Aston se ve svém sobotním úvodníku na Neviditelném psu věnuje právě uzavřené dohodě evropských ministrů vnitra o reformě migrační politiky EU. Stěžuje si přitom oprávněně na to, že není patrné, za jakých okolností bude ta „povinná solidarita“ poptávána a kdy tedy budou do Prahy dorážet z Říma či Athén požadavky na to, abychom si převzali nějaké ty lidi nebo zaplatili onu plánovanou pokutu dvacet tisíc euro / osobu za jejich nepřevzetí.
Téma kvót-nekvót a “povinné solidarity” (Bože všemohúcí, ty to sousloví vidíš!!!) patří k těm, u kterých jsem si uložil povinnost se nerozčilovat. Jde to ztuha, ale to už tak u nucené sebedisciplíny bývá. Proto se tedy pokusím udržet okraje stolu a psát následující řádky v co nejvěcnějším duchu.
Vágnost dohody je dána tím, že toto je zatím takzvaná politická dohoda na obecných principech, nikoliv konkrétní návrh právního textu v paragrafovém znění. Podobně jako u toho Excelu a jeho dat, i zde se ďábel bude skrývat v detailech, a v naší schopnosti zabránit tomu, aby ty detaily byly příliš nepříznivé.
Upřímně moc nevěřím, že by v tomto následujícím vyjednávání Česká republika prosadila příliš velké ústupky. Jestli někdo dokáže vybojovat dobré podmínky, budou to Poláci, jejichž schopnost vést na evropské scéně sebevědomou diplomacii je dlouhodobě úplně někde jinde, než ta naše. Coby patriota mě ta naše věčná nahrbenost samozřejmě pálí, leč ve svých pětačtyřiceti už jsem se smířil se skutečností, že na toto mám zhruba stejný vliv, jako na střídání ročních dob.
Výše zmíněná rámcová politická dohoda prošla nejspíš proto, že ji akceptovala Itálie, jejíž pravicovou premiérku Meloniovou před pár dny navštívil německý kancléř Scholz. (Článek ve Weltu o návštěvě a o tom, jaký dopad měla na italskou vyjednávací pozici.) Její konečná podoba je také pro Italy celkem výhodná, protože jim umožňuje jak dovolávat se pomoci od ostatních evropských zemí, tak rozšiřuje právní možnosti, koho lze zavřít do střežených zařízení a na jak dlouho.
Italský souhlas možná souvisel i s tím, co se do dohody nedostalo, a to byla zejména těžko uvěřitelná německá myšlenka na to, že rodiny s nezletilými příslušníky by byly v Evropě ze spousty prověřování a dalších povinností automaticky vyňaty.
Tenhle koncept, se kterým na jednání dorazila německá ministryně vnitra Nancy Faeserová a který podporovali i nejvyšší zelení politici Baerbocková a Habeck, je dokonalou ilustrací rozporů mezi idealismem a praxí. V praxi by se totiž dalo počítat s tím, že by pašerácké mafie začaly na vratké čluny nakládat i skupinky dětí coby živé vstupenky do EU, a pokud by těch dětí bylo příliš málo, dost možná by je někde i kradly; tady se přece jen bavíme o organizovaných zločineckých tlupách, které v Libyi pořádají veřejné dražby otroků, a žádný humanismus od nich nelze čekat.
Skutečnost, že tato ustanovení z dohody vypadla, ovšem u členské základny německých Zelených vyvolala pěkné pozdvižení, které musí vedení strany žehlit. V zelených kruzích je opravdu představa politiky coby morální olympiády zakořeněná velmi hluboko.
Jednou ze souvisejících věcí, kterou lze poslední dobou pozorovat, je zvýšená aktivita evropských států a Bruselu v severní Africe, která patrně směřuje k nějakým dohodám o stavbě migračních táborů přímo tam; to je dlouholetá teoretická myšlenka, kterou se zatím nepodařilo realizovat. Předsedkyně EK von der Leyenová, nizozemský premiér Mark Rutte a italská premiérka Meloniová se také nyní nacházejí na oficiální státní návštěvě Tuniska a vyjednávají o finanční pomoci Tunisku se zvládáním následků migrace.
Současný tuniský prezident Kais Said přitom právě pilně demontuje poslední zbytky místní demokracie, která několik let vypadala celkem životaschopně, aby nakonec narazila právě na něj; mimo jiné tak činí pomocí úžasného zákona-dekretu proti dezinformacím, který ukládá tresty vězení za “šíření lží a pomluv”, zejména pak na adresu představitelů státu (v tabulce svobody médií se Tunisko zřítilo během jediného roku o 49 míst dolů, do sousedství Rovníkové Guineje). Jinými slovy, vracíme se ke starému modelu Berlusconi-Kaddáfí, kdy jeden platí a druhý drží čluny pěkně v přístavech, patrně metodami, které by v Evropě nebyly zrovna legální. A nejen čluny v přístavech, ale i novináře za mřížemi, opozici v gulagu atd. atd., hlavně, že drží a nepouští.
Čistě pragmaticky to určitě může fungovat, zejména nebude-li vzniklý status quo ani jedna strana příliš “šponovat”. Ale důsledkem takových kšeftů je, že nás zase má někdo zvenčí malinko v hrsti. Je to cena placená za neochotu smířit se s tím, že v osmimiliardovém světě roku 2023 nemůžou fungovat stejné idealistické azylové smlouvy jako ve dvoumiliardovém světě roku 1945, a že je nejvyšší čas celou tuhle právní strukturu zděděnou z hluboké minulosti nějak reformovat a přizpůsobit dnešním poměrům.
Leč to je něco, co by Baerbocková ani Habeck svým německým Zeleným prostě nevysvětlili, a přes jejich nesouhlas patrně nepřejede ani vodíkový, uhlíkově neutrální vlak.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Tunisko je Evropě dost blízko na to, aby mělo živou metalovou scénu. Konkrétně skupina Ymyrgar pak hraje “pohanský metal” a zde ji můžete vidět naživo … v Bielsko-Bialé, polském městě kousek od Ostravy. Svět zvučícího kovu je malý.
