Je čas pohnout se na sever. Florencie, ležící na zhruba půl cesty mezi Benátkami a Římem, je ideální zastávkou.
Městská civilizace v tomto regionu je stará zhruba tři tisíce let. Původně tu totiž žili Etruskové, národ sochařů, malířů, námořníků a čarodějů. Hodně římských obřadů, věšteckých postupů atd. bylo zkopírováno právě od Etrusků, kteří si ještě hluboko do starořímské éry udržovali pověst mágů-praktiků a byli přivoláváni k různým „složitým situacím“ coby hostující experti. Dnešní jméno oblasti, Toskánsko, také odkazuje na Etrusky, i když etruština samotná zmizela už někdy kolem přelomu letopočtu.
Z etruské civilizace zbyla dvě slova, která používáme dodnes – persona/personální (původně phersu, maska) a satelit (původně satnal, družiník) a také řada výtvarných památek, často nalezených na pohřebištích a zobrazujících zejména manžele. Tváře jsou realistické, takže máte pocit, že těm lidem, zmrazeným v okamžiku společného štěstí, stačí podat nějaký elixír, aby ožili. Trochu z toho běhá mráz po zádech.
Hlavní slávou Florencie ale není její etruská minulost, to už je moc dávno. Hlavní slávou Florencie je renesance, která dala městu jeho dnešní tvář. Na světě bylo a je hodně bohatých měst, ale každé utrácelo svoje peníze jinak: někdo na víno, někdo na závodní velbloudy, někdo na pyramidy. Florencie, město bohatých kupců, utrácela za rafinovanost a krásu, které jsou tu, jak by řekl Jirka Korn, „plné sály“.
(Mimochodem, ten kupecký charakter města je tu trochu vidět dodnes, obchod na obchodu, na nich nápisy typu „založeno roku 1731“ a vevnitř jednak široký výběr zboží, jednak velmi ochotní a znalí prodavači. Co se úrovně retailu týče, většina světa včetně ČR by se tady mohla učit.)
Hlavním atributem města je kreativita, ve které se místní přímo vyžívají. Pětadvacet druhů salátu a tisíc druhů bot, interaktivní muzeum vynálezů Leonarda da Vinciho, ve kterém si s dřevěnými modely jeho strojů můžete točit, vrtět a skřípat do aleluja. Samozřejmě je to tu plné kluků kolem čtrnácti, ale i nějaká děvčata se najdou.
Daleko větším a hmotnějším ztělesněním renesance je zdejší katedrála, dílo Filipa Brunelleschiho, s vysokou kopulí, na kterou vede přes 400 schodů a žádný výtah. Na fyzické kondici lidí, kteří se řadí do dlouhého zástupu zájemců, je to také vidět: v průměru jsou o dost štíhlejší než zákazníci blízkých pizzerií a kaváren. (Srovnávám-li situaci s rokem 1999, kdy jsem byl v Itálii poprvé, dorazila epidemie obezity i sem, byť ne s takovou silou, jako třeba do Anglie.)
Středobodem kultury ve Florencii je ale Galleria degli Uffizi, masivní, skoro palácový komplex plný výtvarného umění. Tady se koncentrují Caravaggiové, Tintorettové, Giottové a další velká jména italské renesance, a také antické sochy vykopané v širokém okolí. Jediná slabina celé věci: je jich příliš mnoho. Florentské sbírky by se daly rozdělit mezi deset dalších měst, aniž by se kterékoliv z nich muselo považovat za chudé; a jak procházíte kolem těch stovek kamenných tváří, ukřižovaných Ježíšů, renesančních kavalírů s nakadeřenými vlasy a Venuší v sugestivních pózách, začínají vám pomalu, ale jistě splývat.
Florencie je duševně živá dodnes. Mezi zdejší slavné rodáky patří nejen Dante Alighieri nebo Galileo Galilei, ale také třeba Oriana Fallaci, slavná novinářka a známá kritička islámu. (Její kniha Síla rozumu vyšla i v češtině.) A v exilu tady bydlel slavný režisér Andrej Tarkovský.
Nejslavnější časy Florencie jsou sice, podobně jako v případě Říma, “fuč”, ale tady, tady se ještě něco občas urodí.
Hudební epilog
