Stručné zprávy z autorské garáže.
Vážení a milí,
tak zase budete mít jednou co poslouchat, protože audiokniha Zapomenutých příběhů 5 je tady. Natočena byla opět v Národním divadle moravskoslezském, vybráno bylo devět kapitol. Texty čtou Tomáš Jirman a Anna Cónová, zvukařiny se ujal Bořivoj Wojnar.
Odkazy k volnému stažení máte zde (sbírka MP3, 320 kbps, velikost archivu 390 MB).
Zapomenuté příběhy 5 na Uloz.to
nebo
Stahujte, poslouchejte, kopírujte, šiřte – je to takový malý dárek k Vánocům. Ode dneška také bude nová audiokniha nahrána na každém USB disku s audioknihami, který si objednáte.
Pomaličku začínám uvažovat nad tím, jaká témata by se hodila do šestého dílu. Na jedno už jsem přišel. Kapitola se bude jmenovat Válka s červy a pokud půjde vše dobře a osud nám bude nakloněn, dozvíte se nejpozději za rok, kdo ji vyhrál. Případně, jestli ji vůbec někdo vyhrál…
Při té příležitosti předkládám čtenářstvu anketu, jakou barvu by obal “šestky” měl mít. Neříkám, že hlasování rozhodne, ale bude na něm záležet.
Nahrávání ...Rád bych se ještě na chvíli zastavil u sbírky textů “To nejlepší z blogu“.
Dotazoval se mě jeden poněkud kritický čtenář, zda vydání něčeho takového není projevem mého zhoršujícího se narcisismu. (No, popravdě se ani nedotazoval, spíš to konstatoval jako hotovou věc. Diagnózy na dálku jsou vždycky šarmantní.)
Nevím; člověk sám sebe zevnitř tak dobře neposoudí. Rád bych si myslel, že nikoliv. Můj hlavní záměr byl pořídit papírovou kopii blogu pro všechny případy, protože to považuji za nezbytné. Párkrát v životě už se mi podařilo jakýmsi “čuchem” odhadnout různé trendy dřív, než se projevily naplno. A tento “čuch” mi říká, že v “informačních válkách” ještě nějakou dobu bude hůř, než bude zase líp. Důvody jsou hlavně dva.
První z nich je, že se nám pěkně rozjíždí soupeření velmocenských bloků, k čemuž bude samozřejmě patřit i propagandistický boj. Možná dokonce hlavně on, protože je o dost levnější a méně riskantní než skutečný ozbrojený konflikt. A v atmosféře studené války je snadné propadnout zkratce, že myšlenkový disent = pátá kolona nepřítele. (On tedy někdy je, ale většinou není.) Odtamtud už není daleko k myšlence “nemazat se s nimi a zašlápnout je” a “radši jich zašlápnout víc než míň, jen tak pro jistotu”. Současný boj o – leckdy dost proměnlivé – covidové pravdy a nepravdy je z tohoto hlediska dobrým institucionálním tréninkem.
Zatím se tento myšlenkový vzorec realizuje hlavně na sociálních sítích a velkých portálech (že, Aktuálně? A to nemám Hnízdila v žádné oblibě). Tam je celý proces logisticky jednodušší, protože stačí si říci o zásah nějakému administrátorovi, který má veškerá mazací práva. Individuální blogy provozované jejich autory nejsou tolik v hledáčku, protože se považují za zastaralé a málo efektivní. Jenže pokud po větších čistkách takové blogy ožijí a začnou se sdružovat do konglomerátů typu Substacku, zákonitě přitáhnou negativní pozornost vymahačů jednotné linie.
Ano, bylo by trochu absurdní, kdybychom si ze strachu z rejdů autoritářských režimů sami raději nasadili náhubky a okovy. Ale stát se to může; historie lidstva je takových absurdit plná.
Druhým důvodem je přirozené kolísání společnosti mezi protilehlými póly. Přístup lidí k tématům, jako je svoboda nebo sexualita, má tendenci oscilovat zhruba po generaci až dvou jako sinusovka. Po uvolněnosti následuje prudérnost a naopak.
Devadesátá léta byla hodně svobodomyslná, teď tedy můžeme čekat opak. V anglosaském světě se část studentské mládeže zamilovala do těžkorukého autoritářství – smazat, vyhnat, zavřít hubu! – a při propojenosti dnešního světa to bude pronikat i sem. Patrně už proniká; kolegyně, která chodí na CEVRO, mě poněkud překvapila tím, že i na této celkem pravicové škole převažuje mezi studenty názor, že hlavní hrozbou pro demokracii jsou dezinformace, nikoliv třeba cenzura nebo něco ještě jiného.
Toto nebude trvat věčně, protože generaci jejich dětí se zase začne zajídat ten sešněrovaný a dogmatický přístup jejich woke rodičů. A začnou provokovat tím, že budou dělat pravý opak toho, co po nich bude vyžadováno, třeba číst nevhodné autory nebo narušovat různé žebříčky zavedených tabu. Jenže těmto lidem je zatím tak odhadem mínus deset až nula let, takže než k tomu věku rebelie dospějí, bude to nějakou dobu trvat.
Myslím si, že mezitím musíme my ostatní udržovat Overtonovo okno povolených myšlenek co nejvíce otevřené, aby tu opravdu nezavládla Čína 2.0, jen pod jinou barvou vlajky, a aby ty další generace svobodomyslných lidí měly k dispozici myšlenky, nad kterými uvažovat. Jenže v tom se nemůžeme spoléhat jen na digitální infrastrukturu, protože čím dál většímu kusu internetu vládne omezená skupina kalifornských nabobů. Možná budou donuceni podělit se o vliv s naboby úředními či politickými, ale z hlediska řadového uživatele a jeho možnosti číst si (a psát!), co chce, jsou nebezpeční ti i oni.
Papírové knihy by v tomhle úkolu mohly pomoci, pokud se mezitím lidi úplně neodnaučí číst. I proto jsem tu svoji knihu vydal. Nevím, zda nakonec reálně k něčemu bude. Ale každý výtisk, který zabalím a odešlu někomu z vás, ve mně vzbuzuje aspoň malý dojem, že všechno to psaní nebylo zbytečné a zanechá po sobě nějakou stopu. Budu tedy jedině rád, pokud si jich k Vánocům pár pořídíte.
À propos: myslíte si, že i z téhle sbírky má smysl dělat audioknihu? Z celé určitě ne, ale třeba čtvrtina textů by se za rozumných nákladů a v rozumném čase načíst dala. Nakonec – i o tom můžeme hlasovat.
Nahrávání ...Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Co se zanechávání stopy týče, tenhle zpěvák ji po sobě zanechal opravdu velikou.
Bude mi scházet, protože v rámci popkultury to byla unikátní osobnost. Nakolik to dokážu posoudit, neměl v těle jedinou arogantní kůstku.
Spousta jiných umělců se nechala zlákat k dojmu, že když prodali hodně desek, jsou tak trochu nadlidi. “Žbirovi” se tohle nikdy nestalo. Zato talent mu zůstal až do poslední chvíle.
