Svoboda slova je podobně nedělitelná jako člověk sám. Začneme-li ji okrajovat, v nejlepším případě “vyrobíme” mrzáka. Odpověď Pavlu Šafrovi.
Pavel Šafr z Fóra 24 mě ve svém článku “Rozmohla se nám tu obrana svobody promoskevských čuníků. Hlavně ať lze omlouvat vrahy” poměrně tvrdě kritizuje za můj úterní sloupek v Echu 24. Nuže, nezalíbíte se lidem všem, toť osud pisálkův a jsem s ním smířen (ani pan Šafr se jistě všem nelíbí). Ale určitou reakci si jeho článek zaslouží.
Kdykoliv čtu nějaký článek argumentovaný ze zcela odlišných pozic, než jaké zastávám já, jako první úkol si dám najít v tom textu aspoň jeden bod, se kterým souhlasím. Podařilo se to i zde, a to hned v prvních dvou větách:
“Obrana svobody slova patří k dobrému tónu. Všichni automaticky kýveme na to, že takovou svobodu potřebujeme.”
Yup, to má pravdu. Dokud se nic neděje, patří v České republice k bontónu se hlásit k podpoře svobody slova. Lidí, kteří by otevřeně řekli, že tím konceptem z nějakého důvodu pohrdají, tu zatím nemáme mnoho. Zcela podobně se u moderního českého intelektuála vyžaduje, aby byl třeba proti otrokářství nebo proti trestu smrti – tedy dvěma fenoménům, jejichž reintrodukce do českého práva je téměř vyloučena, tudíž je to takzvaná bezpečná pozice, kterou nikdy nebude muset otestovat v praxi.
(V angličtině se takovému přístupu říká fair weather friendship: “dokud se nic neděje, jsme kamarádi”.)
Ale většina z těch lidí, kteří se z bontónu hlásí ke svobodě slova, v tom klidovém režimu moc nepřemýšlí nad otázkou, jak to vypadá, když chcete tu pozici zaujmout pokud možno důsledně a v situacích, které tak klidné nejsou. Protože to nutně znamená hájit parchanty a lidi nechutné. Represe obvykle začíná u mašíblů a idiotů, tak to bývá. Nikdy není první terčem Mirek Dušín, to by nefungovalo. Začít se musí u Zrádce Bohouše a Špíny Štětináče.
Jenže ty nedůsledné pozice jsou zase víceméně k ničemu – představte si to třeba na tom otrokářství nebo trestu smrti.
“Jsem proti otrokářství, ale vocaď až pocaď, tady Milan si zaslouží být v řetězech, vždyť se k ničemu lepšímu nehodí. A podejte mi bič, nějak se fláká.”
“Jsem proti trestu smrti, ale vraha Karla pověste, ať se houpá. Vždyť každé pravidlo má své výjimky, a Karel je zrovna mimořádně odporná výjimka.”
Taky vám z takového výroku přijde, že ten mluvčí vlastně neřekl nic, respektive že vlastně za ničím opravdu nestojí? No, tak se zamyslete nad následujícím výrokem:
“Jsem proti omezování svobody slova, ale tyhle zrádce a idioty smažte.”
Aby bylo jasno i náhodným čtenářům (pravidelní to vědí): velkoruský imperialismus považuji za katastrofu, přepadení Ukrajiny za zločin. Kdyby Putin náhle vypadl z okna Kremlu, jediné, co by mi kalilo radost, by byla obava, jestli to po něm nevezme ještě někdo horší. Což se bohužel stát může, ve velmocenské politice je “úplné dno” hodně hluboko.
Pohádal jsem se kvůli tomu s různými lidmi, s některými se to dalo srovnat, s jinými jsem se rozkmotřil patrně nadobro. Válka rozděluje lidi i daleko od front, a upřímně nechápu, co někteří intelektuálové na tom zakrslém tajném fízlovi s prořídlou přehazovačkou vidí.
Přesto mám v tento okamžik menší strach z Rusů, než z toho, co si v rámci reakce napácháme na sobě sami coby autoimunitní nemoc. Rusáci se totiž touhle válkou dokonale odrovnali, tak dokonale, že se z toho těžko v nejbližších letech vzpamatují. Jejich situaci bych přirovnal k situaci japonského impéria někdy roku 1944. Ještě se bojuje a nepochybně se bude bojovat ještě dlouho (Ukrajina nemá aktuálně vojenské kapacity na velkou protiofenzívu, ty se musejí teprve postupně vybudovat na západních cvičištích), ale tahle válka už je teď pro ruské mocenské zájmy v Evropě tak devastující, že je těžké si vůbec představit nějakou pro Kreml ještě horší alternativu.
Údajně druhá nejsilnější armáda světa ztratila během pár měsíců desetitisíce lidí a tisíce kusů vybavení. Nepřítel jim ničí základny a muniční sklady desítky kilometrů za frontou. Ruská letadla musejí při svých (nepříliš častých) výletech do bojové zóny “lízat zem”, ruská protivzdušná obrana nedokáže zneškodnit rakety ani nad Krymem, který přitom leží poměrně daleko od fronty. Několik ruských lodí včetně té vlajkové už zdobí dno Černého moře. Postup ruských armád na liniích kontaktu se úplně zastavil; když někde postoupí o jednu vesnici, div se nezalknou propagandistickým nadšením, ale i to se stává jen občas. Evropské státy se chystají na přerušení zásobování ruskými energiemi a budují si alternativní obchodní vztahy.
Toto je velký pád pro pověst a moc říše, která sebe sama neustále prezentovala na světové veřejnosti coby mocného, nezastavitelného medvěda, se kterým je lépe být zadobře, jinak z vás vymáčkne duši. Realita ukázala, že medvěd je dost vypelichaný, oslabený a velmi dobře zastavitelný. K takovému zvířeti se bude lísat jen málokdo. Není přitažlivé ani pro ten specifický typ idiota, který zbožňuje sílu a moc.
Rusko se 24. února 2022 rozhodlo skočit do propasti a pořád ještě letí. Dno zatím v nedohlednu, ale jejich vlastní pýcha jim zabraňuje v tom, aby se snažili otevřít nějaký nouzový padák v podobě vyklizení dobytých území a vážně míněného usednutí k jednacímu stolu. Budou dál posílat své lidi do mlýnku na maso, budou na frontu dál navážet a ztrácet těžko nahraditelnou techniku a munici, budou objíždět všechny možné Sýrie, Severní Koreje, Eritreje a Írány a prosit tam o dobrovolníky a zbraně. Udělají cokoliv, jenom aby si nemuseli přiznat, že se dopustili fatální chyby a že se jim ta válka vymkla z rukou.
Tím vším se ten náraz na dno trochu posouvá do budoucnosti, ale to dno tam je, stejně jako tam bylo roku 1905 (porážka od Japonců) nebo roku 1917 (porážka z rukou císařského Německa), a co bude potom …?
No, nevím, ale klidně je možné, že někdy za tři roky bude naší největší starostí, jak ze zcela rozpadlého ruského ex-státu nějak dostat zbytky jaderných zbraní, aby jimi různí warlordi nemohli vyhrožovat jiným warlordům nebo nezúčastněným státům. Samovládce sice může všechno, ale z toho taky plyne, že může za všechno. To je zásadní nevýhoda všech carů gosudarů, a může to skončit i občanskou válkou podobnou té z let 1918-1921.
No nic, konec meditací nad ruskou velmocenskou sebevraždou, a zpátky k tématu svobody slova.
Hlavní problém, který vidím, leží až v budoucnosti, ne v přítomnosti. Ruská snaha ovládnout Ukrajinu jednoho dne zkolabuje pod vahou vlastní arogance a neschopnosti. Ale různé ty zákony, instituce a neformální postupy, které si tady teď vytvoříme za účelem cenzury, ty v tom okamžiku nepřestanou existovat. Budou fungovat dál, a budou se samozřejmě používat ve vnitrostátním politickém boji, protože ten zuří neustále, a, na rozdíl od válek, nikdy nekončí.
Pan Šafr nemá rád Babiše. Velmi jej nemá rád, vždyť Fórum 24 se jeden čas nezabývalo skoro nikým jiným. I v tom výše odkazovaném článku zmiňoval Babiše coby příklad ohrožení demokracie. Pak by měl ale vzít v potaz, že stačí, aby jedny volby dopadly jinak, než si přeje, a všechny ty nástroje, které byly vymyšleny na potírání ruských švábů, bude mít v rukou zase buď Babiš, nebo (co hůř) někdo daleko schopnější než Babiš, a třeba i s větší majoritou poslušných poslanců v parlamentu.
Pak se ale může stát, že nějaká ta fatální obsílka dorazí do datové schránky jemu, respektive jeho firmě. Deziňformoval ste o panu miňistrovi a jeho investycich, vypináme vám tu vašu webu. Možná mu to ani nenapíšou, jenom ten web prostě zmizí.
Raději bych žil ve státě, ve kterém by mu takový osud nehrozil. Ve kterém by nikomu nehrozil.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
O jiné mocnosti, která jednoho dne narazila – a už ze svého popela nikdy (vojensky) nepovstala.
