Nesmíme propadat představě, že “jádro EU” má stejné zájmy jako my.
“Pomátl se snad Macron?” ptá se řečnicky, nebo snad doopravdy, Ondřej Neff na Neviditelném psu. Pomineme-li skutečnost, že Macronův projev by mohl klidně pronést Lavrov v jedné ze svých klidnějších chvilek, bezpečnostní garance jakéhokoliv druhu komukoliv jsou v dnešní atmosféře víceméně nerealizovatelné. Vyžadují určitou minimální vzájemnou důvěru, která prostě není na skladě.
Nicméně zas tak moc mě Macron nepřekvapil. Nepomátl se, jenom je to Francouz, a způsob, kterým Francie vidí světovou politiku, se od toho středoevropského zásadně liší. Evropa je dost velká na to, aby její jednotlivé okraje měly zcela jiné zájmy a priority. A Francie, ležící přímo na pobřeží Atlantického oceánu, se o dění ve střední a východní Evropě nikdy nijak zvlášť nezajímala. Krátké meziválečné období, kdy se na francouzské bezpečnostní garance fixovaly státy jako ČSR, Polsko a Rumunsko, skončilo pro tyto klientské státy katastrofou. (Neopakovat! Bez ohledu na to, jak krásnou písničku o společné armádě EU nám budou z Bruselu housti.)
Z hlediska Paříže je hlavním konkurentem a protivníkem Francie na globální scéně anglosaský svět, nikoliv Rusko nebo Čína. To platí už někdy od dynastie Plantagenetů, a s výjimkou relativně krátkého období vzestupu a pádu Německa (1870-1945) se na tom za poslední stovky let nic nezměnilo. Dnes už sice, na rozdíl od napoleonských dob, vysloveně nehrozí horká válka mezi Británií a Francií, ale o to lítější boj se vede o ten “soft” vliv, kulturou počínaje, ekonomikou pokračuje, diplomacií konče. Ten dřív zas tak důležitý nebyl, dnes je to ale globální ekvivalent hokejové extraligy.
V naprosté většině těchto vlivových her tahají Francouzi za kratší konec provazu a vědí to. Je jich podstatně méně než Anglosasů, nedisponují ani zdaleka takovým jměním, a jejich jazyk má dnes jen zlomek té světové prestiže, které se těšil ještě před sto lety. Mají lepší pečivo a lepší rychlovlaky, ale v lukrativních oborech jako IT jim těžce ujel vlak, a bývalé francouzské kolonie jsou spíš zdrojem nevítaných nevzdělanců na gumových člunech než kvalifikované pracovní síly, která by pozdvihla moderní znalostní ekonomiku na vyšší úroveň. Dokonce i výjimky jako frankofonní libanonský křesťan Nassim Nicholas Taleb někdy potvrzují pravidlo (Taleb sám se usadil v Americe a píše anglicky).
Zatím se ale v Paříži, na rozdíl od Madridu, Říma nebo Lisabonu, s tímto terminálním úpadkem svého mocenského postavení nesmířili, a snaží se proti němu v mezích možností bojovat.
V rámci EU, kde má Francie coby “stát tvrdého jádra” významný vliv, to znamená hlavně prosazování francouzského byrokratického modelu řízení proti státům jako ČR nebo Estonsko, které by preferovaly volnější trh. Soudě dle fantastického množství lejster, které produkuje (frankofonní) Brusel, dosáhla v tom francouzská strategie již značného úspěchu. Na globální scéně pak jde o všelijaké iniciativy, které jdou vůči záměrům anglosaských mocností “šejdrem”.
Macronovo volání po bezpečnostních garancích Rusku do této kategorie “šejdrovitých iniciativ” patří. Jeho podstatou jsou dvě sdělení: “my Francouzi jsme tady taky a máme co říci, slyšíte?!” a “nejsme žádné podržtašky Washingtonu, jasné?”. Našim uším pak toto sdělení v podstatě není určeno, respektive nejspíš Macrona ani nenapadlo, že by je pro takové publikum měl nějak upravovat nebo změkčovat. Nejpozději od rozpadu rakousko-uherského mocnářství je pro Francii střední a východní Evropa spíš kulisou, kde se věci dějí, než rovnocenným spolu- (a proti-) hráčem.
Nu, je to jejich právo, ale je zase naše právo se držet stranou od iniciativ typu “federální Evropa” a “společné vojsko EU”, které by francouzský vliv v unii značně posílily. Hlavním cílem těchto integračních iniciativ je právě snížit vliv malých států – tj. nás – na rozhodování v rámci EU, aby jejich námitky a názory nepřekážely státům velkým, jako je Francie. Akceptujeme-li ztrátu nástrojů jako veto, ještě silnější převahu získají právě (už tak dost silné) velké státy, které mezi sebou snadno dají dohromady blokační menšinu, proti malým státům, které by za tímtéž účelem musely vytvářet velmi početné a nestabilní koalice.
Podobně jako migrační krize, i rusko-ukrajinská válka podle mého názoru ukázala, že západo-východní dělení Evropy je stále ještě velmi živé. To, co “my” považujeme za nebezpečné či kriticky důležité (ruská nebo islámská expanze, obranyschopnost kontinentu), to západoevropské politiky v průměru zase tolik nepálí. A to, co považují za nebezpečné či kriticky důležité oni (klimatické změny, různé hry o globální vliv a prestiž), zase vyvolává jen vlažnou reakci na východ od Šumavy.
Je to přirozený stav každého skutečně různorodého společenství. Ale musíme se připravit na to, že každá skutečná různorodost, tj. různorodost názorů, bude vyvolávat snahu o potlačení, a že v této hře budeme zase tahat za kratší konec provazu “my východňaři”, protože vůči těm Francouzům či Němcům jsme v podobně nevýhodném postavení, jako oni vůči těm opravdu světovým hráčům typu USA a Číny.
To prosím není z mé strany výzva ke kapitulaci, naopak: je to výzva držet si tvrdě svoje červené linie, včetně vlastní migrační politiky a práva veta. Ale znamená to nenalhávat si nic o “jednotě v mnohosti”, jak zní heslo EU. Mnohost v EU přirozeně existuje (a existovala i před ní), ale jakoukoliv jednotu lze v takovém babylonu jazyků a kultur vynutit jedině silou.
Což je něco, s čím máme historicky bohaté zkušenosti. A neměli bychom podstupovat riziko, že si je nějaká další generace zopakuje.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
