Německé politické deníky tomu říkají „zemětřesení“, ale o žádné zemětřesení samozřejmě nejde. Součástí zemětřesení je to, že dopředu nevíte, že k němu dojde, a právě si vesele někam kráčíte, když se vám najednou rozhoupá země pod nohama a z balkonů začnou pršet květináče.
No, tak to není případ drtivého vítězství AfD v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku. To věštily průzkumy veřejného mínění už dlouho předem a nakonec i docela přesně; očekávalo se cca 44-45 procent, a to se také vyplnilo (43,8 procenta). Volební účast přitom byla nezvykle vysoká, skoro 80 procent, což dává vítězi silný mandát sestavit vládu. Podobná vítězství, kdy jedna strana zabere svými poslanci téměř polovinu Landtagu, už nejsou v Německu dlouho zvykem. Pro srovnání, takto vypadaly lokální výsledky roku 2021 a takto dnes:
No, jak se to stalo a co se asi bude dít?
AfD se ve východním Německu dávno stala místní Volkspartei, která všude mimo velká města bez problémů vyhrává volby. Většinou je ovšem ta její dominance podstatně míň drtivá, typicky kolem 35 % hlasů. (V progresivním a multikulti Berlíně je samozřejmě situace jiná.) To, že v Sasku-Anhaltsku dosáhla ještě výrazně výše, je způsobeno prostým faktem, politologicky jednoduchým „jako facka“ – vybrala si lídra, který v osobním styku působí jako sympatický člověk, a který před těmi volbami opravdu osobně objel celou tu dvoumilionovou zemi, městys od městyse, čtvrť od čtvrti. Lidé volí jiné lidi, daleko více než program strany, a v těchto rozměrech státu se taková kontaktní kampaň ještě dá časově zvládnout, když se chce.
CDU, která vládla v Sasku-Anhaltsku více než 20 let v kuse (od května 2022), ztratila více než polovinu hlasů. FDP, která ve východním Německu nikdy nebyla silná, vypadla z parlamentu úplně. Zelení posílili, stejně tak postkomunistická Levice (poslední dobou se orientující na něco, co bych označil jako rudý feminismus; rozhodující roli v tom hraje berlínská politička Heidi Reichinnek, která je hodně aktivní na sociálních sítích) a velice těsně, s klasickýma odřenýma ušima (o pouhých 4000 hlasů), se do zemského sněmu dostala i BSW, strana bývalé političky Levice Sahry Wagenknechtové. BSW se od Levice liší hlavně odmítáním migrace, která je jinak na této části spektra svatá.
Mimochodem, úpadek postihl i jednu zajímavou mimoparlamentní stranu, což jsou Freie Wähler, strana “švýcarského typu”, prosazující zavedení různých forem přímé demokracie a místního rozhodování. V Bavorsku jsou součástí vládní koalice. V Sasku-Anhaltsku měli minule přes 3 procenta hlasů, což jim dávalo naději na to, že tentokrát by se třeba přes těch pět procent mohli dostat. Leč stal se pravý opak a AfD je vymazala ze scény.
V Německu je zvykem zkoumat volební chování jednotlivých skupin obyvatelstva podle věku, což by asi nebylo na škodu ani u nás. Z výsledků jednoznačně plyne, že jedinou skupinou voličů, která zůstává aspoň částečně věrná bývalým státostranám (CDU a SPD), jsou důchodci. Kdyby důchodci nevolili vůbec, AfD by v těchto volbách patrně sahala po absolutní většině v parlamentu.
Velká města (Magdeburg, Halle) jsou tradičně poněkud více doleva a volební okrsek Halle III se také stal jediným, ve kterém nezískala nejvíce hlasů AfD, ale strana Zelených. Ve zbylých 40 okrscích AfD dominovala.
První otázka: rozsype se teď Brandmauer, zeď, kterou ostatní německé politické strany po léta stavěly proti AfD? Upřímně si myslím, že ano, protože jiné varianty v podstatě neexistují, čistě numericky to nejde.
Zejména CDU nemůže s vážnou tváří vstoupit do pětikoalice s rudofeministickou Levicí a se spolkem Sahry Wagenknechtové, které prosazují politiku z totálně opačného pólu spektra, a odůvodnit to tím, že zkrátka musejí udělat všechno proto, aby vítězná strana zůstala v opozici. Zrovna u sebe doma by narazili na nepochopení; z členské základny východoněmecké CDU už se delší dobu ozývají opatrné hlasy, že tato vymezovací politika v jejich podmínkách přestala dávat smysl. Německo je poslední země západního světa, kde se tento druh tabu vůči nové pravici ještě drží. Předposlední podobný vytrvalec, Švédsko, jej vzdalo v říjnu 2022, kdy se lídři čtyř středopravých stran dohodli na zámku Tidö, že budou spolupracovat.
Navíc je současný kancléř Merz slabý. V dřívějších časech existovala realistická možnost, že by v případě zásadního nesouladu spolková CDU rozpustila neposlušnou zemskou organizaci. To je ale hra, kterou si Merz patrně nemůže dovolit. Je držitelem nepříliš potěšujícího rekordu coby nejhůře hodnocený poválečný německý kancléř, a podíl voličů, kteří mu důvěřují, osciluje kolem deseti procent. Už teď dost lidí v CDU i mimo ni volá po jeho hlavě, ačkoliv další regulérní volby do Spolkového sněmu by se měly konat až v březnu 2029.
Merz sice dokázal personálně triumfovat nad Merkelovou, která jej kdysi vyhnala z vedení CDU, ale s německým voličem jaksi neumí navázat osobní kontakt a je vnímán jako mimózní arogantní panák se soukromým tryskáčem. Navíc mu nejde ani ta jedna věc, která by mu jako byznysmenovi jít měla, a to je oživení německé ekonomiky, které se nekoná a nekoná.
Je celkem pravděpodobné, že AfD bude v Sasku-Anhaltsku vládnout. Jestli jí k tomu pomůže BSW nebo nějací přeběhlíci, to nevíme, ale samozřejmě je otázka, co v dané pozici může taková vláda udělat.
Realisticky vzato: mohou být o něco drsnější při deportacích – deportace provádí zemská policie, i když papíry k nim dodává Berlín. S trochou snahy není až takový problém vytvořit v jedné spolkové zemi ze šestnácti takové prostředí, ve kterém se i jedinci bez deportačních papírů raději odstěhují jinam, například právě do “vítacího” Berlína. Podobně má zemská vláda celkem rozsáhlé pravomoci ve školství a patrně může ze škol vyštípat různé Zeleným blízké neziskovky, případně zavést ony hodiny ruštiny, které prosazovala (východní AfD je hodně proruská a totéž platí o BSW).
S ekonomickou situací nejchudší spolkové země ale nejspíš nic neudělá. Německo stagnuje jako celek. Němci už se dlouho vracejí z dovolených v cizině s dojmem, že jejich země nevzkvétá a začíná být spravovaná hůř než Itálie nebo Polsko. K nějaké zásadnější reformě by ovšem bylo potřeba spálit asi tak tři čtvrtiny rozbujelých byrokratických regulací, a ty většinou vznikají na spolkové úrovni. Naposledy dokázalo něco takového, no, spojenecké letectvo v letech 1944-5. Nejsem si vůbec jist, zda se v Německu s jeho úřední tradicí dá provést taková reforma poklidnou cestou.
Ani ve značně omezeném regulačním rybníčku Saska-Anhaltska nebude mít AfD volnou ruku, zejména pokud bude vládnout s podporou BSW. Ta je totiž – až na ten negativní postoj k migraci – pořád ještě hodně doleva a bude nejspíš za svoji toleranci vyžadovat nějaká privilegia pro státní zaměstnance, odboráře atd.
Suma sumárum: žádné zemětřesení. Zatím to vypadá spíš na středně velký posun v mezích zákona. Ale to samozřejmě na palcové titulky nestačí.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
