Milí čtenáři, k minulému článku se seběhlo dost reakcí na to, aby stálo za to napsat menší pokračování. Týká se zejména chování mocností a velmocí.
Začneme slavným citátem britského leteckého velitele Arthura „Bombera“ Harrise, který řídil velké strategické nálety na nacistické Německo.
“The Nazis entered this war under the rather childish delusion that they were going to bomb everyone else, and nobody was going to bomb them”.
„Nacisté vstoupili do této války s poněkud dětinským přesvědčením, že budou bombardovat všechny ostatní a nikdo nebude bombardovat je.“
Dodnes na něj občas narazíte v souvislosti s diskusemi o tom, zda bylo správné zlikvidovat Drážďany apod. A německá Antifa se vyžívá v provokování veřejnosti tím, že pokřikuje „Bomber Harris, do it again!“
No jo, ale kdo by jim pak v těch troskách platil dávky nezbytné k přežití? Tak hluboké uvažování asi nelze od podobných aktivistů čekat…
Letecké bombardování bylo v té době relativní novinkou, poprvé vyzkoušenou ve španělské občanské válce v polovině 30. let. Nicméně ten samotný princip, na který Arthur Harris narážel, nebyl zase tak výlučně nacistický. Dost podobným způsobem se o padesát let dříve budovalo i samotné britské koloniální impérium, což ironizoval tehdejší spisovatel Hilaire Belloc ve svém románu Moderní cestovatel (Modern Traveller) značně jedovatými verši:
„Whatever happens, we have got / the Maxim gun, and they have not.“
„Ať se bude dít cokoliv / my máme kulomet Maxim a oni ne.“
Přičemž „oni“ byli například mahdističtí derviši u Omdurmánu, kteří opravdu vyjeli do boje se starými ručnicemi a tradičními meči proti oněm zmíněným Maximům a skončilo to velmi jednostranným masakrem. Britové měli k dispozici 44 kulometů a celkový počet padlých Súdánců se odhaduje na 12 tisíc, z nichž valnou většinu skosily právě Maximy. Vítězná anglo-egyptská armáda ztratila ani ne padesát padlých.
Není třeba příliš litovat islámské fanatiky ze Súdánu, ani dnes to nejsou nijak milí lidé. Ale oba ty citáty míří tím samým směrem: „alfa-samci“ dané doby, ať to byla Británie, Německo, Sovětský svaz nebo USA, mnohem snáze sahají po tvrdé síle při pokořování svých nepřátel, mají-li dojem, že u nich doma se nemůže nic stát.
Británie (a koneckonců před ní Francie, Španělsko, Portugalsko atd.) vedla svoji koloniální expanzi pomocí loďstva, jemuž podobné nebyli tehdejší Indové, Číňané, Afričané nebo třeba Mohykáni postavit. V samotné kampani sice mohlo docházet ke ztrátám na britských životech, třeba v případě značně obtížné války vůči sultánovi Tipu, kde tamilští obránci nasadili proti bělochům hrubé rakety na pevné palivo a měli s tím určité výsledky – dokonce dost výrazné výsledky na to, aby jejich modely raket jeden britský důstojník (Congreve) zkopíroval, vylepšil a začal úspěšně prodávat evropským armádám. Ale nikdo reálně nečekal, že by se Atahualpa, Velký mogul nebo nějaký císař z dynastie Čching vylodil u Southamptonu a bylo by nutno jej odrážet přímo na anglické půdě narychlo svolanou obranou, třeba někde u tržního města Hastings.
(Je symptomatické, že když po první světové válce vybuchl s plnou silou přetlakovaný kotel v Irsku, britská veřejnost dospěla rychle k názoru, že toto nemá smysl dále hrotit a akceptovala myšlenku irské nezávislosti, i když to znamenalo vyklidit cca 750 let držené území, které dobyli už Anglo-Normani. Koloniální vzpoury se obecně potlačovaly daleko déle a brutálněji, ale bylo to daleko a rizika byla prakticky nulová. Feniani ovšem tak neškodní nebyli, nacházeli se blízko, a vyhlídka na možnost propuknutí rozsáhlého terorismu přímo v „Old Blighty“ byla mnohem hůř stravitelná.)
Podíváme-li se na dnešní svět, dá se říci, že ze stejného předpokladu už dlouho vycházejí USA, zvyklé na to, že dva sousední oceány je od problémů zbytku světa dostatečně izolují. Americké vojenské expedice do ciziny téměř nikdy nezpůsobily komplikace na domácí půdě, s výjimkou komplikací politických (demonstrace proti vládě). Jediná velká výjimka – útok arabských teroristů na newyorská dvojčata 11. září 2001 – také způsobila národu obrovský šok a vedla jej k rozpoutání nepříliš dobře definované „války proti teroru“, jež značně provětrala kapsy i tak bohatého státu.
Na základě velmi podobného předpokladu o tom, že se doma nemůže nic stát, zaútočilo Rusko na Ukrajinu v únoru 2022. Předešlá válka Ruska s Gruzií (2008) a anexe Krymu (2014) spadaly plně do kategorie akcí typu „co nám tak asi můžou udělat“, a případ oněch podivných „lidových republik“ na Donbase (Doněcká a Luhanská), kde se škody neomezily jen na jednu stranu fronty, se dal koneckonců odbýt tím, že jsou to „cizí státy“, ehm.
Bylo by logické předpokládat, že rok 2022 proběhne podle stejného mustru, a nejspíš to očekávalo nejen Rusko; například tehdejší německý ministr zahraničí Christian Lindner prý řekl ukrajinskému velvyslanci Melnykovi, že „vydrží jen pár hodin“, a určitě si to nemyslel sám. Ono ostatně podíváte-li se na tu tehdejší akci, v lecčem se podobala invazi do Československa roku 1968, která také pro tehdejší sovětské vedení proběhla bezproblémově.
Leč tentokrát už ten osvědčený vzorec nevydržel a naopak došlo k transformaci celého vojenství způsobem, který pro změnu asi neočekával vůbec nikdo. A v rámci téhle vojenské revoluce se z dřívější zásadní strategické výhody Ruska – obrovská hloubka území, které žádný nepřítel jen tak neobsadí – stala nevýhoda: tak velké území je v podstatě nemožné pokrýt protivzdušnou obranou proti něčemu tak malému a nenápadnému, jako jsou drony. Kteréžto ovšem dokáží způsobit velké a nápadné škody.
Je možné, že i na toto myslel čínský autokrat Si, když teď při oficiální návštěvě amerických představitelů varoval Trumpa před „Thukidydovou pastí“, tedy válkou mezi nastupující a upadající velmocí. Ono to varování samozřejmě mělo více rozměrů. Například je v tom obsažen ten tichý náznak toho, že Čína je „nastupující velmoc“ (kdoví! – hodně parametrů jí v tomto směru není příznivých, zejména ale demografie). Ale stejně tam ten význam vidím.
„Co sám nerad, nečiň druhému,“ je zkrátka mnohem silnější a přesvědčivější pravidlo v momentě, kdy vám ten druhý může ty facky v podobném rozsahu vrátit. A Čína a Amerika si navzájem mohou uškodit opravdu hodně. V tomhle zápolení se žádná tvrdá síla nevyplatí.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Pokus o moderní rekonstrukci starořecké hudby. Nikdy nebudeme vědět, jak moc přesné to je…
