Irsko, které bylo ještě v 70. letech poměrně chudým státem, má jednu vlastnost, která je výhodou i nevýhodou zároveň: jeho obyvatelé mluví dobře anglicky a valná většina z nich používá angličtinu jako rodný jazyk. Gaelsky mluvící oblasti jsou dnes titěrné a ani těžkoruká snaha prosazovat irštinu do škol tomu moc nepomohla. Nativních mluvčích gaelštiny za dobu existence Irské republiky značně ubylo a běžný Ir mluví anglicky od rána do večera.
Tato celonárodní schopnost mluvit anglicky je z ekonomického hlediska výhodná, protože Irům v podstatě garantuje snadné zapojení do světového byznysu. Pro softwarové společnosti jako Microsoft byl Dublin přirozeným místem, kde si zřídit své evropské pobočky a nabrat tisíce zaměstnanců.
Leč ona je to zároveň i nevýhoda v tom smyslu, že jakákoliv pitomost vymyšlená někde na kampusu v Berkeley tam okamžitě dorazí s plnou silou, a dokonce by se možná dalo říci, že s dvojnásobnou silou. Irové mají coby poměrně malý národ v rámci anglosféry určitý “mindrák” (nikoliv nepodobný tomu našemu “malý Čecháček”), který si občas kompenzují tím, že jsou pokrokovější než Kalifornie sama.
Jedním z důsledků takové horlivé snahy být první je skutečnost, že Irsko nyní permanentně živí dva tisíce “státních umělců”.
Jako obvykle, původně šlo o dočasný postcovidový program, leč zkuste rozdávat peníze zadarmo jen “dočasně”! Pod nátlakem umělecké obce se program letos na podzim stal permanentním. Uchazečů bylo skoro deset tisíc, leč peníze jsou zatím jen na dva tisíce z nich. Rozhodovalo se tedy losem.
Není divu, že na stránkách CzechDesign.cz, ve článku popisujícím český “status umělce”, hovoří o Irsku závistivým tónem a dost nekriticky opakují větu, že “podle (irského) ministerstva kultury se každé euro vložené do podpory umělců společnosti vrací v hodnotě 1,39 eura”.
To je ovšem typická hodnota vycucaná z prstu; kdyby ten program byl skutečně ziskový, nebylo by potřeba jej omezovat na dva tisíce lidí. Samozřejmě jde o pseudovýpočet, za který by se ani v Sovětském svazu nestyděli.
Podíváte-li se opravdu na příslušný dokument (PDF), zjistíte, že jeho autoři vzali na jedné straně “tvrdé peníze” (ty, které se skutečně vydaly), a na druhé straně to vyvážili tím, že se zeptali umělců, zda se jejich život zlepšil (a kupodivu zlepšil!), nebo zda měli více interakcí s veřejností ohledně umění (samozřejmě měli!), kterýmžto jevům pak přiřadili nějaká zcela fiktivní peněžní ohodnocení. Světe div se, jejich suma byla větší, takže ten program prý je pro Irsko výhodný.
Co k tomu říci?
Není bez zajímavosti, že podobný program svého času fungoval v Nizozemsku, kde jej ale v 80. letech zrušili poté, co se státní skladiště naplnila celkem čtvrt milionem kusů různých uměleckých výtvorů, které už pak nebylo kam dávat, ačkoliv různé úřady a školy je dostávaly coby dekorace zapůjčené zdarma.
Jsem upřímně zvědav, jak skončí ten irský. Ale musím se přiznat, že i když jsem tu irskou diskusi o tom, zda ten program změnit z dočasného na trvalý, zaznamenal už v září, bál jsem se o ní vůbec psát – a to hlavně proto, aby se u nás nedejbože někdo na poslední chvíli před volbami neinspiroval. Už i ten současný “status umělce” je dost šílený vynález.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
