Na rozdíl od valné většiny italských měst nemají Benátky žádný amfiteátr ani fórum. Za starého Říma totiž neexistovaly. Vznikly teprve v období jeho pádu, v chaotické době stěhování národů, kdy se bažiny v Benátské laguně zdály být příhodným útočištěm před řádícími nájezdníky.
Jednou z výhod historické roztříštěnosti Itálie byla skutečnost, že různá města si mohla vybudovat své vlastní politické systémy, načež se v jejich blízkém soužití (a konfliktu) ukázalo, který z nich funguje líp a který hůř. Benátky, původně vesnice na kůlech založená uprchlíky uprostřed močálů, si zřídily obchodní patricijskou republiku, která v mnohých ohledech fungovala lépe než císařský Řím. Na rozdíl od Římanů, posedlých myšlenkou neustále rozšiřovat svůj ager (půdu), se Benátčané příliš nezajímali o zemědělství a expandovali raději podél mořských pobřeží. Jejich skutečným zájmem bylo mít mocnou flotilu a přístavy pro ni, táhnoucí se od Dubrovníku až po Kypr.
Ve vrcholném středověku dosáhla benátská moc výšin, při kterých bylo potřeba bát se spíš Benátčanů než barbarů. Sem patří i poněkud neblahé rozhodnutí benátského dóžete Enrika Dandola poštvat účastníky čtvrté křížové výpravy k útoku na konkurenční křesťanskou Konstantinopol (1204) místo původně zamýšleného muslimského Egypta. Šlo patrně o největší vlastní gól evropské civilizace, protože ze vzniklých škod už se Byzanc nikdy nevzpamatovala a dnes se v bývalém hlavním městě řeckého národa mluví turecky. Je to už dávno, ale stejně je dobré si tu událost občas připomenout. Sebevražedná stupidita motivovaná krátkodobými zisky není žádné specifikum dnešní doby, a dnes, stejně jako tehdy, stojí za takovými rozhodnutími chytří lidé; on i ten Dandolo byl všechno, jenom ne hlupák nebo amatér.
Benátská republika byla vnitropoliticky o dost stabilnější než Řím, což souviselo s tím, že hlava státu, dóže, neměl až zas tolik pravomocí. Krotily jej silný právní systém, rafinované volební postupy, a také oligarchie kolem něj, která si nenechala nic líbit; časem bylo dóžatům úplně zakázáno prosazovat do funkcí svoje příbuzné. Tím pádem Benátky „zevnitř“ nikdy nevyhnily tím způsobem, který postihl řadu jiných dříve úspěšných států. Jejich zkázou se stalo něco jiného – proměna vnějšího světa.
Ve východním Středomoří posílili Turci, dlouhodobý to následek úpadku dřívější Byzance. Už jen to omezovalo svobodu benátských obchodníků, kteří museli svést s Turky skoro čtvrt století trvající a extrémně drahou válku. Ale hlavně, o kus dál směrem na západ se jiní lidé z jiných států naučili mořeplavbě po oceánech, která totálně zamíchala obchodními cestami lidstva. Proti ohromnému přívalu koření, zlata a stříbra z jiných kontinentů byl středomořský obchod jen jakási druhá liga byznysu; Benátky prostě neměly svoje Potosí (viz: Zapomenuté příběhy 3).
Už v osmnáctém století byly Benátky stínem svého bývalého já, které měl později definitivně „dorazit“ Napoleon; ale tou samou dobou si chytří měštěníni uvědomili, že jim zbyl ještě jeden unikátní artikl ke kšeftování, totiž jejich vlastní malebné město. A jak výhodný artikl, vždyť město jim nikdo nesebere a nepřebere! Tou dobou se moderní turistika teprve rodila a měla podobu občasných gentlemanů (nejčastěji Britů) vydávajících se na Grand Tour po italských památkách, ale Benátky zachytily tento rostoucí trend dokonale. Z republiky Serenissimy se stala Turistissima.
Dnes je transformace dokonána. Běžná městská aktivita (vzdělávání, podnikání, nákupní zóny, polikliniky, soudy atd.) se převážně přestěhovala na kontinent, do předměstí jménem Mestre. Jediný neturistický objekt, který jsem za několik hodin bloumání po starém městě potkal, byla námořní akademie na jednom z okrajových ostrovů a pár sportovních hřišť poblíž ní. (Na mapě je i univerzita, neviděl jsem ji.) Jinak jsou tu AirBnB, hotely, restaurace s mnohojazyčnými menu, prodejny suvenýrů, zmrzlinárny… jedna na druhé a žádná si nestěžuje na nedostatek zákazníků. Na vrcholu turistické sezóny tu musí být v ulicích více turistů než lidí s trvalým pobytem.
Čímž vzniká zajímavý paradox. Tím, že z města zůstaly opravdu jen kulisy, by teoreticky šlo postavit jeho přesnou kopii někde jinde, přičemž její návštěvou byste o moc nepřišli. A tato teorie už se ve skutečnosti stala praxí: kopie Benátek stojí v Číně, patrně aby to místní neměli příliš daleko a jejich yuany zůstaly v lokální ekonomice.
Malé varovné znamení pro budoucnost. Kolik dalších evropských měst a regionů půjde touto cestou? Ztráta konkurenceschopnosti -> skanzen pro turisty. Je to docela jednoduchý způsob, jak řešit své problémy, zvláště když střední třída v Asii roste, dychtí po cestování, a evropský průmysl, nucený splňovat čím dál více ekologických regulací, se naopak stěhuje pryč.
Ale také je to jednosměrná ulička. Benátky už nikdy nebudou tou hrdou, i když perfidní, republikou námořníků a obchodníků, kterou byly po tisíc let. Stal se z nich městský přívěšek věčného turistického karnevalu a jejich typickým “představitelem” je gondoliér nebo číšník. Čím budeme, respektive nebudeme, jednoho dne my?
(Toto byl poslední cestovní článek na dlouho. Příště už zase o něčem zcela jiném.)
Hudební epilog
Krásné a posmutnělé tóny z doby, kdy se velikost Benátek pomalu měnila v úpadek. Je to z té hudby trochu cítit.
