
Bidenovo doporučení bude mít na volitele, kteří se dříve zavázali podporovat jeho samotného, velký efekt – a těch Bidenových volitelů je krásných 99 procent. V podstatě se dá říci, že Biden Harrisovou té své straně “na rozloučenou” vnutil. Pokud ji teď někdo bude chtít vyšoupnout ze sedla, bude muset zimprovizovat palácový převrat ve straně s několika miliony registrovaných členů během pouhého týdne a něco, což by byl těžký úkol i pro kardinála Richelieu s pomocí Machiavelliho.
That said, je nutno říci i to, že alternativa v podobě volné soutěže několika kandidátů by byla pro demokraty značně riskantní, zvláště takto na poslední chvíli. Strana má dost různých frakcí k tomu, aby se jejich představitelé na kongresu spektakulárně pohádali, a v případě jedné té frakce – propalestinských studentů – by se dala očekávat pravá blízkovýchodní hysterie. Propalestinská levice nese extrémně těžce to, že se Bidenova administrativa postavila na stranu Izraele, a to tím spíše, že z vysokoškolských kampusů je zvyklá na to, že před jejím křikem rychle kapitulují profesoři i úředníci, kdežto tady nikoliv. Pokud by tito aktivisté dostali příležitost promluvit do výběru nového kandidáta, patrně by po těch nežádoucích kandidátech (zejména pak Židech) smutně a vyčítavě házeli Molotovovy koktejly apod., na čemž by si pravicová média smlsnula.
Takto je vybráno, ale to s sebou samozřejmě nese další potíže. Harrisová byla “neviditelnou viceprezidentkou”. Za uplynulé čtyři roky si jí nikdo moc nevšímal a ona sama také moc před kamery nechodila. Dostala na starost krizovou situaci na mexické hranici, viditelné výsledky neměla; migrace, která zasáhla USA, nabyla rekordních rozměrů.
Do značné míry je to způsobeno postupným ekonomickým hroucením latinskoamerických socialistických rájů jménem Kuba, Nikaragua a Venezuela (kubánská vláda přednedávnem přiznala, že během posledních dvou let utekla z Kuby celá desetina všech obyvatel), s čímž ve Washingtonu zas tak moc nenadělají. Pro demokraty je to nepříjemné hned ze dvou důvodů – jednak ten přetlak v ulicích amerických měst je přímo hmatatelný, jednak ti nově příchozí, začasté vyhnaní ze svých domovů nějakou revoluční politikou, můžou být budoucími voliči pravice a převážit politické vážky mezi americkými Hispánci směrem k republikánům, což je proces, který začal už někdy před desíti lety.
Nicméně nedá se vyloučit, že pod tlakem okolností v sobě Harrisová objeví vůdčí schopnosti a začne s Trumpem bojovat naplno.
Druhý faktor: ačkoliv většinu hlasitého kvákání na sociálních sítích obstarají skalní příznivci té či oné strany, na nich paradoxně moc nezáleží. Ti půjdou hlasovat i pro šimpanze, bude-li mít to správné tričko. Velmi podobným způsobem moc nezáleží ani na státech, ve kterých je jedna strana daleko silnější než druhá – stratégové obou týmů s nimi mohou počítat předem. Trump rozhodně nezíská Kalifornii a Harrisová nezíská Horní Dakotu. Pokud chcete vědět, proč na jednobarevných státech moc nesejde (resp. proč je jejich role předvídatelná), o detailech volebního systému jsem psal před osmi lety zde.
Skutečně zajímavé jsou takzvané nerozhodnuté státy (“Swing States”) a nerozhodnutí voliči v nich (“Swing Voters”). To jsou státy, kde jednoznačně nedominuje ani jedna strana, a právě v nich a nikde jinde se obvykle “otočí kormidlo” prezidentských voleb tím či oním směrem.
Ve volební sezóně roku 2024 se za nerozhodnuté státy považují tyto: Arizona, Florida, Georgie, Michigan, Nevada, Severní Karolína, Pennsylvánie a Wisconsin. Dokud byl ve hře Biden, vedl v nich všech Trump o několik procent, ale tyto průzkumy je nutno zahodit a začít pěkně odznova. Existují sice i průzkumy “hypotetické”, ve kterých se voličů ptají, jak by situace vypadala, kdyby místo Bidena kandidovala Harrisová, ale mezi “kdyby” a “opravdu” bývá citelný rozdíl.
Typickou strategií, jak si pojistit nějaký vliv ve “Swing States”, je vybrat si kandidáta na viceprezidenta z daného regionu. Trumpův spolukandidát Vance je z Ohia, což tradičně býval nerozhodnutý stát, ale v posledních letech se kloní k republikánům natolik, že letos se o něj kdovíjak silně nehraje. Nicméně jeho sousedi Michigan a Pennsylvánie jsou nerozhodnuté státy a Vanceova volba by je mohla malinko posunout k republikánům.
Logické by tedy bylo, aby si Harrisová k sobě vybrala někoho, kdo jí zajistí, řekněme, Wisconsin. Ona sama je z Kalifornie, tu má dnes každý demokrat jistou, ale zároveň kalifornský vliv moc nesahá do nerozhodnutých států, mooožná s výjimkou Nevady.
Její volbu viceprezidenta ovšem ještě neznáme a nějakou dobu znát nebudeme.
Faktor třetí jsou kandidáti třetích stran. Vždycky nějací jsou. Na vítězství si nemůžou dělat naděje, ale rozhodit situaci můžou, a to pořádně. Naprostá většina států totiž přiděluje své volitelské hlasy podle principu “vítěz bere vše”, a pokud vám nějaký takový aktivista odčerpá 10 tisíc hlasů, můžete krásně prohrát, i kdybyste jinak vyhráli.
Nejúspěšnějším nezávislým kandidátem posledních desetiletí byl obchodník Ross Perot roku 1992, který pobral těch hlasů ne tisíce, ale miliony: konkrétně skoro 20 milionů. Jelikož spíše bodoval mezi pravicovými voliči, odstřelil tím republikánského kandidáta George H. W. Bushe a přivedl k moci Billa Clintona. Nutno říci, že si za to George H. W. Bush mohl do značné míry sám – nedodržel sliby dané svým voličům, a ti se od něj odvrátili.
Ve volbách roku 2016 pak Clintonové poněkud namazala schody zelená kandidátka Jill Steinová, která sebrala demokratům v Pennsylvánii, Wisconsinu a Michiganu dost hlasů na to, aby tyto státy nakonec vyhrál Trump.
Steinová bude kandidovat i letos (někteří lidi jsou nezmaři), ale skutečným třetím koněm voleb je Robert Kennedy junior, který podle průzkumů má šanci posbírat zhruba 8 procent hlasů, což by byl nejlepší výkon třetího kandidáta za hodně dlouho – pokud by účast byla podobná jako před čtyřmi lety, bylo by to určitě přes 10 milionů hlasů. Kennedy sbírá hlasy ve značně rozsáhlém, i když mělkém rybníčku, který bych provizorně nazval “alternativci”. Mohl by se stát preferovaným kandidátem frakce “Palestinců” (resp. jejich amerických přátel, protože skutečných muslimů v Americe zas tak mnoho není a na rozdíl od Británie nebo Francie nemají v celostátní politice žádný vliv).
Tolik tři faktory, které stojí za to brát v úvahu. A jelikož, milí přátelé, jsme toho o amerických volbách už nakřápali více než dost, příště od nich odvrátíme zrak a podíváme se někam zcela jinam. Na opačnou stranu planety.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Jojo, počítání. To bude velké počítání, voličů i volitelů.