Podle mě nemělo, a pokusím se to zdůvodnit.

Milí čtenáři, jelikož nepatřím k lidem, kteří by rádi utínali kontakty z ideologických důvodů, za poslední půlrok jsem se několikrát pustil do debat s lidmi, kteří tu ruskou invazi na Ukrajinu považují za zdůvodnitelnou. A to tím, že jde o válku preventivní či preemptivní, protože NATO se rozhodlo Rusko obklíčit.

Tento plánek jejich myšlenku dobře ilustruje:

Případně bývá doplněn o mapu amerických základen ve světě:

Podobné obrázky stačí nezanedbatelnému množství lidí k tomu, aby je přesvědčily. Obrázky jsou vůbec přesvědčivé, bohužel částečně tím, že zkratují myšlení ve prospěch dojmů.

Tak tedy nechejme ty dojmy stranou a pojďme poctivě uvažovat. Vyjde z toho něco jiného.


První věc: “mapa základen” dává asi stejný smysl jako “mapa měst”. Technicky vzato jsou Trhové Sviny město a Tokio také. Ale označit je na světové mapě stejným symbolem by bylo absurdní: jedna ta entita je mnohem větší než druhá. Na velikosti záleží a budete-li řešit nějaké otázky globálního rozsahu, Tokio v nich bude hrát mnohem větší roli než Trhové Sviny, které lze na “první dobrou” úplně zanedbat.

To samé samozřejmě platí i o vojenských základnách: malých je více než velkých. Většina základen jsou relativně malé objekty, jejichž personál se počítá ve stovkách, maximálně v nižších tisících. Například v celém Estonsku bylo až donedávna cca 1000 cizozemských aliančních vojáků a po propuknutí války na Ukrajině stoupl jejich počet na zhruba 1700. (Teď někdo může říci, že těm číslům nevěří, ale zkuste “schovat” nějaký podstatně větší počet vojáků v tak prťavé zemi, aniž by to v dnešním světě plném smartphonů a kamer vyšlo najevo!) Celá NATO Enhanced Forward Presence má zhruba 15 000 vojáků rozmístěných v dlouhém pásu od Estonska až po Bulharsko.

Proti (předválečné) ruské vojenské kapacitě to není nic moc “obklíčení”, naopak bych tento počet lidí označil jako poměrně chabou sílu. Na nějakou tu špionáž, výcvik, logistické služby a podporu občasných větších cvičení (kdy se objem personálu na pár týdnů nafoukne dejme tomu 10x) to samozřejmě stačí, ale na přípravu útočné války proti nepříteli velikosti Ruska ani přibližně ne. O celé řády ne. K těm číslům se ještě dostaneme.

Existují samozřejmě i velké základny, vojenské ekvivalenty onoho Tokia, ale ty jsou pořád tam, kde byly už za studené války: Ramstein v Německu, Incirlik v Turecku atd. Právě kvůli tomu, jak jsou velké, je nelze jen tak dle libosti stěhovat z jednoho místa na druhé. Fungují desítky let, mají zaběhané zásobovací řetězce, nalilo se do nich za tu dobu hodně peněz a stavba nových nemovitostí je drahá i pro armády, nejen pro nás civilisty. Ne, že by si to v případě nutnosti ty armády nemohly nějak zafinancovat, ale pokud mají na vybranou, raději ty peníze utratí za nové zbraně a výcvik, než za stěhování.

Když byl americkým prezidentem Donald Trump a vztahy mezi Německem a USA byly chladné, snažili se Poláci přesvědčit Američany, aby se z Ramsteinu a dalších základen hromadně “přestěhovali” k nim, kde budou více vítáni. Nepodařilo se jim to, a jeden z důvodů byl právě ten, že by to bylo moc drahé a nepraktické. Velké systémy mají velkou setrvačnost, a o armádách to platí dvojnásob, ty jsou vesměs dost organizačně konzervativní.

Po skončení studené války šlo do výstavby nových základen v Evropě jen málo peněz, naopak se mnohé staré (hlavně v Německu) opustily a přenechaly civilistům. Plány, jo plány, těch je nepochybně hodně, ale papír a tisková konference snesou všechno. Kdyby se realita řídila plány politiků, měli bychom v Praze sedm linek metra a v Brně nejmíň tři, o rychlodráze do Kladna a husté síti dálnic nemluvě. Realita ale začíná nejdřív v okamžiku, kdy se někde začne skutečně lít beton do základů nové stavby, a zkušenost je taková, že devět plánů z deseti má problém se do této fáze vůbec dostat. Vojáci nemají v tomto žádnou výjimku, tam ta byrokracie a rozpočtování fungují úplně stejně.

Dokonce i v současné vyhrocené situaci pochybuji o tom, že by v Evropě vznikla ještě aspoň jedna nová základna velikostně srovnatelná s Ramsteinem, nebo třeba jen třetinová. Je to opravdu příliš drahé. Těžiště infrastruktury NATO je stále zabetonované tam, kde se do ní za studené války investovalo nejvíc, což je právě západní Evropa.


Druhá věc, kterou bychom správně měli probrat, je politika. NATO je dost nejednotná organizace, což se projevuje i teď: některé státy (USA, Británie, Polsko) lifrují na Ukrajinu tisíce tun materiálu, kdežto jiné (Německo) jsou daleko opatrnější a váhavější.

Kdyby opravdu došlo na přípravu nějaké útočné války v Evropě, asi by ty vnitřní rozpory byly daleko větší. Už i americká invaze do Iráku způsobila mezi západními spojenci velký rozkol; tady by byl ten rozkol šílený, protože by se bojovalo nám za humny. Takový kancléř Scholz, člen tradičně pacifistické sociální demokracie, je člověk, který působí dojmem, že se bojí i praštit dveřmi od záchoda. Nepovažuji za realistické, že by jen tak schválil nový plán Barbarossa a že by mu to u německé veřejnosti prošlo.

Ale tuto sekci úmyslně nechávám nerozvinutou, protože tady může následovat dlouhý a marný rozhovor typu “zmanipulujou je”, “nějak to udělají”, “vždycky to prosadí” atd. Tam těžko někoho přesvědčíte, politika je hodně založená na dojmech.

Skutečně zajímavá je ta třetí sekce, ve které se podíváme na objektivní, neokecatelné limity takové akce.


Třetí sekce, logistika případné invaze. Protože to, co hodně lidí malujících fixkou šipky na mapu prostě nebere v úvahu, je následující písnička:

♩ ♫ ♬ “Váálka je logistika a logistika je váálka atd.” ♩ ♫ ♬

No dobrá, možná bych si neměl dělat srandu z tak vážné věci, ale stejně je to pravda. Vést válku bez dostatečné logistické podpory je jako stavět dům bez cihel, malty, dřeva a betonu: naprosto nemožný úkol. Všechny ty šipky znamenají celé masy lidí, munice, zbraní, paliva, potravin atd.

Takže, pro začátek: kolik lidí by bylo potřeba k invazi do evropské části Ruska, aby měla aspoň nějakou šanci uspět? Při odhadu se můžeme poučit u akcí srovnatelného rozsahu z posledních sta let.

Operace Barbarossa (1941) – německá invaze do Sovětského svazu. 3,8 milionu vojáků.

Západní fronta (1944)2 miliony vojáků v srpnu 1944.

Invaze do Československa (1968)půl milionu vojáků, přičemž tvar naší tehdejší země byl mimořádně nepříznivý pro její systematickou obranu.

Operace Pouštní bouře (1991)950 000 vojáků, přičemž válečné cíle byly omezené, nedošlo k okupaci celého Iráku.

No a konečně

Ruská invaze na Ukrajinu (2022) – cca 200 000 vojáků, což se ukázalo být zoufale málo. On to byl upřímně jeden z hlavních důvodů, proč jsem si až do poslední chvíle myslel, že jde z Putinovy strany jenom o strašení – tak malý počet mužů ve zbrani neodpovídal tak rozsáhlému záměru. A vskutku, s tak malou invazní silou vznikla hlavně na severní frontě rozsáhlá “hluchá místa”, kde se ani nebojovalo, protože tam prostě neměl kdo bojovat, a kudy mohli obránci celkem snadno infiltrovat týl útočníka a napadat jeho konvoje zezadu, což také nakonec vedlo ke zhroucení ruské snahy o dobytí Kyjeva.

Rusko je přitom mnohem větší než Ukrajina. Velké vzdálenosti, řidší dopravní síť, pravděpodobně by se dala čekat i rozsáhlá partyzánská činnost. Válčení se od druhé světové trochu změnilo – míň lidí je na frontě a více jim poskytuje podporu. Ale některé věci se nezměnily ani trochu. Například obsadíte-li město, musíte tam zanechat docela početnou posádku, aby potlačovala místní guerrilly. To byl v Bagdádu začátkem 21. století úplně stejný oříšek jako v Madridu za napoleonských válek, a ve Smolensku nebo Petěrburgu by to byl úplně ten samý oříšek.


Takže, kolik vojáků by bylo potřeba ke konvenční invazi do Ruska? Pohledem na čísla uvedená výše: aspoň čtyři miliony. Zhruba 3x více, než jich momentálně USA mají v činné službě, a o něco více, než činí celý vojenský personál NATO, tedy za předpokladu, že by se té hypotetické akce rozhodlo zúčastnit i Turecko, které má velmi početnou armádu, ale složenou převážně z mladých branců na základní vojenské službě, kteří toho moc neumějí.

Už tady narážíte na vážný problém. Jistě je v silách USA či podobných bohatých států nafouknout svoje armády dejme tomu na dvojnásobek, ale nejde to udělat přes noc. Výcvikové kapacity jsou omezené, dokonce i ty pozavírané základny a kasárna budou chybět. Dají se znovu uvést do provozu, ale bude to trvat dlouho a bude to proces, který se nedá utajit. Podíváme-li se třeba na Hitlera, ten systematicky zbrojil zhruba pět let, než si začal troufat na (daleko menší) Československo. Takové procesy se nedají nijak zásadně urychlit, a to se ani nebavíme o tom, kolik to bude stát peněz. A nedají se ani utajit, je na ně velmi dobře vidět.

Dobrá, udělejme další krok. Dejme tomu, že se vám nějak podařilo posílit ozbrojené složky natolik, že ty potřebné čtyři miliony lidí k dispozici máte. Teď nastává další fáze: přesunout je do nástupních prostorů v pobaltských zemích a na Ukrajině. Připomeňme si ještě jednou tu mapu s šipečkami:

To taky neuděláte za den. Příprava sil na vylodění v Normandii trvala zhruba rok, a to přitom jižní Anglie měla dostatek silnic, civilní infrastruktury atd., a ještě navíc nebyla moc velká. Východní Evropa je roztahaná a s tou infrastrukturou pro vojenské účely to tam dodnes není nikterak slavné; hlavních silnic je málo, bažin hodně atd.

Celá tahle masa lidí, kterou byste přinejmenším několik měsíců pomalu přesouvali někam k Narvě a k Pripjati, by samozřejmě potřebovala průběžně zásobovat. Potraviny, praní prádla, léky, suchá WC atd. – prostě jsou to lidé a nějaké základní potřeby mají i v tom poli. I když pominete všechny vojenské zásoby, které pominout nemůžete, zásobovat několik milionů de-facto kočovníků na cestě je dost složité a vyžadovalo by to vybudovat velké sklady rozměrů IKEY od Baltu až po Černé moře.

A teď k tomu připočtěte ten vojenský materiál, který je na stejný objem těžší než potraviny a zubní pasta (zbraně a munice jsou z kovu!), také daleko nebezpečnější na zacházení (viz X ruských arzenálů vyhozených do vzduchu), a přitom nemůže být moc daleko od zamýšlené fronty. Kolik jenom náklaďáků by bylo ke všemu tomu vození věcí sem a tam potřeba? Padesát tisíc, nebo snad sto tisíc? To už nedokážu přesně spočítat, ale pochybuju, že by to vycházelo na míň než jedno nákladní auto na sto vojáků, spíš asi podstatně víc. Už jenom sehnat takový počet řidičů, mechaniků a adekvátní hromadu náhradních dílů by nějakou dobu trvalo, on je těch řidičů chronický nedostatek i v míru.

Byl by to organizační problém i proto, že Američani a Britové při projekci svých sil hodně spoléhají na loďstvo a pozemní dopravu mají slabší. Loďstvo, to mají opravdu silné, a má také velkou kapacitu pro přepravu materiálu, jenže právě to loďstvo je někde ve východoevropských stepích, stovky a tisíce kilometrů od moře, k ničemu. Právě proto do vnitřku kontinentální masy Eurasie nikdy nepronikla britská koloniální moc, a to ani v 19. století, kdy byl ten britský stát daleko silnější než dnes a kdy obsazoval různá cizí území poměrně hladce. (Ale vesměs šlo o území snadno dostupná z moře!)

A toto veškeré mravenčí dění by samozřejmě ti Rusové pozorovali svými družicemi, kterých mají dost, a věděli by poměrně přesně, jak ten “build-up”, postupná koncentrace sil u jejich hranic, probíhá – co už je hotovo, co se právě provádí, co ještě není na místě atd. Trvalo by to celé měsíce až roky a nedalo by se to utajit. Moment překvapení – nula.

Čímž vstupuje do hry poslední věc, a to jsou jaderné zbraně. Tyto obrovské koncentrace sil, které vznikají před pozemní invazí, jsou extrémně zranitelné jadernými zbraněmi, jedním úderem můžete zabít statisíce lidí naráz. Toto není Normandie roku 1944, kdy protivník sice dobře věděl, co se na něj chystá, ale reálně s tím nemohl na dálku nic udělat, dokud se ti útočící vojáci nevylodili přímo na kontinentu samotném. Tady by ti Rusové mohli dojít k názoru, že tu velkou koncentraci sil u svých hranic, která by v dané fázi už jasně prozrazovala úmysl protivníka, prostě smažou z povrchu planety pomocí jaderných zbraní. A zároveň tím zničí valnou většinu konvenční pozemní kapacity NATO.

Samozřejmě by to nejspíš vedlo k eskalaci a k zániku lidstva, ale tohle riziko už obsahuje i ten konvenční scénář, to se prostě nedá ignorovat.


Suma sumárum: konvenční útočná válka NATO proti Rusku je hovadina, fikce. Ten scénář je nereálný, i kdybyste si vymysleli libovolné důvody, proč se do toho vůbec pouštět. Byl by to šíleně obtížný logistický úkol, vyžadující masivní nábor lidí, masivní výstavbu infrastruktury a rozsáhlé přípravy, které by probíhaly dlouho a stály by snad ještě víc peněz než celý slavný Green Deal. Absolutně by se přitom nedaly utajit ani před veřejností, ani před tím nepřítelem, kterému byste víceméně lezli přímo pod rakety a provokovali jej k tomu, aby je skutečně ze strachu použil.

A to jsme zatím ani nepokračovali dál k otázce, jak by vlastně ta hypotetická invaze probíhala – kdyby se tedy nepřítel laskavě rozhodl, že ty koncentrované síly u svých hranic žádným jaderným úderem nezničí a umožní jim vstup na své území. Protože pak teprve přichází na řadu ta správná noční můra: bahno, pustina, mráz, partyzáni atd. Opravdu lákavý podnik, že?

Jistě je reálných X dalších méně násilných scénářů, kterými se Američané prosazují nebo aspoň mohou prosazovat proti Rusku a budovat si vliv v jeho okolí. Zakládání politických stran, financování různých organizací, úplatky, propaganda, sankce, špionáž. To je standardní velmocenská politika a ti Rusové to samozřejmě umějí taky, jenom na to mají o něco míň peněz a vlivu. Na tom není nic extra překvapivého, to se dělo vždycky a bude dít vždycky. Valná většina států je ochotna tenhle druh mocenských her hrát, aniž by je jednostranně eskalovaly do otevřené války, protože chápou, že by to bylo riskantní a vzájemné ztráty by snadno převýšily potenciální zisk.

Ale horká válka s cílem zničit tak velkého protivníka fyzicky, to je zcela mimo realitu. Pokud pořád věříte, že ne, tak si prosím vás vezměte mapu nějaké z těch ruských pohraničních oblastí, jezděte po ní tužkou a zkuste si třeba jenom zakroužkovat všechny mosty, jejichž vyhození do vzduchu by značně zpomalilo postup takové armády vpřed. Nebo všechny bažiny, které budou při zhoršení počasí neprostupné pro těžkou techniku. A změřte si vzdálenost od nejbližších spřátelených přístavů, kterými by proudil na bojiště válečný materiál, s přihlédnutím k tomu, že silnic je málo a některé z nich ani nemají pevný povrch. V takových podmínkách je problém uspořádat i blbej karneval, natož útočnou válku. Jestli Putin skutečně uvěřil v nějakou reálnou hrozbu přepadení Ruska ze strany Západu, tak žije v jiném světě než my ostatní.

Všimněte si prosím také, že ta výše popsaná realita momentálně komplikuje život právě těm Rusům. I oni se při bojích na Ukrajině pohybují skrze bažiny a lesy, i oni přicházejí o muniční sklady a techniku, i oni musejí počítat se zničenými mosty a neprůjezdnými železničními tahy, i oni se potýkají s nedostatkem personálu. Všechna ta omezení, která jsem vyjmenoval, se vztahují i na ně samotné, dokonce i v terénu, na který jsou ze své vlasti zvyklí. Výjimku ze zákonů válečné logistiky nemá nikdo. Jsou podobně univerzální jako zákony fyziky a platí pro všechny stejně, nedají se neutralizovat žádnými řečmi ani heroismem.

Už jenom proto měli dát v Kremlu přednost diplomacii před rozpoutáním války. Jak údajně řekl cynický, ale efektivní francouzský vyjednavač jménem Talleyrand o jedné justiční vraždě zorganizované Napoleonem: “Toto bylo horší než zločin, to byla chyba.”

No, stalo se, nedá se to odestát. Myslím, že co se katastrofálních rozhodnutí v  dějinách Ruska týče, bývalý car Mikuláš II. dostal rovnocennou společnost.

Konkrétní podobu konečného výsledku této války si ale netroufám ani odhadnout. Jsme teď “in” a někdy v roce 1916 taky nebylo jasné, kolik císařů a králů padne a jakým přesně způsobem. O jejich poddaných ani nemluvě.

Diskusní fórum k článku najdete zde. Je to dlouhé vlákno, ale aspoň má historii.


Hudební epilog

Po náročném tématu je čas se uklidnit…

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.