Malá taškařice pro epidemickou dobu.
Psala mi čtenářka Linda K., kterou tímto srdečně zdravím, že poslední dobou píšu moc vážně a že se z mých textů trochu vytratilo ono lehké vtipkování. To mě mrzí; možná to souvisí s mým odchodem ze sociálních sítí, kde byla ta příležitost “lehce vtipkovat” daleko jednodušší.
(Ale ne, nehodlám se tam vracet. Občas se podívám na Twitter či Facebook jako anonym, jen tak letmo. To, co tam vidím, mi připomíná bitvu tlupy makaků v aktivně používané latríně: “materiál” létá až k nebesům, vřeštění hodně, ale samozřejmě si navzájem nemůžou moc ublížit, na to mají moc krátké drápy a moc husté kožichy. Nějak mě to neláká vrátit se tam a znovu se ponořit do “akce” … toho už jsem si užil dost.)
Tož se tedy zastavíme u jednoho tématu, o kterém už nějakou dobu uvažuji, a které určitý humorný potenciál má, i když podtext zas tak humorný není. Za zamyšlení ta věc každopádně stojí.
Nějak se stalo, že se v Americe i v Evropě ta “protiroušková” část populace začala volně spojovat s pravicí, někdy libertariánskou, jindy národoveckou; a naopak, co se dodržování zákazů a příkazů týče, nejvíce se spojuje s takovým tím bruselotvorným levým středem. Řeknu-li “Čaputová” a “Landa”, nemusíte dvakrát přemýšlet o tom, kdo z nich dvou bude na veřejnosti zamaskovaný a kdo ne.
Není to tedy tak úplně pravda, jako vždycky je situace o něco složitější; existují různé zelené biomatky, které jsou tvrdě “antivax”, a pravičáci, kteří chodí v FFP2 zajištěném neviditelnou rukou trhu za 11 Kč a libují si, že už dva roky nechytli od žádného nezodpovědného jedince chřipku, čímž jejich produktivita vzrostla o 3,2 procenta. Nicméně ten převládající dojem v médiích včetně sociálních sítí je ten výše zmíněný. Jedna strana to prezentuje tak, že jí jde o osobní svobodu proti utlačovatelskému státu, druhá zase, že nejsou sobci a nehodlají zabíjet babičky svým morovým dechem.
Podle mě to tak vůbec nemuselo být a ze začátku se ta situace klidně mohla pohnout opačným směrem. Pamatujete si na primátora italské Florencie Daria Nardellu? Ten rozjel prvního února 2020 na svém Twitteru kampaň “Obejmi Číňana” (popis zde), aby tak bojoval proti údajným předsudkům.
Samozřejmě, už v únoru 2020 bylo patrné, že covid se šíří těsným kontaktem mezi lidmi a že jde o respirační nemoc; zato nebylo patrné, jak spolehlivě zabránit jejímu šíření. Ale pro tohoto levicového politika byla důležitější signalizace, že nejsme rasisti a jsme v tom všichni dohromady. Prostě inkluzivita musí bejt, i kdyby šlo o oboustranný zápal plic.
(O pár týdnů později zavíraly hranice vlády zleva i zprava a jak Španělsko, tak Itálie, kde tou dobou vládli či spoluvládli socialisti, byly dost tvrdé ve vymáhání zákazů a sociálního distancování. Politika je takových paradoxů plná.)
Nuže, myslím si, že s tím dělením levice / pravice se stalo to, že jsme prostě zase jednou importovali republikánsko-demokratickou polarizaci z Ameriky, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, a že i tam to mohlo být úplně jinak.
Pojďme se podívat na alternativní historii. V ní se stalo, že někdy v únoru 2020 vystoupil v televizi Donald J. Trump a pronesl tuto řeč:
“Zákeřní, odporní čínští komunisti, kteří vědí, že na nás ve férovém boji nemají, vypustili ze svých laboratoří umělý virus, aby zlomili velikost a sílu Ameriky. Ohrožuje hlavně naše staré válečné veterány z Vietnamu a Koreje, kteří v mládí riskovali životy pod naší vlajkou. Ale my se nevzdáme! My čínský virus slavně porazíme! My tu hnusnou věc vyženeme z naší krásné vlasti za každou cenu! Nasaďte si roušky, ať se vás ta biologická zbraň ani nedotkne!”
V ten moment by o “covidovém fašismu” začali vřískat liberálové. Pamatujte, podle zákonů polarizace je druhá strana absolutně zlá a blbá, v ničem nemá pravdu, tudíž je nutné dělat pravý opak toho, co dělá ona. Pije-li ke snídani kafe, musíte vy pít čaj, a radikálové se budou raději postit se suchou hubou, aby si ty dvě tekutiny v rozespalosti omylem nespletli.
V takovém světě by sjezdy texaských motorkářů připomínaly srazy Tuaregů zahalených až po oči. V ulicích pokrokového Seattlu by naopak aktivisté strhávali lidem rasistické roušky. V New York Times by nějaký intelektuál-leč-idiot zveřejnil komentář, podle kterého nošení roušek symbolizuje nechuť bělochů dýchat ten samý vzduch co barevní, a třicet milionů lidí by jej nadšeně nasdílelo na Facebooku coby Zjevenou Pravdu o Systémovém Rasismu. Swing states by na tom tak zle nebyly, ale stejně by si tam nějaký chudák vzal do práce černou roušku místo bílé, načež by jej na Twitteru obvinili z blackface a následovalo by propuštění na hodinu. Zelení bojovníci by se soustředili na to, kolik CO2 se při výrobě roušek vypustí a jak miliardy sobecky odhozených roušek poškozují naši planetu.
A toto celé by se skrze sociální média přeneslo do Evropy, ani Česká republika by nezůstala stranou. Ve Sputniku by vycházely články o tom, že nejlepší roušky jsou ruské a že tamní jakutská komunita vymyslela unikátní designy vycházející z místních kmenových tradic. Respekt by lamentoval nad tím, že populisté přišli s novým trikem, jak podkopat demokracii, a trval by na tom, že minimálně v pokrokové moderní škole nic jako rouška nemá místo, jinak že bude proevropské směřování mladé generace ohroženo. Prezident by na tiskové konferenci sdělil národu, že bez roušky by se becherovku pokoušel pít jenom idiot, načež by to narychlo svolaná demonstrace Milionu loků za demokracii okamžitě zkusila a pozvracela by přitom Staroměstské náměstí.
Vlastně by to mělo úplně stejnou logiku jako situace, která panuje teď. Jenom tak trochu zrcadlově převrácenou.
Update 21.11. ve 12:20: Jo, já vím, že Zeman není principiální rouškobijce, i když se občas nechal vidět bez ní. Ale toto je taškařice a pojem Milion loků za demokracii se mi líbil natolik, že jsem musel zkonstruovat nějaký hypotetický scénář k jeho použití. Konec update.
No nic, konec srandování. Covid je covid, politika je politika, proplétat se nutně budou, ale můžu-li vás požádat, milí čtenáři: nesnažte se v tom až tak moc vidět nějaké principiální ideologické dělení.
To, že se situace vykrystalizovala určitým směrem, je do jisté míry dílem náhody, chaosu či méně slušně bordelu, který panuje v politickém světě. Principiálních libertariánů je opravdu málo, v zemi velikosti ČR možná pár tisíc; a ta mainstreamovější levice a pravice je vesměs zcela ochotna používat donucovací prostředky k dosažení svých cílů. Jen jde o to, aby si to nějak vnitřně odůvodnila, pak už se dá jet v položených kolejích.
Ale politika je flexibilní a běžná politická strana má ke každému argumentu A někde schován i protiargument B, přičemž o jejich reálném použití v předvolebním boji (a skoro pořád jsou někde volby) rozhoduje aktuální taktická situace včetně světového kontextu.
Snažte se, prosím vás, se od tohoto zápolení narativů držet aspoň malinko stranou. Skoro vždycky jsou hrubě zjednodušené. Koneckonců jejich cílovým konzumentem má být osoba nepříliš chytrá.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Výlet do alternativní reality v punkové podobě.
