Kechlibar.net

Komentáře a rozhovory ke světovému dění

Archiv pro štítek: Neviditelný pes (page 1 of 2)

Úředně zabaveno

Italská policie zadržela na Lampeduse plavidlo německé neziskové organizace Jugend Rettet. Podezřívá posádku z aktivní spolupráce s pašeráky lidí.

Continue reading

Úvahy mladého pamětníka

Ač je mi 37 let, připadám si už jako pamětník.

Pamatuji si například na euforii po pádu Jakešova režimu, kdy se řešilo, jakým směrem se má tehdejší Československo ubírat dál. Poměrně hodně lidí si bralo jako vzor Švédsko. Slovo „Švédsko“ znělo tehdy dobře, skoro jako „ráj“. Funkční stát se solidním sociálními službami. Následováníhodný příklad (aspoň pro někoho).

Uplynula jedna generace a Švédsko se opět dává za příklad po celé Evropě. Jenže je to odstrašující příklad. Anti-model toho, jak lze skrze kombinaci vlastní naivity a agresivní imigrace rozložit a zničit dříve bohatou a klidnou zemi. „Chceš, aby to tu vypadalo jako ve Švédsku?“ je řečnická otázka, na kterou se dávno neodpovídá „Ano.“ Britský bulvární deník Daily Mail se věnuje truchlivým poměrům ve Švédsku tak důkladně a jedovatě, že proti tomu nedávno protestovala švédská ambasáda v Londýně. Ne, že by Britové na tom byli s imigrací podstatně lépe, bohužel. Ale i ta trocha je rozdíl. Minimálně se tam o něco svobodněji mluví (o něco!)

Podobně si pamatuji na doby, kdy „Evropská unie“ bylo sousloví, které v lidech vyvolávalo obdiv a touhu se přidat. Asi tak kolem roku 1999. To byly ty vyspělé země na západ, které jsme tak dlouho chtěli dohnat. Teď se píše rok 2016 a „Evropská unie“ je synonymem pro bezmocného a neužitečného obra, ne-li přímo nadávkou. Lze uzavírat sázky, zda za tři měsíce Velká Británie vyletí z toho spolku jako příslovečný čert z elektriky, a zda se Angela Merkel opravdu pokusí nahradit ji erdoganovským Tureckem. Úžasný vývoj.

Continue reading

Stockholmský syndrom

Centrum Stockholmu už není bezpečné místo. Hlavní železniční nádraží a jeho okolí okupují gangy nezletilých přistěhovalců marockého původu, kteří okrádají kolemjdoucí, sexuálně obtěžují ženy a napadají pracovníky ostrahy. Přiznala to švédská police s tím, že nadále není schopna zjednat pořádek. Největší problém je podle ní v tom, že i když marocké pachatele trestné činnosti zadrží, musí je během několika hodin zase propustit.

Tolik jedna zpráva, která proběhla evropskými novinami minulý týden.

A teď druhá zpráva: Desítky maskovaných mužů zaútočily v pátek večer na stockholmském nádraží na migranty. Před útokem rozdávali letáky s názvem „Už dost“ a textem namířeným proti uprchlíkům. Celkem tři útočníci byli policií zadrženi, dva zase následně propuštěni. Situaci sledovala i policejní helikoptéra.

Inu, že akce vyvolává reakci, to by člověk čekal. Zajímavý inovativní prvek je ten leták rozdávaný předtím, než se „šlo na věc“ – na většině glóbu se pouliční bitky obejdou bez letáků. Podívejme se nejdříve na jeho text, než budeme pokračovat dále.

Continue reading

Na šikmé ploše

Encyklopedie Wikipedia nám říká, že definice zhrouceného státu se odvíjí od dvanácti kritérií. Dále uvádí příklady: Somálsko, Čad, Súdán, Afghánistán, Středoafrická republika, Irák, Kongo. Obvyklí podezřelí, dalo by se říci. Čad nikdy nikomu nesloužil jako vzor společenské organizace.

Jenže v poslední době mám nepříjemný pocit, že do seznamu se chystá zařadit další stát – Německo. Ze zmiňovaných kritérií jich už jich splňuje docela dost, posuďte sami.

Continue reading

Zpátky ke kořenům

Kdykoliv otevře člověk noviny (i digitální) a začte se do článků týkajících se migrační krize, narazí brzy na jedno klišé. Totiž že mizerní xenofobní Češi jsou ostudou Evropy a jejich nesouhlas s přijímáním uprchlíků je důkazem, jak dalekou cestu ještě musíme urazit, než se z nás stane „rozvinutý západní národ“. K tomu patří ještě pár vět o neblahém dědictví komunismu.

Není to pravda. Protiimigrační a nacionalistické strany posilují po celé Evropě, a to úměrně tomu, jak se místní populace cítí ohroženy přílivem migrantů z Asie a Afriky. Jestliže ještě kolem roku 2000 vypadal nacionalismus jako zaprášená položka z učebnice historie, dnes je opět živý a aktivní a sklízí hlasy ve volbách. Je pravda, že současné složení vedoucích kádrů EU tuto skutečnost neodráží, ale to je spíše důkaz toho, že řídící struktury Evropské unie nereprezentují svoje obyvatelstvo příliš věrně.

Pojďme se tedy podívat na několik evropských zemí a na aktuální politický vývoj v nich.

Continue reading

Meditace nad černým scénářem

„Čeho se bojíš?“ zeptal se mě. „Vždyť je jich jenom milion. EU má 400 milionů obyvatel, tady se milion lidí ztratí jako nic. I v Čechách je spousta prázdných okresů po Němcích, i tady by se ztratili.“
Bylo to na Facebooku. Médium, které svojí podstatou není vhodné k hlubokým diskusím. Než jsem stihl zformulovat odpověď, byl můj oponent offline. S dobrým pocitem, že zvítězil.
Kdepak zvítězil, příteli. Tady máš odpověď. Toto je, čeho se bojím.

Continue reading

Dopis do Etiopie

Tento dopis by nevznikl, nebýt článku, který se před pár měsíci vynořil na anglické BBC. A je to článek nanejvýš zajímavý.

Stařešina jednoho údolí na severu Etiopie se rozhodl bojovat proti suchu. V místě, kde jeho lidé žijí, není ani tak problém s úplným nedostatkem vody jako spíš s tím, že svahy údolí jsou strmé a kamenité. Všechna voda, která naprší, velmi rychle odteče do moře a pak zase panuje sucho.

S tím se ovšem dá něco dělat: a Abr’ha Weatsbaha, náčelník zdejší komunity, se už před deseti lety rozhodl, že to tak nenechá. Pod jeho vedením začali lidé stavět na svazích terasy, které dokážou vodu zadržet. Je to těžká, přetěžká práce: přenášet a lámat kamení ve vedru, přesypávat tuny vyprahlé hlíny, to vše primitivními nástroji, které jako by vypadly z učebnice archeologie. Dřeli muži a ženy, dřely i děti. Mnozí pracovníci zemřeli dříve, než si mohli užít výsledků své práce. Ale dnes, po dvaceti letech, je už většina dřiny hotova. Terasy zadržují vodu a pouštní údolí se zazelenalo. Úroda je bohatá a uživí všechny místní. Hladomor byl zažehnán.

Až na jeden drobný problém: teď, když už údolí vypadá k světu, se do něj začali stěhovat obyvatelé sousedních regionů. Práce se neúčastnili, ale její výsledky lákají. „Správně by všechny tigrajské komunity měly budovat terasy, které zadržují vodu. Pak by nikdo nepotřeboval chodit sem,“ říká Abrha. „Jenže ne všichni sousední náčelníci jsou tak zodpovědní.“

Tomuto starému moudrému muži je určen můj dopis.

Continue reading

Bližní a bližnější

Před pár dny nám iDnes uveřejnilo průzkum, ze kterého plyne, že Češi by do své země nejradši přijímali migranty z Ukrajiny a že na opačném pólu „chtěnosti“ stojí muslimové a Afričané. Pro člověka, který vnímá svět očima a ušima, to není zase takové překvapení. Členové Strany zelených to však vidí jinak a v Ostravě uspořádali demonstraci, při níž nesli transparent s heslem „Třiďme odpad, ne lidi“.

Toto heslo mi připomíná 30. léta 20. století, kdy intelektuální zastánci utopického komunismu – v podstatě předchůdci dnešních zelených, ale rudí – věřili v to, že vychovají nový typ člověka, Homo sovieticus. Nesobeckého, netoužícího po soukromém majetku, který bude samozřejmě sdílet všechno se všemi a tvrdě pracovat ve prospěch celého kolektivu. S takovým novým člověkem by se komunismus budoval jedna radost…!

Jak to dopadlo v praxi, víme. Člověk není ani v okamžiku zrození nepopsaná tabule. Nese si s sebou geneticky daný duševní program, který se nedá vykořenit. A tento vrozený program je s ideou komunismu nekompatibilní. Jakož i se spoustou dalších intelektuálních idejí.

Continue reading

Éra natažené ruky

V hodinách dějepisu nás učili, že nejprve byla doba kamenná. Pak doba bronzová, železná a tak dále. Přišlo století páry, potom století atomu.

Kdybych měl pojmenovat dnešní dobu, nazval bych ji „éra natažené ruky“. Máloco totiž charakterizuje rok 2015 tak dobře, jako les natažených rukou. Chci, potřebuji, mám nárok, hledám lepší život. A ty, kdo něco máš: dej, poskytni, zajisti, plň a rozdávej. Požaduji peníze, jídlo, oblečení, bydlení, zdravotní péči, signál wi-fi zdarma, dvě teplá jídla denně, nejlépe hned dnes. Je to moje právo.

Jsou to různé ruce: ruce z košického sídliště Luník IX a z ostravského Přednádraží, ruce z neziskových organizací visících na státním rozpočtu, ruce z člunů, které ještě ani nestihly přistát na Lampeduse. Ruce z Atén a Soluně, ruce z Madridu a z davů francouzských stávkujících, ruce, ruce, ruce. Moře rukou, které jsou prázdné a chtějí být naplněny.

Continue reading

Digitální Moloch

„Dámy a pánové, každý z nás aspoň jednou v životě onanoval. Kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud!“

Těmito větami zahájil kdysi slavný Sigmund Freud jednu ze svých přednášek pro vídeňskou veřejnost. Staly se symbolem toho, jak lze popíchnout šosáckou společnost k přemýšlení o tabuizovaných tématech.

Na Freudův výrok jsem si vzpomněl poté, co jsem narazil na zprávu o tom, že mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig byl odvolán ze své funkce poté, co na Facebooku okomentoval snímek dětí koupajících se v kašně slovy „Cikorky, samý cikorky“. Poučení: konkrétní tabu se od doby Sigmunda Freuda posunulo, ale princip zůstává tentýž. Přiznat se veřejně k onanii bylo v roce 1920 zničující, dnes je to mainstreamová kultura. Zato výše zmíněný výrok, který by v roce 1920 nezpůsobil žádné velké pohoršení, je dnes pro změnu zničující. Přitom v budově brněnského Nejvyššího soudu nejspíše nenajdete člověka, který by v posledních pěti letech neřekl u piva něco podobného nebo se něčemu podobnému aspoň nezasmál. Rozdíl je jen v tom, že na Petra Knötiga to takzvaně „prasklo“.

Continue reading

« Older posts

© 2019 Kechlibar.net

Theme by Anders NorenUp ↑