První díl zápisků z cestování po Lotyšsku.
Milí čtenáři, v pátek jsem odeslal knihu do tiskárny a vzápětí vyrazil do Lotyšska, poslední pobaltské země, která mi ještě zbývala na cestovním seznamu. A jelikož už to není zrovna v nejbližším sousedství, výsledkem bude nějaký ten cestopis pro případnou inspiraci.
(Loni mi jeden čtenář poslal trochu nelaskavý e-mail, ve kterém mi kladl na srdce, ať už proboha nepíšu cestopisy. Jeden jsem od té doby také vynechal, ze Slovinska, ale víte co? Komu se to nelíbí, ať to nečte.)
Tak tedy Lotyšsko, „prostřední sestra“ ve trojlístku pobaltských republik. Jak to tu vypadá?
Riga, hlavní a zdaleka nejdůležitější město Lotyšska, je vůči zbytku země poněkud přerostlou entitou. Žije tu zhruba třetina všech obyvatel státu, což znamená, že na zbylých cca 64 000 kilometrů čtverečních plochy země připadá jen něco málo přes milion lidí. Při cestování po Lotyšsku je to také vidět. Sotva vyjedete z hlavního města, lidská obydlí zmizí a nahradí je hluboké lesy, bažiny atd., zcela nepodobné tomu, na co jsme z České republiky zvyklí pod pojmem „venkov“. Není to úplná pustina, ale lotyšská krajina má k české, co se hustoty osídlení týče, velmi daleko. U nás jsou vesměs nížiny plné vesnic a polí, tady ne.
Město Rigu založili němečtí kupci v ústí řeky Daugavy, pár kilometrů od samotného moře, jako obchodní přístav. Daugava je mimochodem mohutná řeka, svou šířkou srovnatelná s Dunajem v Budapešti, a město také po dlouhá staletí leželo jen na jedné její straně a teprve v moderní době uskutečnilo „skok“ přes ni. Blízkost moře je tu znát, studený dech Baltu ucítíte na tváři neustále, a vlhká zima, kterou s sebou vítr nese, umí být pěkně nepříjemná už při relativně mírných teplotách kolem 10 stupňů Celsia.
Obchodní přístavy bývají bohaté a Riga také bohatá byla, stejně jako další hanzovní města. Památkou na ony doby je takzvaný Dům Černohlavců, bývalá centrála zdejšího obchodního bratrstva, které hodně předběhlo dobu a dalo si do znaku mouřenína (Sv. Mořice, abychom byli přesní) už v časech, kdy to ještě nebylo in. Budova byla kompletně zničena za druhé světové války, její současná podoba je výsledkem věrné rekonstrukce z roku 1999. Po prohlídce musíte konstatovat, že obchod tehdy musel pánům kupcům velmi dobře vynášet, ale že s sebou nesl i určitou míru rizika – vojenské symboly i zbraně jsou všudypřítomné. Všechno to zlato a stříbro asi lákalo různé „zájemce zvenčí“.
Němci hráli ve městě první housle až do druhé světové války. Lotyšské obyvatelstvo bylo chudší a fungovalo spíš v roli řemeslníků a dělníků než bohatých patricijů. „Prvorepublikové“ centrum, které navazuje na historické jádro města, poněkud připomíná pražské Vinohrady, ale je zdobnější. Prý je tu největší koncentrace budov ve stylu Art Deco na světě. Zdejší střední třída tedy musela být docela početná – tehdy se ještě tento druh luxusního bydlení nestavěl pro investory zdaleka, ale pro místní.
Za sovětské éry měli samozřejmě obchodníci a patricijové utrum. Ze všech tří pobaltských států došlo v Lotyšsku k největší změně demografického složení – Stalin nechal deportovat několik desítek tisíc Lotyšů na Sibiř a všechny sovětské vlády povzbuzovaly usazování Rusů na lotyšském území, takže původně cca desetiprocentní ruská menšina (roku 1935) se nafoukla na dobrých 34 % (roku 1989). V Rize samotné žilo za Gorbačova více Rusů než Lotyšů, dnes se ale poměr opět obrátil.
Památkou na SSSR jsou jednak shluky paneláků obklopujících jádro města, jednak štíhlá televizní věž na ostrově ležícím uprostřed Daugavy. Tu navrhl gruzínský architekt Kims Nikurdze a dle mého názoru vypadá o dost elegantněji než její kolegyně, která propichuje pražské panoráma na Žižkově.
Po obnovení nezávislé republiky se společenské kyvadlo zhouplo na druhou stranu a ruština nejen, že přišla o status dominantního jazyka, ale z mnoha míst zmizela úplně. Oficiální nápisy, jako ty na dopravních značkách, vyhláškách, dopravních prostředcích atd. jsou důsledně psány pouze lotyšsky. Soukromý sektor tak vyhraněný není, takže například novinové stánky mají stále svoji nabídku zhruba půl na půl v lotyšštině a ruštině.
Část lotyšských Rusů nemá dodnes státní občanství, k jehož získání bylo potřeba složit zkoušky z lotyšštiny. U mladších generací ale dochází k očividné asimilaci. Zatímco u šedesátníků ještě dokážete s určitou spolehlivostí odhadnout, kdo promluví kterou řečí, mládež v Rize už se jaksi srovnala do jednoho a téhož standardu, víceméně stejného jako v Barceloně nebo v Brně. A jejím třetím jazykem se stala angličtina.
Dnešní Riga je turisticky příjemné město, s tím správným poměrem historické krásy k počtu návštěvníků z ciziny – na rozdíl od Prahy ještě není přeplněná. Viditelnou českou stopou jsou hlavně tramvaje značky Škoda, ale zdejší architektura už bude Středoevropanovi připadat trochu cizí. Nepracovali zde naši známí rakousko-uherští architekti, jejichž stopa se dá dodnes tak dobře poznat v Krakově, Lvově, Terstu nebo Lublani. Toto je protestantské přístavní město formované vlivem Prusů, Dánů a Švédů: mnoho červených cihel a hranatých věží, místo holubů racci kroužící podzimním deštěm.
Lotyšsko ale není jenom Riga. Má i národní parky, z nichž jeden navštívíme příště.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
O mlhu, rosu a další projevy vlhkosti tu opravdu není nouze.
