Milí čtenáři, dva nedávné články o inteligenci (první, druhý) vzbudily solidní diskusi, což naznačuje, že toto téma je pro lidi velmi zajímavé. Dnes tedy následuje třetí, který nicméně bude pojednávat o jiných tabu a jejich důsledcích, tentokrát ve školních systémech za oceánem.
Ono totiž není úplně jedno, jakým způsobem (se) učíte. Vrozené kognitivní schopnosti se tím nejspíš nedají ovlivnit, leč ony samy o sobě tvoří jenom jakýsi strop toho, co je daný jedinec schopen vstřebat. To, co se děje “pod” tím stropem, je také celkem podstatné, a za stávajících okolností – kdy vrozenou inteligenci měnit neumíme – byste po tom systému chtěli aspoň to, aby umožnil jednotlivcům dorůst k tomu jejich osobnímu stropu. A nikoliv zůstat dva metry pod ním.
Nuže, poslyšte tedy příběh o slabikáři.
Češtinu píšeme vesměs foneticky. Jedinou výraznou výjimkou je I/Y, jehož zvuková odlišnost všude mimo lašské dialekty dávno zanikla – a také je to jedna z věcí, která dělá žákům ve škole velké problémy. (Ostraváci mají v tomto smyslu štěstí, protože tvrdé Y a měkké I tady pořád v řeči slyšíte na první dobrou.) Nicméně z fonetického charakteru psané češtiny plyne, že naše děti se ve škole učí číst pomocí slabikování – a funguje to.
Anglicky mluvící svět je na tom jinak, protože propast mezi mluvenou a psanou podobou jazyka je v angličtině masivní. Naučit se číst a psát je tím pádem pro žáky výrazně těžší, i když ne tak těžké, jako třeba v čínštině. Existují různé soupeřící metody výuky čtení, a to je právě jádro dnešního příběhu.
Spojené státy mají tradiční problém s tím, že ta nejspodnější vrstva společnosti, což jsou převážně (ale nikoliv výlučně) černoši, je fakticky negramotná a má problém přečíst a pochopit i jednoduché texty. Ani přes dlouhá léta v školním systému, do kterého padá poměrně dost peněz, se určité procento Američanů nenaučí číst a psát na adekvátní úrovni.
Převažující způsob výuky čtení ve Spojených státech je takzvaná “whole word” metoda, při které se žák snaží zapamatovat celé slovo jako obrázek na papíře, a k němu si nějak do hlavy uložit jeho výslovnost. Zajímavé je, že tato metoda se svého času vůbec nerozšířila kvůli svým (neprokázaným) kvalitám, ale čistě politicky: tvrdým a konzistentním nátlakem ze strany svých zastánců. Její zakladatelkou byla novozélandská psycholožka Marie Clay, která našla v USA silnou zastánkyni jménem Lucy Calkins, a rovněž se jim společně podařilo “zaháčkovat” učitelské odbory, v řadě států tradičně silné.
Ačkoliv nižší stupně vzdělání nejsou v USA centralizovány a státy (dokonce i města) mají v tomto směru hodně volnou ruku, tato lobby stejně dokázala prosadit svoje “holistické čtení” všude možně. Jedním z nejsilnějších argumentů přitom bylo, že dřívější postup, “phonics” (založený na vyslovování hlásek, tj. bližší klasickému slabikáři) je rasistický, protože černošská angličtina (“ebonics”) zní jinak a snaha naučit černé žáky standardní výslovnosti je formou bělošské nadřazenosti. A to byl samozřejmě ve Spojených státech killer argument, aspoň donedávna.
(Z hlediska dlouhodobých efektů na společnost je asi veškeré to nálepkování “rasismem” horší než Covid.)
Jenže ta metoda moc nefunguje. Přesněji řečeno, u chytřejších žáků je to asi jedno, ti se naučí číst tak jako tak a žádný vzdělávací systém jim v tom nezabrání. Ale u těch, kdo mají právě ten svůj osobní “strop” někde nízko, byly výsledky katastrofální.
V posledních deseti letech začaly některé jižanské státy, které mají vysoké procento černého obyvatelstva – Mississippi, Louisiana – ustupovat od této metody a hledat jinou. Na scénu se vrátila “phonics”, trochu upravená a přizpůsobená moderním poznatkům vzdělávací vědy (čímž myslíme skutečné experimenty a jejich výsledky, nikoliv nějaké sveřepě zastávané teorie akademiků). K tomu byly přidány i další menší reformy, například zvýšená ochota nechat žáka propadnout a opakovat ročník, pokud zjevně nestačí.
A celková úroveň gramotnosti žáků začala růst, zejména pak ale těch horších. Docela významně, dokonce se tomu říká Mississippi Miracle. Žádní Einsteini z nich sice nebudou, taková totální transformace člověka v silách školy prostě není. Ale naučí-li se aspoň číst a psát, samozřejmě si daleko snáze najdou nějakou normální práci a bude se jim žít lépe, než kdyby to neuměli.
Celkový efekt je tak velký, že se hledají i jiné možné příčiny, například ta, že ty státy prostě lžou a výsledky těch svých reforem zkrátka přibarvují. Nicméně nic takového se zatím neprokázalo a rozdíl už je takový, že se začaly přidávat i další státy, včetně levicové Kalifornie. Dokonce i tradiční bašty demokratů musejí nějak reagovat, protože to, že je předbíhá nějaké Mississippi, je pro ně pořádná facka – asi jako by se u nás vyšplhal na čelo vzdělávacího žebříčku Litvínov nebo Karviná a nechaly za sebou Prahu. (Ale ještě víc; ty rozdíly u nás nejsou zase tak velké.)
Ponaučení: pokud někdo tlačí svůj produkt – ať už je to výrobek, teorie nebo služba – pod heslem “pokud to nevezmete, jste rasista” … vezměte na něj bez váhání vidle. Takový člověk je buď fanatik nebo šmejd. Ony by ale v zásadě stačily staré dobré tři otázky (černého) profesora Sowella, hlavně ta poslední: “Jakými skutečnostmi to máte podložené?”
Mimochodem, Sowellovi letos bylo 95 let. Upřímně mu přeju nejmíň tu stovku. Málokdo by si ji zasloužil víc.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
