Milí čtenáři, myslím si, že je čas zkorigovat aspoň jednu představu, kterou v kotlince máme. Příliš mnoho lidí si myslí, že ty pro-palestinské demonstrace v západních městech jsou drtivě, ne-li výlučně složeny z relativně čerstvě přivandrovalých muslimů.
Ó nikoliv. Tady v ČR, kde výrazně převažuje proizraelské cítění, si jen málokdo uvědomuje, jak jiné ty politické poměry na Západě leckdy jsou a jak moc se od nás zdánlivě podobní Evropané liší. Prosvištěte si fotky z londýnské demonstrace, které se účastnilo cca 300 000 lidí. Musíte konstatovat, že je to z etnického hlediska celkem směska a že se celé akce účastnilo i hodně, ehm, domorodců. K vidění byly dokonce i transparenty Campaign for Nuclear Disarmament, což je živoucí fosilie ze 70. a 80. let, která se dodnes snaží o jednostranné jaderné odzbrojení Velké Británie. To by tehdy fakticky znamenalo přesun jaderné rovnováhy směrem k Sovětskému svazu, což samozřejmě v Moskvě oceňovali. Dost možná i finančně, což se ovšem tehdy nepodařilo prokázat.
V kruzích západní levice, hlavně té progresivní, panuje značně silná afinita k různým arabským a islámským kauzám, kterou svého času americký autor David Horowitz (sám bývalý aktivista – insider, který své ex-kolegy dobře znal) pojmenoval “nesvatá aliance”. Je to paradoxní, ale lidé, kteří podporují feminismus, LGBT práva, a považují otrokářství za nejhorší zločin světa, celkem běžně pochodují po ulicích vedle lidí, jejichž posvátné texty jim nařizují segregaci podle pohlaví, zakazují homosexuální styk pod trestem smrti a otrokářství berou jako samozřejmou, pánembohem explicitně schvalovanou společenskou instituci.
To je síla “zarámování” neboli “framingu”: jakmile se muslimské straně podařilo zasadit svoje konflikty do rámce “kolonialismu vs. osvobození”, zapadla čistě a hladce do progresivní politické koalice, ačkoliv s ní jinak hodnotově nemá nic společného.
Z hlediska rozložení pro-izraelských a pro-palestinských sentimentů je evropským protipólem České republiky Irsko, kde “víceméně všichni” stojí na straně Palestiny, ačkoliv zrovna Irsko má jen nepočetnou muslimskou komunitu a donedávna ji nemělo prakticky vůbec. Velmi silnou podporu požívají Palestinci i od francouzského komunistického hnutí La France Insoumise, které sice nějaké imigranty ve své členské základně má, ale je to nepochybně Francouzi tažená organizace, předsedou Jeanem-Lucem Mélenchonem počínaje a významnějšími osobnostmi, např. poslanci Národního shromáždění, pokračuje. Prosvištíte-li si třísetstránkové PDF s medailonky všech francouzských poslanců a soustředíte-li se na členy LFI, je to samý Hendrik, Sebastian a Michel. Nechtělo se mi to počítat, ale ze 75 poslanců LFI je zjevných Neevropanů asi tak desetina – podíl, který je dost možná menší, než co by odpovídalo současné populační struktuře Francie.
Pak je tu tedy ta Anglie, kde jsou určité kruhy Labour Party posedlé Palestinou natolik, že ji řeší každý den, mnohdy i na úkor domácích problémů, které by zajímaly voliče víc. Extra výrazné to bylo v době, kdy se tomuto křídlu strany podařilo dosadit “svého” předsedu Jeremyho Corbyna, jež pak následně dvakrát prohrál volby – jednou celkem standardním rozdílem hlasů a podruhé drtivě. Po druhé porážce jej zbytek strany donutil k odstoupení a Labour Party byla nucena prošetřit obvinění z řady antisemitských incidentů, které se pod Corbynem měly tolerovat. Bývalý předseda sám má nyní pozastavené členství a strana se usnesla, že do příštích voleb už jej nechce nasadit ani jako poslance. (Poslancem za okrsek Islington North je Corbyn nonstop od roku 1983.) Současný předseda labouristů Keir Starmer je vůči tomuto křídlu své strany dost ostražitý a kolem Gazy chodí velmi opatrně, což mimo jiné vedlo dvacet mešit v Prestonu k tomu, aby požadovaly jeho odstoupení.
(Preston má 114 000 obyvatel. Dvacet mešit je na tak malé město celkem dost, že? Pěkná demografická změna během pár generací. Ještě “zábavnější” je ale skutečnost, že jejich provozovatelé mají kuráž tlačit na odstoupení šéfa největší opoziční strany v téměř sedmdesátimilionovém státě. Kéž by to bylo jen nepodložené sebevědomí, ale obávám se, že ve skutečnosti celkem podložené je. Zároveň je to hezká ilustrace toho, že dovezete-li dostatek lidí z Pákistánu, dovezete s nimi i pákistánské poměry, například to, že svazky mešit začnou vydávat politické požadavky vůči sekulárním stranám, což je věta, která by v Británii ještě cca roku 1980 zněla naprosto absurdně.)
Ještě šílenější osobou, které se Labour Party nakonec musela zbavit, je George Galloway. Roku 2003 jej po 36 letech členství vypověděli ze strany kvůli příliš přátelskému vztahu s tehdejším Husajnovým Irákem; nato Galloway spoluzaložil malou stranu RESPECT a podařilo se mu získat poslanecké místo v okrsku Bethnal Green, podle vlastních slov za “zásadního přispění” organizace Islámské evropské fórum, která prosazuje zavedení práva šaríja v Evropě. Z Dolní sněmovny vyletěl roku 2015 a následně založil novou Dělnickou stranu Británie, která se na svých stránkách mimo jiné zavazuje “hájit výdobytky Sovětského svazu, Číny, Kuby” atd.
Naše zkušenost s komunismem měla přece jen na atraktivitu těch nejdivočejších myšlenek trochu zchlazující efekt. Nešlo přitom jen o to, jak komunisté vládli nám, ale i o to, jak se – zvlášť za Stalinových časů – požírali mezi sebou. Šibenice, na které skončil soudruh Slánský se svými kamarády, byla na jednu stranu logickým vyústěním jeho vlastní kariéry, na druhé straně ale také nepřehlédnutelným důkazem, že to, co se po roce 1948 usídlilo v čele státu, byla v podstatě tlupa gangsterů ve špatně padnoucích oblecích.
Tahle korekce realitou je něco, co valná většina západních států nezažila (v omezeném rozsahu to zažila republikánská část Španělska za občanské války). Bez ní je pak celkem očekávatelné, že budou vznikat různé “nesvaté aliance”, které nedávají logický smysl. Je-li možno věřit v to, že jednostranné odzbrojení Velké Británie posílí mír na planetě, nebo že Stalin a Trocký to s lidstvem mysleli vlastně dobře, je možno věřit i v to, že vyznavači nejvíce regresivního velkého náboženství světa jsou přirozenými spojenci sociálně progresivních hnutí. Minimálně do doby, než i tam zažijí něco podobného našemu roku 1948, tentokrát možná z rukou svých takzvaně utlačovaných spojenců.
Rozloučím se jednou poznámkou. George Orwell, autor mrazivých politických dystopií, nikdy osobně nenavštívil Sovětský svaz. Jeho dílo je založeno na jeho vlastních zkušenostech s anglickými a španělskými soudruhy. Tahle tradice je tam nepřerušená a běží dál. A od kruhů, které nechtěně poskytly inspiraci pro knihy jako Farma zvířat nebo 1984, nemůžete čekat nic “duševně normálního”. Ani dnes.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Ten by se chudák taky divil…
