Milí čtenáři, k minulému článku mi píše Starý Kocour, zvaný též Netopýří Ucho, náčelník kmene zvukařů (nebudu jej jmenovat, ale někteří už tušíte). A co píše? Relevantním úsekem je toto:
Oba návrhy se mi líbí, ale nejsou příliš použitelné.
Pronajímání studií za provozní náklady: Studia jsou už dnes natolik sofistikovaná, že jejich použití není možné bez odborné obsluhy.
Kdo bude obsluhovat tato studia a kdo bude obsluhu platit?Jaká budou kritéria pro obsluhu? Píšu o zvukových studiích, ve video oblasti to bude ještě markantnější.
Práva k efektům a historickým záznamům: Určitě se najde pár lidí, kteří si budou na tyto záznamy osobovat práva a celý proces se bude zabývat hlavně právními spory.
Je to jako u hudby – kolik taktů (sekund) je povolená citace a od kdy se jedná o krádež duševního vlastnictví? Kdy je dílo použito jako hlavní a kdy se jedná jenom o podkres?
V obou případech jsem velmi pro, ale prakticky si to nedovedu představit.
Hmmm. Velmi dobré námitky, proto na ně odpovídám formou článku.
První námitka – ano, to jsou ty záležitosti, které je potřeba dořešit, ale nemusejí být fatální. Jiné obory si s tím poradily. Ještě na přelomu století skoro každý železničář v této zemi nosil v kapse průkazku ČD. Dnes to tak dávno není a ke svému vlaku si můžete snadno sehnat strojvůdce s jinou licencí. S oddělováním infrastruktury (včetně personálu) od provozu (včetně personálu) máme určité zkušenosti, tady by se daly uplatnit. Během několika let by si to “sedlo”; a výhodou televizně-rozhlasového oboru je, že na rozdíl od dráhy nebo silnoproudu nejde o život.
Druhá námitka – asi bychom měli rozlišit, řekněme, “ambiciózní cíl do budoucna” od “toho, co je reálně možné dnes”. Je skoro jisté, že nějaké spory by kolem takové akce vznikly a že některá již existující díla by zveřejnit nešlo. Rozsah těchto sporů by ale možná šlo utlumit tím, že by příslušný zákon zastropoval maximální možnou výši odškodnění na něco symbolického, takové věci se totiž legislativně zakotvit dají. Navíc je tu ještě jedna věc – tyto nahrávky nepochybně jsou součástí uměleckého a historického dědictví národa, úplně stejně jako Karlštejn, padělky Rukopisů nebo třeba Bible kralická. Takže jejich právní postavení by se stejně asi vyjasnit mělo, jednou provždy.
(Mimochodem, “bordel” v autorských právech je všudypřítomný. Viz třeba ten úvodní obrázek u tohoto článku, což je fotografická reprodukce obrazu visícího v Louvru. Obraz samotný je ze 17. století, čili velmi bezpečně mimo jakýkoliv copyright – volné dílo. Autor fotky si tam ovšem předepisuje stále ještě svobodnou licenci CC BY-2.0. To je od něj hezké, ale v západním světě vesměs platí, že věrné reprodukce dvojrozměrných děl nezakládají nový copyright, protože copyright chrání jen tvůrčí práci, nikoliv tu technickou či mechanickou, a ve věrné reprodukci starého obrazu žádná tvůrčí práce navíc není. Tudíž ta představa dotyčného fotografa, že vůbec může určovat nějakou novou licenci, je zcela mylná. Konkrétně v EU mu v tom brání kapitola 4, článek 14 direktivy o autorských právech na jednotném digitálním trhu. I ta jeho fotografie je ve skutečnosti volným dílem, “podědila to” od původního obrazu. Tento princip mimochodem velmi dráždí právě muzea a galerie, ve kterých ty obrazy visí.)
To, co by ale vzniklo pro budoucnost, by byl obecný právní princip, že díla vzniklá z veřejných peněz mají být svobodně šiřitelná, pokud to nevyhnutelné okolnosti neznemožňují, a tvůrci i publikum by si na tento princip zvykli jako na normální, očekávaný stav. Časem by nám přišlo divné, že to někdy vůbec bylo jinak, a že jsme kdysi za jednu a tutéž věc museli platit dvakrát.
On ten princip permisivní licence pro jakékoliv dílo, které buď úplně vzniklo z veřejných peněz, nebo z nich vzniklo z významné části (dejme tomu nad 25 % celkového rozpočtu), by měl spoustu zajímavých důsledků. Týkal by se například i veškerých děl, která vytvořili státní či obecní zaměstnanci v rámci výkonu své práce. To mimochodem už dávno platí na federální úrovni v USA, a proto po světě pobíhá tolik fotek a filmů z NASA. Dokonce i u příspěvkových organizací by to asi bylo na místě, což by pokrývalo například fotodokumentaci předmětů uložených v muzeích apod. Wikipedia, svobodná encyklopedie, by měla velkou radost. Stejně jako učitelé, vědci, a vůbec lidé, kteří se zajímají o svět kolem sebe.
(Možná výjimka mě napadá pro filmy, které jsou velmi nákladné a přitom mají určitou šanci vydělat si na sebe zpátky. Ale i tam bych byl pro výrazně zkrácenou dobu ochrany, dejme tomu 7 let místo 70, protože po této době je drtivá většina filmů už komerčně nezisková a ty vzácné výjimky holt můžeme brát jako dar lidstvu.)
Pozor také na to, že „díla“ nejsou vždy jen uměleckého rázu, ale jde třeba i o státem objednaný software nebo o vědecké články vzniklé z dotovaného výzkumu. Tam pak někdy nastávají absurdní situace typu „stát investoval miliardy z kapes daňových poplatníků do výzkumu rakoviny, ale výsledky tohoto výzkumu jsou zavřené za tučným licenčním poplatkem, který vesměs ani nejde těm vědcům, ale nějakému časopisu“. To může samozřejmě ten boj proti různým metlám lidstva jedině zpomalit. V praxi se to beztak obchází různými nelegálními postupy, protože věda a vědci potřebují komunikovat co nejotevřeněji.
Toto už se ve světě poslední dobou dost řeší, zejména kvůli tendenci „slovutných“ vědeckých časopisů vybírat čím dál drsnější výpalné a přitom čím dál méně zajišťovat adekvátní kvalitu toho, co vůbec tisknou. Jsou už země a instituce, které výměnou za podporu vaší vědecké činnosti začaly vyžadovat zveřejnění výsledků v režimu „open access“, což je o dost lepší než současná kultura divokého zveřejňování „preprintů“, jež neprošly žádnou oponenturou. Patří mezi ně například Harvard a MIT.
Určitou tragédií naší politiky je, že když se po sto letech vynořila strana, která se autorským právem zabývala (Piráti), tak se časem nechala strhnout k běžnému vedení kulturních válek a toto téma při svém vládním angažmá totálně odsunula stranou. Promarněná příležitost, že?
Ještě je tu jeden rozměr věci, ale ten je skoro na samostatný článek, takže o něm více až zítra.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
