Píše mi čtenář R., na vlastní žádost blíže nejmenován, a trochu mi myje hlavu za můj minulý článek. Jelikož jeho námitky jsou velmi věcné a zaslouží si nějakou reakci, zde ji máte. Popravdě je to dlouhá reakce; rezervujte si na čtení tak deset minut.

Nejprve tedy dejme slovo čtenáři R., který sám sebe představuje slovy “IT lopata z korporátu” (= není voják, stejně jako já).


R. tedy píše:

Dobrý den pane Kechlibare, 

nevím kdy naposledy se mi stalo, že bych si u Vašeho článku říkal “wtf”, tak si dovoluji krátkou reakci.

  • F35 je “drahý jak válka”, protože to taky je válečné letadlo, a ne jenom vojenské. (vypůjčeno od někoho z AČR když vysvětlovali proč chtějí vrtulníky Venom/Viper a ne nějaký militarizovaný AW109)
  • F35 je taková F16 pro 21. století – bude jich hodně, USA i Izrael je budou rozvíjet, budou na ně certifikované všechny zbraně (i ty o kterých dnes nevíme)
  • F35 bude mít schopnost řídit “roje” UAV 
  • F35 bude mít interoperabilitu s ostatními F35 v Evropě – ČR nikdy do války sama nepůjde.
  • Pokud by byla válka, tak ČR může svoje F35 bez dalšího extra výcviku poskytnout (Finsku, Polsku), nebo naopak někdo jiný může dát svoje letadla nám – to co se dnes děje s tanky, Mi-24 nebo MIGy na Ukrajině
  • I drahá UAV z USA jsou považována za těžko použitelná v prostředí kde je S300 apod. 
  • Vývoj platformy Gripen končí, Švédové uvažují o členství v programu Tempest.
  • Servisní trh pro stovky F35 znamená příležitost i pro ČR. Linka na Leopardy je tady v Řecku…
  • Jestli máme být závislý na nějakém dodavateli, tak raději USA než Francie, Švédsko, nedejbože Německo.
  • To že se v Evropě vyrábějí tři nezávislé stíhačky EF2000, Rafale, Gripen, a stejně si státy EU kupují Americkou F35 je hodně “zvláštní” a dost to říká o schopnosti Evropanů vymyslet-vyrobit-prodat.

Argument s výkony ruské VKS je IMHO velmi povrchní

– UA má k dispozici data v AWACSů a desítek satelitů, rusáci lítají víceméně naslepo jak Luftwaffe v bitvě o Británii.

– Rusové nemají “chytré” zbraně, alespoň ne v počtech pro takovouto válku. Lítat s drahou Su-34 a používat “hloupou” munici je idiocie, to samé Ka-52. Jsou na tom jako UK/Francie po 14 dnech exportu demokracie do Libye, akorát nemají nikoho jako USA, kdo by jim dodal další bomby.

Jinak tohle je super video na téma F35 vs F18

S pozdravem

R.

PS: Zapomenuté příběhy 6 objednány.


No, tak v čem bych souhlasil? Určitě chválím objednávku Zapomenutých příběhů 6, ještě se jich musí předprodat tak 500 kusů, aby byl projekt na nule. (Tisk a papír opravdu zásadně podražily.)

Srandičky a knížtičky stranou, F-35 je mimořádně silná platforma, o tom žádná. Nikde jsem ve svém minulém článku ani nenaznačoval, že by to byly nějaké podřadné stroje. Šlo mi spíš o ten poměr “cena:výkon”. Pokud je výkon vysoký, ale cena také, výsledek tohoto podílu nemusí být nutně uspokojivý. Věřím třeba kolegovi Danielu Vávrovi ze SOSP, že to jeho Bentley jezdí naprosto skvěle, ale sám bych si v případě potřeby koupil něco podstatně levnějšího.

Ještě jedna věc, ve které souhlasím: interoperabilita s jinými zeměmi je taky dobrá. Opačný problém můžeme vidět třeba na evropských železnicích, které se od sebe liší předpisy, elektrizačními standardy a dokonce i rozchodem kolejí. Pomalu a draze probíhá snaha o sjednocení aspoň těch bezpečnostních zařízení na nový standard ETCS, ale stejně se asi jen tak nedočkáme toho, že by nákladní vlak někde ve španělské Almeríi naložil pět set tun zeleniny a o několik dní později ji postupně vykládal v Miláně, Mnichově, Praze, Varšavě, Rize, Tallinnu a Helsinkách. Kdežto kamion může takovou cestu podniknout podle potřeby, silnice jsou všude stejné. Takže ano, interoperabilita je dobrá věc.

Moje námitky míří spíše někam jinam. Zdá se mi, že stíhačky coby technologie se blíží k vrcholu cyklu, který se už u různých jiných technologií – vojenských i civilních – opakoval několikrát. Je to cyklus “větší – dražší – načančanější – ještě větší – ještě dražší – ještě načančanější” (a tím “načančaný” se nechci nutně posmívat, prostě produkt nabitý funkcionalitou), až najednou někde přijde bod, kdy už ten produkt jaksi uroste sám sobě a během pár desítek let je nahrazen něčím zcela jiným, menším, levnějším, flexibilnějším a zejména cenově daleko únosnějším.

Ukážeme si teď pár příkladů, o čem je vlastně řeč.


Zdroj: Charles Hoffman, Wikipedia, CC BY-SA 2.0

Rytíř v plátové zbroji byl na přelomu středověku a novověku vrcholem tehdejší válečné technologie. Nosil na sobě podstatně více železa než jeho předkové kolem roku 1000, a mnohem více než běžný římský legionář. Jak se zbraně zlepšovaly, bylo nutno vyrábět čím dál sofistikovanější a odolnější zbroje z čím dál kvalitnější oceli. Drahý byl i válečný kůň, tudíž nějakou zbroj potřeboval i on.

Pouze bohatá království jako Francie si mohla dovolit živit takových rytířů tisíce. Na jednoho takového profesionálního válečníka připadalo až několik vesnic, které jej vydržovaly… ale je fakt, že na tom bojišti byl Pánem. Je ovšem také pravda, že musel hodně trénovat, místo simulátorů sloužily turnaje. (Opravdu to malinko připomíná dnešní F-35!)

Až najednou tím pánem nebyl, protože přišly palné zbraně a kdejaký drnohryz se šesti týdny výcviku ho mohl provrtat skrz naskrz kulí, a pokud se takových drnohryzů s výcvikem sešlo tisíc, dokázali jednou salvou sprovodit se světa půlku šlechty z celého království.

Samozřejmě ten proces neproběhl ze dne na den. Ale na druhou stranu: kdyby někdy kolem roku 1400 existoval Výzkumný ústav rytířský a vy jste mu zadali studii na téma “jak bude vypadat válečník budoucnosti”, nejspíš by jejím závěrem bylo, že bude mít ještě silnější brnění a ještě mohutnějšího koně, než je momentálně zvykem. A podepsán by pod ní byl nějaký Sir Spam-a-lot, tedy za předpokladu, že by uměl psát.


Všichni určitě poznali RMS Titanic

Titanic známe hlavně kvůli tragédii, která jej postihla hned při první plavbě, ale on to byl zároveň dobrý příklad “vrcholu technologie těsně před pádem”: obrovská, luxusní, drahá loď poháněná ještě reciprokými parními stroji. Už v okamžiku spuštění byla zastaralá, respektive se tomu zastarání blížila. Reciproké parní stroje měly být brzy vytlačeny efektivnějšími parními turbínami.

Loď této velikosti měla samozřejmě adekvátní setrvačnost, což v pozdějším fatálním manévrování kolem ledovce mohlo sehrát svoji roli. Každopádně představovala mezi velkými parníky pomyslný vrchol, po kterém je začaly vytlačovat modernější lodě – a o něco později také podstatně levnější a rychlejší letadla.


Konec Hindenburgu v americkém Lakehurstu, 1937

Velké pasažérské vzducholodě 30. let jsou největšími létajícími stroji, které kdy lidstvo vytvořilo. Opravdu to platí až do dneška; současné Jumbo Jety a velké Airbusy jsou proti nim něčím jako ptáčky-zpěváčky proti pořádnému orlovi. A konkrétně Hindenburg měřil na délku téměř přesně čtvrt kilometru. Zkuste si udělat na chodníku křídou značky čtvrt kilometrů vzdálené a projít se mezi nimi; nějakou chvíli to trvá, že? Tak to byl Hindenburg.

Tehdejší vzducholodě měly problém s výbušností vodíku, ale i kdyby létaly na (méně efektivní) hélium, stejně to byla vývojová slepá ulička. Obří stroj, obří náklady na stavbu a provoz, z toho plynoucí extrémně vysoká cena letenky, zhoršená manévrovatelnost. Nějak se nám opakuje ten samý problém.


Bitevní loď Bismarck, 1940. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 193-04-1-26 / CC-BY-SA 3.0

Bitevní lodě byly obrovské, drahé, disponovaly nesmírnou ničivou silou. Těch kanónů! Těch věží! Málokterý stát si jich mohl dovolit více než pár kusů. Jejich rozměry a cena průběžně narůstaly.

Za druhé světové války se setkaly s letadly – a nevyhrály. Ke dnu šel právě tak německý Bismarck, jehož kormidlo vážně poškodilo torpédo svržené titěrným britským letounem Swordfish, tak britské HMS Repulse a HMS Prince of Wales, které zničili pro změnu japonští piloti.

Další bitevní lodě už nikdo nestavěl. Příliš drahé a příliš zranitelné menšími, ale agilnějšími protivníky.


ENIAC známe jako “první počítač”. Jenže on to byl vlastně svého druhu i počítač poslední, vrchol předešlé éry elektronek, zvaných lidově lampy. Elektronika před vynálezem tranzistoru byla založena na “lampách”: rádia, vysílače, počítací stroje.

ENIAC měl těch lamp skoro dvacet tisíc, žral 150 kW elektřiny, vážil 27 tun a zabíral 170 metrů čtverečních plochy. Každou chvíli jej museli odstavit, protože některá z těch lamp shořela a do útrob stroje musel vlézt mechanik, aby ji vyměnil. Kdyby takhle vypadala budoucnost počítačové technologie, asi by těch počítačů na světě nikdy moc nebylo…

Naštěstí nevypadala a počítače založené na tranzistorech překonaly ENIAC ve všech ohledech.


Zdroj: NASA, Wikipedia

Raketa Saturn V, nezbytný nosič pro americký lunární projekt Apollo, byla Nej. Nejsilnější, největší, bohužel i nejdražší. Dosáhla, čeho měla, astronauti se dostali na povrch Měsíce i zpátky. Nekritizuji to, jako správný nadšenec do vesmírné techniky jsem rád, že se tak stalo. One small step for (a) man…

Ale nesmíme zapomínat ani na to, že akce vyvolala reakci (ostatně stejně jako u raketového pohonu samotného) a po extrémně drahém projektu Apollo, který na svém vrcholu konzumoval 2,5 % amerického HDP ročně, následovala jakási vesmírná kocovina, která další rozvoj kosmických aktivit notně zbrzdila. “Dorazil” ji raketoplán, který se ukázal být opět velmi drahým cestovním prostředkem. Člověk z roku 1970 by se asi pohledem na stav vesmírného výzkumu v roce 2000 cítil hodně zklamán, možná až šokován: cože, to jste se na to tak strašně vykašlali?

Vykašlali, bohužel. Teprve poslední dobou celý obor zase ožil, ale při návrhu nových raket se aspoň v soukromém sektoru docela dbá na to, aby byly podstatně levnější než tyto velké, krásné a nesmírně drahé stroje z hrdinské éry.


Dobrá, konec příkladů, i když je to zábavná cesta historií a dalo by se po ní ještě chvíli kráčet.

Podle mě se dnešní stíhačky dost blíží k vrcholu podobného cyklu, a konkrétně model F-22 už byl za tím vrcholem; ona ta F-35 má být vlastně cenově snesitelnější alternativa F-22, ale i v jejím případě je ta cenová snesitelnost dost na hraně. To, že i bohaté státy jako Norsko a Nizozemsko cítí potřebu “poolovat při její akvizici resourcy” (fuj, to je čeština), je trochu varovné.

Zamysli se, milý čtenáři, ještě jednou třeba nad tou ekonomikou výcviku pilotů. Takový zkušený pilot odlétá za 7-8 let praxe dejme tomu 1000 letových hodin. Prostým vynásobením dvou čísel zjistíme, že při ceně jedné letové hodiny kolem půl milionu investuje ČR do toho jednoho člověka půl miliardy korun.

Jenomže on je to pořád jenom člověk, smrtelný, zranitelný, nedokonalý. Může se nabourat v autě, můžou mu začít zlobit oči nebo třeba ledviny, může se ošklivě rozvádět a začít přitom chlastat, může se nenapravitelně pohádat se svým velitelem a odejít do civilu, nebo ostatně může odejít do toho civilu “jen tak”, za nějakým jiným zaměstnáním – určitě ho nelze držet v armádě jako otroka a ani by to nebylo správné. A v momentě, kdy nějaká taková situace nastane, jste spláchli 500 000 000 Kč do mísy a můžete je začít utrácet znovu, za jeho náhradníka, který je nezbytně potřeba, aby ta stíhačka nezůstala stát v hangáru.

Ne, nelíbí se mi systémy, ve kterých jednotliví zaměstnanci vyjdou na půl miliardy korun. To je opravdu hodně peněz. Rozumím samozřejmě tomu, že příprava na válku musí něco stát; že vysloveně lacino se dnes bojovat nedá.

Ale všude by měl být nějaký strop, a v případě ČR nemůže být úplně vysoko. Jsme země střední příjmové kategorie a naše kolektivní peněženka tomu odpovídá.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Upřímně si nejsem jist, zda někdy byla nějaká válka mezi státy podobné vědeckotechnické úrovně, kterou by někdo vyhrál nasazením maličkého množství “superzbraní”. (Tím nemyslím naprosto jednostranné masakry nějakých indiánů nebo křováků za pomoci evropských palných zbraní.) Vítězné armády většinou uměly vybalancovat individuální kvalitu svých jednotek s jejich dostatečným počtem.

Týkalo se to i starých Mongolů, kdy jednotliví jezdci byli docela dobří, ale relativně snadno nahraditelní. Totéž platilo o starořímských legionářích atd. “In thousands”, nikoliv “in dozens”.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.