Milí čtenáři, současná krize v Gaze a její “ozvěny” (lepší slovo mě nenapadá) na ulicích evropských měst se přece jen projevila na ochotě lidí mluvit o poměrech. Těch imigračně-demografických, jak jinak. Už to zdaleka není takové tabu jako v době obřadného semknutí a hesla “Wir schaffen das”, dokonce i představitel TOP09 je ochoten říci na kameru, že silné muslimské menšiny jsou zdrojem antisemitismu atd.

Bez upřímné diskuse není možné řešit nic. Předstíráte-li z jakýchkoliv důvodů, že nějaký problém neexistuje, může se jedině zhoršovat. Proto stojí za to se zamyslet, proč se v posledních letech tolik lidí snažilo celou situaci zlehčovat nebo úplně ignorovat.

Klimatické hnutí nám nadělilo pojem popírači, tož jej můžeme používat také. Toto není žádná exaktní věda, spíš dojmologie, nečekejte tedy přehršel odkazů a studií.

Nuže, můj dojem je, že popírači se dělí do třech značně odlišných kategorií.


První kategorie: fanatik. Motivace je ideologická; to je člověk, který “sežral i s navijákem” různé ty postkoloniální a kriticky-rasové teorie o tom, že všechny problémy světa jsou způsobeny západní civilizací. Jeho přístup by se dal shrnout citátem americké spisovatelky Sontagové, že bílá rasa je rakovinou lidské společnosti.

Fanatiků je málo, ale jsou zatraceně slyšet, jako všichni fanatici; ve veřejném prostoru zastrašují svojí prominencí, i když ve volbách se jim daří jen málokdy. Jejich typickým projevem jsou “čtyři nálepky”: fašista, rasista, nacista, xenofob. V nejextrémnějších případech sahají k násilí, jako Volkert van der Graaf, zelený aktivista, který zastřelil nizozemského politika Pima Fortuyna. Valná většina se jich ale realizuje na sociálních sítích, to je daleko bezpečnější a méně namáhavé.

Zlaté časy fanatiků už asi pominuly, protože klesá počet lidí ochotných jim věřit. Realita v Evropě roku 2023 se přece jen ubírá jinými cestičkami, než jaké předepisují učebnice postkoloniálních teorií.

S fanatiky zvenčí nic nenaděláte. Občas některý z nich “odpadne od víry”, nebo dokonce překmitne na úplně druhou stranu, ale je to nepředvídatelný stochastický proces. Obecně je to typ člověka, ze kterého bych měl strach, i kdyby stál na mé straně, takže nepovažuji ani za žádoucí jej přesvědčovat ke změně názoru.


Druhá kategorie: pohrdavý světák, často nějak angažovaný ve vysoké politice (ne nutně na volené pozici), ale dost často se vyskytující i v uměleckých profesích. Jeho motivace je úplně jiná než u fanatika. Pohrdavý světák si přeje být “společensky in” a přebírá většinově populární názory ve své elitní bublině. Pozná se podle jiného slovníku. Tam, kde fanatici mluví o fašismu a rasismu, tam mluví pohrdavý světák spíše o ustrašencích, hystericích, zaprděných Čecháčcích či absolventech vysoké školy života.

Sem bohužel patřil právě zesnulý Karel Schwarzenberg, kterého nechci nějak plošně hejtovat, ale jehož výrok o tom, že “řveme, jako by nám uprchlíci řezali krky”, by taky neměl být zapomenut. To byl důsledek jeho celoživotní expozice německojazyčným kruhům, v nichž byla jakákoliv jiná myšlenka tabu. Můžeme být jedině rádi, že jeho myšlenka “slušelo by nám jich 80 tisíc” se tehdy neprosadila.

Na rozdíl od fanatiků jsou pohrdaví světáci ovlivnitelní a dokonce leckdy sami reagují na jemné (natož značné) posuny společenských nálad – zejména pokud na tom záleží jejich znovuzvolení. Navíc také sledují média (jak jinak mají koneckonců zůstat světáky) a nemůžou úplně ignorovat jevy typu “po ulicích Essenu pochodují zástupy vousáčů pod černými vlajkami džihádu a kvičí, že chtějí chalifát”. Právě proto, že pohrdavý světák ten kontakt se světovou realitou trochu má, je si obvykle vědom, jak příšerně skončily země, kde se tento druh myšlení rozšířil ve větší míře. To mu v současné době způsobuje minimálně určité pochybnosti o sobě samém a moudrosti nastoupeného kurzu.

Kvůli těmto lidem stojí za to snažit se posunout “Overtonovo okno” povolených myšlenek a názorů. Ne proto, že by to byli důvěryhodní spojenci – nejsou, jde jim o jiné věci a jakákoliv spolupráce bude jen účelová – ale proto, aby vliv a moc, kterými vládnou, aspoň přestali používat proti zájmům naší civilizace. V nejlepším případě, aby nedělali a neříkali nic.


Kategorie třetí, nejširší a lidsky nejlíp pochopitelná: já-o-tom-nechci-nic-slyšet. Pokud jste někdy přibrali a pak odmítali celé měsíce vlézt na váhu, abyste neviděli to strašné číslo, asi chápete, odkud se tento přístup bere. Člověk obecně nemá duševní kapacitu na to, vstřebávat všechny problémy světa, z čehož plyne, že minimálně k některým se musí otočit zády.

Tito lidé bývají obvykle pasivní a pasivní i zůstanou, ale stejně je potřeba jim dát aspoň minimální osvětu, aby aspoň nedělali nějaké fatální chyby u volebních uren. Výhoda je, že na rozdíl od světáků nemají ve svém neználkovství zainvestované vlastní ego a tvář, takže jsou ochotní korigovat předešlé názory. Nevýhoda je, že jich je opravdu hodně a neexistuje způsob, jak s nimi efektivně komunikovat ve velkém.

To je jediná kategorie, ke které mám osobní sympatie; taky se mi na tu váhu občas nechtělo. Je mi patrné, odkud se ten postoj bere, a jak může být ovlivněn všelijakými kampaněmi v médiích – zejména pak u lidí, kteří žijí v nějaké klidnější lokalitě a nemají ještě osobní zkušenosti.

Jako velká masa mají “neslyšící” i velkou myšlenkovou setrvačnost, a jakákoliv změna kurzu dlouho trvá. Na druhou stranu, jejich voličské chování je zásadní pro budoucí politiku státu.


Tolik k migračním otázkám, přátelé; teď se o nich píše opravdu hodně, takže příště se zase podíváme na něco jiného. Zůstaneme ale v Evropě.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

“Cruel Wars in High Germany” – no, uvidíme, jestli je to jenom minulost.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly nové Zapomenuté příběhy 7.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5, Zapomenuté příběhy 6 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading