V roce 2022 dorazilo do Říma patnáct milionů turistů a letošek nejspíš, co se čísel týče, nezůstane pozadu. Na ulicích Věčného města je to taky zatraceně vidět. Tam, kde před patnácti lety bývaly pouhé hloučky, dnes proudí mohutný dav. Pokud bychom měřili velikost města turistikou, Řím by se teď nepochybně nacházel na vrcholu své dlouhé existence.

Turistický dav před Panteonem

Takové měřítko by ale bylo poněkud divné; a vezmeme-li si k ruce měřítka jiná, tak růžově to s Římem nevypadá. Každý místní občan, procházející se středem města, se snadno přesvědčí o tom, že bývaly časy, kdy Řím byl pomyslným pupkem světa a jeho předkům říkávali od Británie až po Egypt domine. Sem proudil mramor, zlato, stříbro a otroci, tady žili lidé, jejichž jména ještě po stovce generací nejsou zapomenuta. Ale stejně tak je tomu místnímu chodci patrné, že už to bylo dávno a že ty časy jsou neodvratně fuč.


Jediné bývalé městské centrum římské říše, které má dodnes nějaký geopolitický význam, je Istanbul, který přitom za svoji existenci zcela změnil etnický i náboženský charakter; co se nezměnilo, je jeho poloha na Bosporu, která je stále stejně strategická. Jiná velká města starověku dopadla hůř.

Forum Romanum, zpoplatněné, a tudíž bez davů

Antiochii už dnes na mapě najde jenom nadšenec. Egyptská Alexandrie je trochu známější, ale z jakékoliv rozvinuté země by se tam přestěhoval leda masochista. A Řím? Řím je sice hlavním městem Itálie, ale po ekonomické stránce se toho tady zas tak moc neděje (hospodářským centrem země je nepochybně Milán), a co se té politiky týče, separatističtí politici ze severu rádi používají pojem Roma ladrona, volně přeložitelný jako „Řím nás okrádá“. Situace, kdy je hlavní město chudší než nějaká vzdálená provincie, bývají vždycky poněkud problematické, a Itálie, sešitá idealistickými národovci před 160 lety ze značně nesourodých regionů, má takových vnitřních rozporů plno.

Ač to zní poněkud divně, kopule Panteonu je z betonu

Na stavu veřejné infrastruktury to „Roma ladrona“ není moc vidět; pokud se v rámci Itálie meziregionálně krade, běžný obyvatel hlavního města z toho zas tak moc nemá. Síť metra, do které jiné metropole investují obrovské prostředky a chlubí se jí na mezinárodní scéně, je v Římě řídká (jen šedesát kilometrů na tři miliony obyvatel). To by se ještě dalo omluvit tím, že stavební činnost je zejména v centrum města komplikována ohromným množstvím archeologických památek. Ale tato výmluva přestává platit u zastaralých a zašlých stanic z Mussoliniho éry, jejichž prostá rekonstrukce do slušné podoby by žádné archeologické manévry nevyžadovala. Dalším věčným tématem Věčného města je odvoz odpadků, problém, který se vrací neustále znova a znova, jako oni dobří holubi nad náměstím svatého Petra. Po většinu času to nějak funguje, ale když ne, “čichové zážitky” jsou mimořádně mocné.

Když už jsme u svatého Petra, ta jedna záležitost, ve které je dodnes Řím nepochybným centrem světa, je katolická církev.

Večer ve Vatikánu

Městský stát Vatikán, ležící na opačném břehu řeky než většina starořímských památek, je výsledkem pozdního vyrovnání mezi italským státem a církví. Když totiž vznikla sjednocená Itálie, dobyla roku 1870 papežský stát rozkládající se v okolí Říma silou. Nebyla to moc krvavá válka, padlo v ní zhruba padesát vojáků, ale symbolika celé události byla zásadní a dalších šedesát let měl italský stát s „vězněm ve Vatikánu“ (=papežem) velice vyostřené a nepřátelské vztahy. Teprve v Mussoliniho éře došlo k uzavření dohod, v jejichž důsledku vznikl Vatikán.

Vatikán má zhruba půl kilometru čtverečního, což vede k matematickému vtípku, že hustota papežů tu činí dva papeže na kilometr čtvereční. (Kdyby stejné číslo platilo v Ostravě, měli bychom v mém rodném městě přes čtyři sta papežů a jenom ve Svinově by jich bylo třiadvacet.) Katolická církev zároveň zdědila kus starořímské efektivity. V souvislosti s její aktivitou si lidé stěžují na mnohé, ale víceméně nikdo jí nevyčítá nedostatečnou péči o vlastní nemovitosti apod., což je právě ten hlavní problém moderního Říma.

Bylo by zajímavým experimentem předat stavbu a provoz plánované čtvrté trasy římského metra do kompetence Vatikánu a sledovat, k čemu ta konkurence povede. Konkurence je přece blahodárná, nebo ne?


Hudební epilog

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly nové Zapomenuté příběhy 7.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5, Zapomenuté příběhy 6 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading