SPÖ čili Sozialdemokratische Partei Österreichs je jednou z nejstarších „všelidových“ politických stran na evropském kontinentě, založená roku 1889, ještě ve světle petrolejek. (První elektrárna totiž ve Vídni vznikla až o tři čtvrtě roku později.) Je to celkem důležitá státotvorná strana moderního Rakouska, od konce války postavila celkem devět kancléřů. Od roku 2020 se nicméně nachází v opozici.

Update 9.6.2023 v 16:00 – Chyba, v opozici je již od roku 2017. To to běží.

Celostátní sjezd SPÖ v Linci měl před pár dny za úkol zvolit nového předsedu strany, který by jí dal lepší šanci na návrat do kancléřského úřadu. Na funkci opět kandidovala i dosavadní předsedkyně strany, Pamela Rendi-Wagner, která ovšem při předcházejícím hlasování celé členské základny propadla a obsadila až třetí místo (i když jen těsně). Klade se jí totiž za vinu, mimo jiné, dlouhá série nepříliš uspokojivých výsledků SPÖ v zemských volbách.

Její dva protikandidáti, Andreas Babler a Hans Peter Doskozil, svedli souboj o předsednické křeslo přímo na lineckém sněmu v sobotu 3. června. Téhož dne byl také ohlášen výsledek hlasování delegátů: novým předsedou strany se stal burgenlandský politik Hans Peter Doskozil. Babler, starosta malého města Traiskirchenu (pokud vám to jméno něco říká, zde stojí velký utečenecký tábor, jímž kdysi prošla řada Čechoslováků) a levicovější z obou kandidátů, byl poražen.

Jenže jednomu z účastníků sněmu se něco nepozdávalo a inicioval přepočet. V pondělí 5. 6. pak muselo vedení strany svolat konferenci, na kterou se jistě nikdo ze zúčastněných netěšil. Skutečným vítězem hlasování na sněmu byl totiž Andreas Babler, a výsledek nebyl ani příliš těsný: získal o 37 hlasů více než Doskozil, a to při počtu zhruba 600 hlasujících delegátů. Samotný vítěz se netvářil moc nadšeně a řekl, že toto je až bolestivá situace, úplné dno (Tiefpunkt).

Příčinou této bolestivě trapné situace byla … excelová tabulka. Špatně vedená excelová tabulka, ve které nebyly správně sečteny všechny hlasy. Samozřejmě, v takové situaci se nikdy nedá vyloučit i špatný úmysl, ale pravděpodobnější je, že to byla prostě hloupá chyba. Každopádně se SPÖ tímto debaklem nepředstavila voličům zrovna v nejlepším světle, a její protivníci by byli hodně milosrdní, kdyby jej v rámci předvolebního boje aspoň občas nepřipomněli.

Epizoda je to zajímavá, přímo by se dalo říci excelentní, ale sama o sobě by byla příliš krátká na článek. Když už jsem ale, mimo jiné, také praktikujícím programátorem, možná stojí za to se u toho Excelu a příliš slepé důvěry k softwaru stojí zastavit trochu blíž.


Následující řádky, milý čtenáři, jsou určeny IT laikům, a proto nutně trochu zjednodušené. Snad jsem při tom zjednodušení nic příliš nezkreslil. Profesionálové mohou nasadit shovívavý úsměv, ale třeba se také něco dozvědí.

První australský počítač v muzeu, foto John O’Neill, CC BY-SA 3.0

Počítače počítají, to mají už v názvu. (Bývaly časy, kdy „počítač“ bylo lidské zaměstnání, ale to už je dávno; kdy přesně, a co vlastně lidští počítači počítali na papíře, to se dozvíte v Zapomenutých příbězích 6.). Vesměs jim to také jde velice dobře, jsou neúnavné a nedělají chyby z nepozornosti. Na výsledky jejich výpočtů se skoro vždycky lze spolehnout, aspoň pokud jste jim zadali správná data. Hardwarové závady, které by vedly ke špatným výsledkům aritmetických operací, jsou extrémně vzácné, i když minimálně jedna z nich byla natolik slavná, že o ní svého času slyšela i řada amatérů.

Skutečný ďáblův detail v předešlém odstavci se skrývá v oněch slovech pokud jste jim zadali správná data. To je ten problém, kolem kterého se točí naprostá většina počítačových kiksů včerejška, dneška a nepochybně i zítřka.  Informatici mají pro tento jev anglické pořekadlo „garbage in, garbage out“, čili, lidskou řečí, „naláduješ-li do počítače hovadiny, vylezou z něj opět hovadiny“.

Naprostá většina spotřebního softwaru přitom vstupní hodnoty na „hovadismus“ nijak nekontroluje, protože v podstatě ani nemá jak poznat, které z nich jsou nesmyslné a které v pořádku; tudíž příslušné programy slepě pracují s tím, co od vás dostanou. Máte-li generátor milostných psaníček a ukliknete-li se v rozhraní pro výběr jména, s naprostým klidem vám vytiskne líbesbríf pro Godzillu místo Gabriely, však to má taky osm písmen. Tam máte ovšem šanci si toho všimnout, neboť každý aspoň trochu kompetentní proutník si taková milostná psaníčka před vyexpedováním ještě sám přečte. A i kdybyste si jej nepřečetli, stejně na to přijdete nejpozději ve chvíli, kdy uchvácená a roztoužená Godzilla zazvoní u vašich dveří.

Chyby, kterých si můžete snadno všimnout, a které mají jasně viditelné následky, patří v počítačovém světě k těm snesitelnějším – aspoň pokud jste zároveň nezpůsobili fyzickou škodu typu zřícení letadla, což se bohužel už taky stalo. Zákeřnější jsou ty obskurní chyby, zavrtané hluboko v hadím hnízdě různých výpočtů, a v této disciplíně exceluje právě Excel.


Excel asi není potřeba moc představovat. Je to tabulkový procesor z rodiny MS Office, který valná většina kancelářských pracovníků aspoň trochu zná. Mezi IŤáky z povolání je celkem běžné vyslovovat slovo Office s podtónem mírného pohrdání, asi jako když kuchař z Puppu mluví o buřtech s cibulí. Minimálně v případě Excelu je to ovšem nemístná arogance, protože ten software je zevnitř narvaný sofistikovanými algoritmy až k prasknutí. Mimo jiné obsahuje více statistických nástrojů, než s kolika se seznámí běžný matfyzák za dobu svých studií.

Excel má jednu slabinu, se kterou Microsoft nic moc nedělá, protože k tomu není žádnou konkurencí nijak tlačen. Je velmi snadné v něm dělat nenápadné chyby, a čím složitější sešit, tím snáze se ty chyby dělají. Hodnotu důležitého vzorce nebo konstanty v buňce můžete rozhodit i letmým otřením o klávesu Escape nebo mezerník, případně nechtěným přidáním nějakého parazitního písmenka či číslíčka na konec, a nemusíte si toho všimnout, protože ten nový výraz je třeba syntakticky stále ještě platný, jenom je to, holt, hovadina, která pak skrze vazby na další buňky vyprodukuje celou kaskádu nových, ještě obskurnějších hovadin.

Pravděpodobnost výskytu takových chyb pak roste úměrně tomu, kolik různých lidí se na tomtéž souboru vystřídá, aniž by spolu komunikovali, což je situace typická pro korporáty. Procházejte se chvíli po počítačových diskusních fórech a určitě narazíte na něčí frustrované vyprávění o jakémsi zhužveném excelovém souboru, postupně děděném dlouhou řadou zaměstnanců asi od roku 2001, ve kterém je momentálně 160 tisíc řádků a nikdo už se v něm pořádně nevyzná – ale zbavit se jej také nejde, protože některé historické údaje jsou jenom tam.

Dokonce i samotná korektní syntaxe Excelu může být zdrojem problémů, což lze krásně ilustrovat příběhem skupiny genů, jejichž symbolická jména jako MARCH1 (Membrane Associated Ring-CH-Type Finger 1) nechtěl Excel „strávit“ a automaticky z nich vyráběl datové položky, v tomto případě „1. březen“. To zase na oplátku „rozhazovalo“ laboratorní záznamy vědců zabývajících se genetickým výzkumem, a to ne ojediněle, ale ve stovkách článků. A jelikož nejde-li Mohamed, tedy Microsoft, k hoře, musí hora k němu … no, zkrátka, nakonec se ukázalo jednodušší ty citlivé geny oficiálně přejmenovat na něco, co Excelu nevadí, jinak by asi problémům nebyl nikdy konec.


Kdyby byl Excel fyzický nástroj, nějaký ekvivalent továrního soustruhu, patrně by s ním pracovali jen kvalifikovaní lidé, protože potenciál pro uřezané prsty a vystřelená oka by byl značný. Softwarové chyby obvykle tak spektakulární následky nemají a Excel navíc na první pohled vypadá jednoduše, takže se v něm bez zábran hrabe každý amatér. Někdy to ten amatér dostává i befélem od svého nadřízeného, který mu ani nezajistil adekvátní proškolení, protože „toto přece musí zvládnout každý“.

Takové prostředí je zralé pro vznik oněch nenápadných chyb, které pak kaskádují. Jedna taková chyba, špatně zanesená položka v excelovém sešitu dvou odborníků z Harvardu, vedla nejspíš ke zcela konkrétním politickým rozhodnutím při aplikaci „dluhové brzdy“ v Británii za vlády ministerského předsedy Camerona; v kruciálním článku ekonomů Rogoffa a Reinhartové ji o několik let později odchytili studenti z massachusettské univerzity. (Tahle epizoda má dokonce svoji vlastní stránku na Wikipedii.)

Volba předsedy SPÖ, u které jsme dnes naše vyprávění začali, zahrnovala několik set lidí, takže na problémy při ní se víceméně muselo přijít. Je ale zajímavé se na chvíli zastavit nad scénářem, kdy by se tak přece jen nestalo. V takovém případě by mohl nastat „efekt motýlího křídla“: banální chyba v tabulce by třeba způsobila, že o několik let později by rakouským kancléřem byl někdo jiný. To už není zrovna banální následek.

Instinkt věřit všemu, co vyleze z počítače, je v lidech silný. Divil bych se, kdybychom za něj neplatili zcela konkrétní cenu, možná měřitelnou i na nějaké to promile z hrubého domácího produktu. Jiná odpověď, než důsledná aplikace principu „důvěřuj, ale prověřuj“, mě ovšem nenapadá.

A je otázka, kolik lidí, zvlášť těch důležitých, má na takové prověřování čas…

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Ach, léto. I bez počítačů se dá docela dobře užít, zvláště pokud jste se narodili v Itálii.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly nové Zapomenuté příběhy 7.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5, Zapomenuté příběhy 6 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading