V císařské éře žilo ve starém Římě zhruba mezi půl milionem a jedním milionem lidí. Přesně to nikdo neví, protože starořímská sčítání lidu se příliš nezajímala o takové kategorie obyvatelstva, jako byli otroci a ženy.
Ale i když váš společenský status v Římě silně závisel na tom, zda jste byl svobodný člověk a muž, jedno platilo pro všechny: museli jíst. A uživit půl milionu, nebo dokonce milion lidí, jen z místních zemědělských zdrojů, to bylo ve starověku víceméně vyloučeno. (Byl by to problém ještě v pozdním středověku, kdy už přitom zemědělci měli k dispozici lepší pluhy a dokázali efektivněji střídat plodiny na polích.) Aby Řím nevyhladověl, musely se sem potraviny vozit z velké dálky, třeba ze severní Afriky, a zdaleka nejlepším dopravním prostředkem byla loď.
Velká část potravin v římském světě se přepravovala v amforách (můžete si o tom něco přečíst v poslední kapitole Zapomenutých příběhů 6), které plnily roli téměř univerzálního obalu. Některé amfory se daly recyklovat, ale ne všechny. Římané měli rádi olivový olej, který se vozil hlavně z Hispánie, a který nešlo z amfor pořádně vymýt. Zachytával se v různých prasklinách a škvírkách, a v horkém italském klimatu ty zbytky rády žlukly. Tím pádem nezbývalo, než amfory umazané od oleje vyhazovat.
Nedaleko říčního přístavu na jihu Říma tak vyrostla celá skládka rozbitých amfor, na kterou se střepy z použitých nádob ukládaly po dlouhá staletí. Samozřejmě, několik set tisíc spotřebitelů krát několik set let = opravdu velká hromada amfor. Konkrétně je to až do dnešní doby přímo kopec vysoký asi čtyřicet metrů, dnes tedy zarostlý stromy a loukou, který byste zdálky vůbec nepovažovali za dílo lidských rukou (a, nepřímo, lidských žaludků).
Kopec střepů se jmenuje Monte Testaccio a je dnes obehnán solidním železným plotem, protože je nestabilní a ani ta dnešní poněkud lhostejná římská městská správa není ochotna riskovat, že by se tam pod neopatrným lezcem strhla nějaká keramická lavina. Na jeho vrchol vede jen jedna udržovaná stezka a prohlídku si musíte zařídit u historiků. Naštěstí se prohlídky konají každých pár dní.
Při výstupu na největší hromadu keramiky na světě vám střepy cinkají pod nohama. Každý z nich kdysi držela lidská ruka, každý z nich kdysi chránil zásilku vezenou ze vzdálených končin po moři na římský trh. Osmnáct, devatenáct, dvacet století. Tady jsou vám staří Římané najednou mnohem bližší než v mramorových chrámech, které působí na Středoevropana trochu exoticky. Jíst přece musí každý.
Řím neleží ani přibližně u moře, což mělo historicky určité výhody (pirátské nájezdy nebyly pro město významným problémem), ale dodnes to má i nevýhody, hlavně ty hospodářsko-dopravní. Zboží, které dorazí po moři, se musí překládat na jiné dopravní prostředky, protože řeka Tibera, která Římem protéká, je dost nanicovatá a velké lodě po ní plout nemůžou. Hlavní přístav pro zásobování Říma tedy musel ležet o kus dále, a byla jím Ostia.
(Podobnost jména s českým „Ústí“ není náhodná, opravdu to slovo znamená ústí řeky.)
Ostia byla obrovským, roztahaným komplexem přístavů a skladišť podél posledních kilometrů toku Tibery. Na přístavní zařízení navazovalo poměrně velké město, protože překládka zboží z námořních plavidel na říční čluny, které pak buvoli táhli proti proudu Tibery až do Říma, zaměstnávala hromadu lidí. (No, zaměstnávala… oni to převážně byli otroci.) Tehdejší civilizace neznala nic jako motor, hlavním zdrojem síly tedy byly lidské a zvířecí svaly, a všechny ty amfory, barely, pytle a kusy kamene (protože z dálky se dovážel i mramor na prestižní stavby) musel někdo vyložit a naložit ručně, jen s použitím jednoduchých kladkostrojů a jeřábů. Na vrcholu impéria žilo v Ostii snad až 75 tisíc lidí.
Ostia byla pozvolna opuštěna mezi šestým a devátým stoletím, kdy prudce klesající počet římského obyvatelstva nedokázal udržet v provozu tak velký přístav. Zhoršená bezpečnostní situace na mořích po zániku západořímské říše měla na likvidaci města také podíl. (Piráti byli najednou opět hrozbou a měli jí po dlouhá staletí zůstat.)
Tím pádem se velká část antického města zachovala, ne až tak dokonale jako v Pompejích, ale přece jen více, než je obvyklé. Základy a části přízemí jednotlivých objektů jsou vidět skoro všude, a na některých místech chodíte mezi vícepatrovými budovami. Podstatně horší je to ovšem s výzdobou. Cokoliv cennějšího bylo dávno odneseno původními majiteli či ukradeno nějakým nemajitelem. Dochovaly se jen podlahové mozaiky v oblasti za divadlem, kde sídlily zdejší obchodní firmy – starořímské „korporáty“.
Celkově mohu návštěvu Ostie jen doporučit. Není tak nacpaná lidmi jako centrum Říma a přitom je zajímavá.
Když se řekne “poznávání historie”, většina lidí si automaticky představí architekturu, fresky na stěnách, pomníky generálů a tak dále. Ale významnou součástí každé velké civilizace je obchod. A Ostia byla středem obchodní pavučiny, sahající od britských ostrovů až po dnešní Irák.
Možná i dále, protože římské prameny se zmiňují o dovozu exotického zboží z Indie. I to nejspíš prošlo zdejšími sklady, v časech, kdy ještě měly první patro a střechu. Dnes se jimi prohání jen místní vítr.
Hudební epilog
