Těžko hledat větší ironii osudu. Kdyby na podzim roku 79 zamířil pyroklastický proud z běsnícího Vesuvu trochu jiným směrem, Pompeje by dnes neexistovaly. Po zániku západořímské říše by je venkovské obyvatelstvo rozebralo kámen po kameni a cihlu po cihle, stejně jako jiná opuštěná města. Luxusní vily i hustě obydlené „činžáky“ (insulae) by se transformovaly do něčích chlívků a stodol.
Zůstaly by jen základy v zemi, pár soch s ulámanýma rukama, a o bývalé existenci Pompejí by věděli leda odborníci studující dějiny Kampánie. Mimo jejich kruhy by byly stejně neznámé jako nedaleká Nucerie, s jejímiž obyvateli se Pompejští roku 59 porvali tak, že jim pak římský senát na deset let zakázal organizovat jakékoliv další hry. Slyšeli jste někdy o Nucerii?
Nicméně Vesuv rozhodl jinak a jednoho dne přikryl prosperující město několikametrovou vrstvou popela, která jej na dalších 1700 let skryla lidským očím. Ne tedy úplně, protože krátce po katastrofě se tu vyřádili lupiči, kteří se prokopali do mnoha čerstvě zasypaných vil a odnesli si z nich různé drobné i větší cennosti. Ale další erupce v raném středověku dokonaly „zakrývací dílo“ a do roku 1748 se Pompeje nikdo znovu vykopat nepokusil.
Dnes je město odkryté zhruba ze dvou třetin, přičemž s odhalováním té poslední třetiny se nespěchá. Pod popelem se totiž zachovaným domům a artefaktům nic nestane, kdežto kampánské počasí, hlavně zimní deště, začalo odkryté objekty nemilosrdně nahlodávat a italská vláda, ke své hanbě, pro jejich ochranu dlouho nic nedělala.
Teprve zřetelné zhoršování stavu památek a hlavně zhroucení části Domu gladiátorů po deštích roku 2010 vedlo k obratu. Dnes jsou Pompeje podstatně lépe „zainvestované“ než kolem přelomu století; snad to tak i zůstane. Přece jen se tu ročně vystřídají přes dva miliony návštěvníků.
I ta odkrytá část Pompejí vám dá pěkně zabrat. Na mapě není město zase tak velké, ale chození po jeho ulicích je daleko namáhavější, než se zdá. Jednak kvůli davům, kterými se musíte neustále proplétat, jednak kvůli římským chodníkům, postaveným z ne zcela rovného kamene. Zvlášť po dešti bývají kluzké a užijete si na nich svoje.
Trochu zpomalit ovšem nezaškodí, protože k vidění je toho v ulicích Pompejí hodně. Několik zrekonstruovaných vil (domus), ve kterých bydleli nejbohatší občané města a kde jsou k vidění ty nejkrásnější fresky. Obří amfiteátr, kam se vešlo celé obyvatelstvo Pompejí a snad i nějací vesničané z okolí. Dvě divadla, menší a větší, kde je až dosud skvělá akustika (návštěvníci ji rádi testují tleskáním, což první minutu působí roztomile a během pěti minut to leze na nervy). Spousta každodenní městské infrastruktury, jako jsou trhy, lázně, fastfoody s nádobami na horká jídla, přechody pro chodce v podobě vyvýšených kamenů (dodnes praktické), kašny chráněné po bocích speciálními bariérami, aby do nich omylem nenarazil jedoucí povoz atd.
Ostatně, když jsme u těch vozů: v povrchu ulic jsou dodnes vyježděné stopy kár a kolesek, kterými se tady rozváželo zboží. A vzhledem k tomu, že „přechody pro chodce“ jsou tady vyvýšené a ne jen namalované, už tehdy musel existovat nějaký jednotný standard pro rozchod kol povozů, jezdících městem. Jinak by jejich jízda skončila havárií na prvním přechodu, mezi jehož kameny by se kola nevešla. A ten jejich rozchod, prostým pohledem na vyježděné koleje soudě, nebyl zas tak vzdálený dnešnímu standardnímu rozchodu na železnicích (1435 mm), přímá souvislost se ovšem prokázat nedá.
Zcela svébytným prvkem města je Lupanar čili bordel, kam je obtížné se dostat. Dav návštěvníků toužících shlédnout tamní erotické fresky se totiž do poměrně malého objektu nevejde ani přibližně a přede dveřmi nastávají strkanice. Podstatně větší klid je v tělocvičně pod širým nebem (palestra), jejíž úctyhodné rozměry naznačují, že dávní Pompejané museli rádi sportovat, nebo v krásně zrestaurovaném domě Julie Felix, který fungoval jako starořímské AirBNB na vysoké úrovni (ložnice hostů byly vyzdobené freskami). Wi-Fi patrně nebyla v ceně, zato je součástí domu rozlehlá zahrada, vysázená nedávno podle starořímských vzorů.
Kromě římských domů jsou tu místy k zahlédnutí i Římané samotní, respektive to, co z nich zbylo. Už na začátku vykopávek v osmnáctém století si archeologové všimli, že místy narážejí ve vrstvě popela na dutiny s kostmi. Byly to zbytky po tělech obětí, která se za dlouhá staletí rozložila. Po vylití dutin sádrou vznikly „sochy“ odrážející poslední okamžiky těch, kdo před vulkánem nestačili utéci. Nejsou to dokonalé otisky, ale leccos prozradí.
Na samotném konci antických Pompejí, za amfiteátrem, začínají moderní Pompeje. Městečko víceméně stoprocentně postavené na turistice. Sem se hladový a žíznivý dav návštěvníků dostane po dvou hodinách únavného chození a obsadí židle v desítkách podniků, které na něj čekají.
Zajímavá věc: na rozdíl od Neapole, krásné dámy se špinavýma nohama, je tu dokonale čisto. Žádné odpadky poletující po náměstích a válející se ve škarpách. Možná to není otázka „jižanské mentality“ (oblíbené to univerzální vysvětlení pro všechno), ta se přece nemůže tak zásadně změnit během pouhých pár kilometrů. Třeba jsou Pompeje moc malé na to, aby jejich městské úklidové služby provozovala mafie?
Kdo ví, ctěný Marku Aurelie, kdo ví.
Hudební epilog
Tato experimentální skupina je ze slovenské Bytče.