Primátorské volby ve “Velkém Jablku” vyhrál levicový kandidát Zohran Mamdání.
New York míval dříve i republikánské starosty, například Giulianiho a Bloomberga; leč tyto časy jsou fuč a jak se Amerika postupně polarizovala, z New Yorku se stala zóna jedné strany, a republikánský kandidát Curtis Sliwa teď nedosáhl ani na deset procent hlasů. Jedinou skutečnou otázkou tedy bylo, který demokrat bude starostou, což ovšem nebyla až tak banální otázka. Několik milionů lidí nemůže jet na “stejné politické vlně” a dominuje-li tedy v New Yorku jedna strana, znamená to, že má řadu vnitřních křídel, které si konkurují.
Kandidátem demokratického establishmentu byl Andrew Cuomo, formálně kandidující coby nezávislý, protože prohrál primárky. Cuomo patřil k tomu křídlu strany, které dobře vycházelo s newyorským businessem (a dost možná i mafií, koneckonců je to New York); na jeho kampaň přispěla řada milionářů. Naproti tomu Mamdání je socialista-revolucionář, muslim ugandského (a vzdáleněji indického) původu, dvakrát mladší než Cuomo. Mezi jeho sliby patří autobusy zdarma, zmražení nájmů a městem provozované obchody s potravinami. Jeho příznivci mu přičítají určité charisma, které asi má, protože poté, co zahájil “ostrou kampaň”, dohnal a předehnal zkušeného Cuoma velmi rychle. Mamdáního preference se během tohoto roku vyšplhaly z desíti na padesát procent, a ani lépe financovaná Cuomova kampaň to už nedokázala zvrátit.
New York, město, kde se koncentrují nitky amerického kapitálu, teď tedy čekají nějaké ty pokusy rudého charakteru.
Způsob, kterým Mamdání “odšoupnul” Cuoma, poněkud připomíná způsob, kterým svého času Trump “odšoupnul” Clintonovou, byť ti dva samozřejmě nesdíleli jednu stranu. Společným základem je ale vztek řadových voličů na establishment.
Zároveň je vidět, že se někteří jedinci v Demokratické straně začínají přizpůsobovat změněným poměrům. Mamdání hodně horlil pro Palestinu (až je s podivem, že v New Yorku s jeho silnou židovskou komunitou mohl vůbec vyhrát), ale jinak moc netlačil “woke” témata typu pětačtyřiceti pohlaví. Možná proto, že je muslim, ale také možná proto, že si vyhodnotil, že jsou i v New Yorku nepopulární. Vsadil spíše na klasická témata jako přerozdělování, životní náklady a rozdávání různých dárečků z veřejné kasy (např. ty busy zadarmo), a u těch se ukázalo, že stále ještě populární jsou. Voliči obecně celkem slyší na to, že dostanou něco za nic a zaplatí to někdo jiný – je to daleko zajímavější a z jejich hlediska lukrativnější než jakási výstavba transgenderových toalet ve školách, na nichž si nevezmete nic.
Bude zajímavé sledovat, jestli se i zbytek Demokratické strany po této události začne přeorientovávat tím sociálně-populistickým směrem, nebo zda bude i nadále lpět na oněch pětačtyřiceti pohlavích a jiných tématech, která jsou svatá pro akademicko-teoretické křídlo strany, ale zároveň je oslabují ve volbách. Mít nebo nemít nějaké křeslo je přece jenom rozdíl.
Z pohledu strategického je pak potřeba upozornit na jednu věc: pravice má sice momentálně určitou výhodu v kulturních válkách (nikoliv nejméně kvůli Muskově převzetí Twitteru), ale bude-li podceňovat klasická materiální témata, jako jsou životní náklady, může se dočkat revoluční vlny, se kterou si jen tak neporadí.
Významným faktorem v růstu životních nákladů je přebujelá byrokracie, která dusí tržní ekonomiku, dříve spolehlivý motor růstu. (I americká velkoměsta mají s tímto papírováním velký problém, zejména co se stavby bytů týče.) Ale zároveň je likvidace byrokracie nevděčná práce, podobná kosení přerostlých kopřiv, protože každé to lejstro a regulaci si vymyslela nějaká speciální zájmová skupina, která vás při pokusu o jeho pokosení “žahne” a označí za vraha dětí, pejsků, kuřátek a chráněného bobra obecného. Je jednodušší se na to vykašlat, asi jako se na to mnohokrát vykašlala nominální pravice u nás, a věnovat se čistě symbolické politice na téma “jestli bude na radnici ta či ona vlajka nebo ne”.
Jenže ty rostoucí životní náklady jsou reálný problém, který se projevuje vším možným, poklesem porodnosti počínaje a vztekem populace konče, a pokud ten vztek bude růst dostatečně dlouho, může přivést k moci nějaké místní mini-Erdogany a mini-Cháveze.
Jinými slovy, má-li ten kapitalismus dále fungovat, nemůže se opírat o bezradné, zkostnatělé, přizdihráčské politiky, kteří přivedli do problémů a úpadku i tak tradičně silné strany, jako jsou britští konzervativci nebo francouzští gaullisté. Naopak nutně potřebuje více lidí jako Javier Milei.
Najde se nějaký další?
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Tak schválně, jak teď budou vypadat migrační toky z/do New Yorku? Nezvednou podnikatelské typy kufry a nevyrazí někam do Texasu?
