Nobelova cena za ekonomii se uděluje od roku 1969 a opakovaně jsem narazil na názor, že nejlepší kandidáty “vystřílela” hned v prvních letech, načež už to taková sláva nebyla.
Letošní laureáti jsou ovšem velká jména, zejména to jedno: Daron Acemoğlu, hyperproduktivní ekonom, který za posledních 30 let vychrlil asi dvě stě vysoce citovaných článků a k tomu ještě několik populárních knih. V jeho případě bylo víceméně jisté, že jednou tu Nobelovku dostane, a hlavní otázkou bylo jen “kdy”. Další dva letošní laureáti jsou jeho spolupracovníci.
Acemoğlu je “vzácný pták”, čistokrevný Armén narozený v tureckém Istanbulu, příslušník téměř vyhlazeného etnika. (Arméni bývali před svým vyvražděním obchodní i vědeckou elitou Osmanské říše, do čehož Acemoğlu svým osobním profilem hladce zapadá. Musíte si klást otázku, jak by asi vypadal svět, kdyby ten národ mohl žít i nadále a zapojit se naplno do vědeckotechnického vývoje ve dvacátém století. Leč Alláh chtěl před 110 lety svoji krvavou oběť.) Jeho hlavní myšlenkou je, že prosperita národů, v historii se všelijak měnící, závisí hlavně na národních institucích.
Co je tím míněno? Víceméně všude platí, že elita společnosti “vyzobává” práci a bohatství ostatních, kterou různými způsoby přesměrovává k sobě. Není ale jedno, jakými způsoby tak činí. Čím tvrdší zvůle v tom procesu panuje (konfiskace, zotročování, vraždy nepohodlných, různé “zákony na míru” s cílem někoho zničit), tím hůře pro budoucí prosperitu národa, protože schopní lidé buď utečou, nebo aspoň nebudou v takových podmínkách ochotni pracovat víc, než je potřeba. Tomu říká Acemoğlu “extraktivní” instituce a je to podle něj poměrně běžný stav v historii lidstva: z hlediska vládců je to docela příjemný stav, i když zbytek národa trpí.
Opakem jsou podle Acemoğlua “inkluzivní” instituce, čímž se ale nemyslí ta klasická ultralevicová inkluze, při níž se rozdávají matematické medaile lidem, kteří nespočítají ani 2+2. Myslí se tím prostě to, že po vás nikdo nešlape jen proto, že jste Skot nebo Žid, a že i lidé nepatřící k elitě si mohou vlastní snahou vybudovat slušnou existenci, aniž by se vzápětí stali terčem nepřátelského zájmu nějakého Drahého Vůdce a jeho Revolučních Gard.
Nu, a Acemoğlu se svými kolegy napsal několik knih, ve kterých se snaží doložit, že právě takové instituce vedou k největšímu ekonomickému rozvoji. A že nejlépe se jim daří v demokraciích.
Je to nepochybně lákavá myšlenka, nikoliv nejméně proto, že nám lichotí. Také proto, že v některých případech (Východní vs. Západní Německo, Severní vs. Jižní Korea) došlo k evidentnímu rozevření nůžek blahobytu, když byla dříve jednotná země rozdělena mezi dva politické systémy. Zajímavé je zamyslet se i nad japonskými reformami Meidži v druhé polovině 19. století.
Japonci tehdy, poté, co jejich snaha o izolaci selhala, začali systematicky kopírovat západní svět, zejména pak Němce. (Původní plán prý byl zkopírovat Francouze, jenže ti zrovna prohráli prusko-francouzskou válku – a v Tokiu si řekli, že vsadí spíš na vítěze.) A ono je to také zavedlo na téměř stejnou historickou cestu: mnoho průmyslu, mnoho militarismu, mnoho pohrdání svými “méněcennými” sousedy a nakonec velká dobyvačná válka, která skončila ještě větší porážkou. Prušácké instituce = prušácký osud, i když podkladem byla zcela jiná, orientální civilizace? Kdo ví, ale vypadá to logicky.
Až potud fajn, ale tvrdí-li na Seznam Zprávách, že Acemoğlu a spol. “dokázali” nadřazenost demokracií nad ostatními formami politiky, je to trochu moc silné slovo. V ekonomii je těžké něco opravdu dokázat a Acemoğluovy stěžejní knihy jsou spíše “přesvědčivé vyprávění doprovázené grafy”. 500 let hospodářského a společenského vývoje se analyzuje dost obtížně a vždycky si musíte klást otázku, jak naložit s výjimkami.
A že těch výjimek je … jen namátkou: Řecko mělo státní finance v nejlepším stavu za vlády vojenské junty (1967-74) a pekelnou spirálu neúnosného půjčování a utrácení rozjel až demokraticky zvolený premiér Andreas Papandreu, mimochodem absolvent jedné elitní americké instituce jménem Harvard. Za jeho vlády nabobtnala státní správa desetitisíci zbytečných míst pro loajální spolustraníky a Řekové si poprvé za svoji dlouhou národní existenci zvykli na to, že od vlády prší peníze. Už si neodvykli a málem to pak svého času sestřelilo celou eurozónu.
Hned vedle leží Acemoğluovo rodné Turecko, jehož ekonomiku poslední dobou zdevastoval premiér Erdoğan svými bizarními postupy. (Např. bojuje s inflací snižováním úrokových sazeb.) Turecko má také jednu velmi robustní instituci, kterou je volební systém; způsob kontroly výsledků je tam od nejmenších okrsků nahoru tak propracovaný, že je v podstatě nelze zflixlovat. Ale Erdoğan vyhrává volby “na férovku”, ani žádné kejkle k tomu nepotřebuje. Jako by prostě významné části turecké populace nevadilo to, co jinde i v daleko menším měřítku vedlo k pádu vlád – masivní inflace, která obrací těžce vydělané peníze lidí v prach.
A Argentina, co říci o Argentině? Nepochybně je to zcela demokratický stát, jehož voliči ale prostě mají tendenci odhlasovávat si permanentní Vánoce s tím, že to zaplatí někdo jiný. Už zažili několik státních krachů, ale pořád není jisté, zda je to vyléčilo natrvalo. Teď je tam u moci radikální reformátor Javier Milei, ale kdo ví, zda jej za tři roky nevykopnou a neodhlasují si opět permanentní Vánoce. Odpovídalo by to místní tradici.
Jako určitá slabina Acemoğluovy teorie se mi jeví skutečnost, že “extraktivní” vs. “inkluzivní” instituce nejsou nutně protiklad. V těch demokratických státech, které hospodaří mizerně, to totiž vypadá, jako by se ten národ rozhodl “extrahovat sebe sama”, nejčastěji pod nějakou pitomou rouškou typu “potrestáme bohaté”.
Konkrétním ztělesněním takové “samoextrakce” jsou pak například různé neúnosně štědré sociální systémy. Ty jsou velmi inkluzivní už z definice – taková věc se obvykle nevymýšlí kvůli společenské smetánce a přístup do ní má kdokoliv – ale stejně tu zemi poškozují, i když jí nevládne smečka loupeživých baronů.
Poměrně zajímavou kritiku jedné Acemoğluovy stěžejní teorie (“reversal of fortune”) předložil americký bloger Noah Smith. Ten upozorňuje, že vynechá-li se ze sady pozorovaných zemí několik Angličany založených kolonií, kam se přistěhovalo nové obyvatelstvo místo původního, nebo kde původní obyvatelstvo ani nebylo (USA, Singapur atd.), tak se ten efekt převrátí a funguje ve zcela opačném směru, než jak tvrdil Acemoğlu.
Pak je ovšem otázka, zda se v tomto případě neměřila spíš “historická schopnost Angličanů zakládat funkční státy na pomyslné zelené louce”, než nějaký globální jev, platný pro celé lidstvo…
Aby bylo jasno: nemám problém souhlasit s myšlenkou, že život v demokracii je obecně lepší než život v diktatuře. Se svojí povahou jsem přirozený kandidát na “nepřítele státu”. I v demokratické ČR se najde dost lidí, kteří tímto způsobem uvažují a neustále vytvářejí nějaké seznamy takových “nepřátel”, a je dobře, že nemají moc k tomu, znovuotevřít nějaké ty tradiční koncentráky.
Ale Acemoğluova teorie mi zkrátka přijde … nekompletní. Poměrně dost demokracií jsou “bordely na kolečkách”, ve kterých spousta, ne-li většina, institucí nefunguje tak, jak má. To taky není zrovna ideální prostředí vedoucí k prosperitě. Ale o tom, jak a proč vzniká, nám letošní nobelisté zatím moc neřekli.
Diskusní fórum ke článku najdete zde. Minule jsem na něj zapomněl, sorry. Aspoň vidíte, že to nepíše robot, ten by na takový úkon nezapomněl.
Hudební epilog
Nemůžu v tomto případě nezavzpomínat na Balkán. Jednotliví Balkánci bývají ve světě často velmi úspěšní, ale tamní státy obvykle připomínají ony bordely na kolečkách, ať už je jejich forma jakákoliv: království, socialistická republika, demokratická republika, pořád podobné problémy.
Přitom k výměně institucí tam došlo opakovaně.
