Pokračování včerejších úvah o tom, co je v současném světě Big Tech špatně a jak by se to mohlo zlepšit.

Vážení a milí, než se vrhneme do druhého dílu, mám dvě poznámky, jednu emocionální a jednu věcnou.


Začněme tou emocionální. Prosím vás, krindy-pindy, už mi opravdu nepište připomínky typu “vždyť na těch sociálních sítích nikdo být nemusí, tak co to řešíš!” případně “já tam nejsem, já tam nejsem, haha!”. Od posledního článku mi zase dorazily tři už čtyři takové odezvy.

To je ztráta času, protože taková připomínka je triviální, samolibá a ještě navíc krátkozraká. Triviální proto, že to přece dobře víme (sám jsem si zrušil Facebook a přestal využívat Twitter), samolibost z ní bývá cítit na sto honů, nu a krátkozraká proto, že sociální sítě jsou jen tou nejukřičenější podmnožinou celé sféry Big Tech a Big Tech má na náš svět proklatě velký vliv. Kdyby už jen proto, že až příliš mnoho politiků i jiných vlivných lidí sleduje, co se tam děje, a přizpůsobují se tamním trendům.

Ignorovat tenhle jev nebo se mu vysmívat, to je asi jako kdyby sedlák roku 1500 posměšně říkal: “Neštvěte mě s nějakým objevem Ameriky, já žiju v Chlumci nad Cidlinou a zůstanu tady až do smrti, takže mi nějaká Amerika může políbit šos!” Jo, jistě – do chvíle, než z toho zámoří dorazí brambory a syfilis, přičemž vzhledem k tomu, jak ten svět funguje, syfilitida samozřejmě dorazila do Chlumce nad Cidlinou podstatně dřív než nějaké nové jídlo.

(Chcete-li si o tom něco přečíst, tak o syfilis jsem zatím nepsal, ale cesta brambor z říše Inků na evropské stoly se rozebírá v Zapomenutých příbězích 2, kapitola “Podzemní jablka z Branibor”. Tématu se částečně týká i navazující kapitola “Pět roků hladu”. Jste srdečně zváni.)


Druhá připomínka, ta věcná. Proces přebírání Twitteru novým majitelem nebude rychlý, jeho trvání se odhaduje na půl roku. Vypapírovat se toho musí hodně, stejně tak bude nutno vyřešit spoustu personálních otázek. Mimo jiné bývalo v té firmě zvykem vyplácet vývojáře nejenom penězi, ale i akciemi Twitteru samotného, což teď už nebude možné.

To znamená, že první efekty uvidíme nejdřív někdy kolem Vánoc. Muskovy firmy fungují v rychlém tempu, podle hesla “move fast and break things“, ale i kdyby dostal klíče od Twitteru dejme tomu k 15.10.2022, těžko budou nové funkce a jiné jevy k vidění dříve než za několik týdnů. Twitter je velká loď a má svoji setrvačnost, nejde ji otočit jen tak na místě, i kdybyste si od samotného počátku byli jisti tím, kam s ní chcete plout.


Nuže, zpátky k tématu “konstituční monarchie Twitter”. Předem upozorňuji, že zbytek článku jsou pouze moje úvahy – přesněji: leckdy přímo fantazírování – a že nemám tušení, co z těchto úvah nakonec spatří světlo světa a co ne.

Základní praktický problém, který podle mě sociální sítě mají – a podivné standardy svobody slova jsou v tomto případě jen jedním z mnoha projevů dysfunkce – je ten, že se vyvinuly do podoby jakýchsi pseudostátů s populací leckdy i větší než Indie nebo Čína. Uvažte, že jenom na Facebooku jsou skoro tři miliardy aktivních uživatelů, tedy Indie + Čína dohromady! (Twitter s jeho pouhými 300 miliony se považuje za malý). Takže: lidská mraveniště, hodně těch lidí tam tráví celé hodiny, firmy tam provozují obchody, radnice informují občany o dění ve městě atd. Sice se mi ta skutečnost dvakrát nelíbí, ale ty dnešní sociální sítě jsou opravdu extenze fyzického světa jako takového.

Jenomže na to, že jde o extenze fyzického světa, jsou strašně špatně a hlavně nedostatečně spravované. Ono těžko přeložitelné anglické slovo governance (způsob vládnutí) je v případě sociálních sítí téměř nulového charakteru. Na celé ty stamiliony a miliardy lidí, na neskutečné biliony hodin, které už tam ti lidé dohromady strávili, připadá jenom zanedbatelné množství moderátorů a jiných lidských zaměstnanců. Takový Twitter má na svých 300 milionů aktivních uživatelů jen 7000 zaměstnanců a většina z nich se nejspíš ani nezabývá kontaktem s uživateli.

Chaos na sociální síti – očima vlámského malíře Pietera Bruegela staršího (1562), podle kterého dnes údajně říkáme “brajgl”.

Na sociálních sítích neexistuje nic jako dostatečně kapacitní justiční nebo mediační systém pro řešení sporů. Neexistuje vlastně ani nic jako zákony a odborníci, kteří by je nějak konzistentně a závazně vykládali, a ke kterým byste měli jako běžný jedinec garantovaný přístup. (Třeba i za nějaký poplatek, podobně jako když u nás dáváte žalobu u soudu a musíte si koupit kolek.) Pak se samozřejmě může stát třeba i to, že padesát sprostých příspěvků zůstane tam, kde jsou, a za jeden relativně mírný najednou přisviští ban. Nejde ani tak o dvojí měřítka, jako spíš o to, že vůbec žádná předvídatelná měřítka nejsou. Co se zrovna dostane do médií (Trump!), to se řeší přednostně; jiné předvídatelné pravidlo jsem za ta léta nevypozoroval.

Zkrátka: chaotický Babylon, ale bez soudců, kněží, starostů atd. Někde nahoře sedí nějaká božstva, která ovšem normální smrtelník ani okem nezahlídne, a občas převrátí to lidské mraveniště vzhůru nohama svými novými dekrety.

Dost dystopické prostředí, a to je dnešní realita Big Tech. Takový divný feudalismus. Feudalismus ve vnějším, fyzickém světě zanikl právě proto, že se do moderních podmínek moc nehodí. Ani do Big Tech se nehodí.


Zahrajme si tedy nyní na utopii místo dystopie. Vzhledem ke kolektivnímu charakteru lidstva není samozřejmě žádná utopie dosažitelná, ale můžeme o ní aspoň přemítat.

Utopická sociální síť je digitální město, ve kterém nejste uživatel, ale občan. Máte nějaká práva, která vám nemůže svévolně vzít ani Ufon Marťan I., majitel systému. Můžete o ně samozřejmě přijít, dočasně či trvale, ale pouze na základě nějakého procesu před neutrálním tribunálem.

“Hrabata a baroni nebudou trestáni jinak než svými na roveň postavenými, a to pouze v souhlase s mírou provinění.”

jedno z ustanovení anglické Magny carty (1215). princip se časem rozšířil na všechny poddané. Máme dnes velmi starý problém v novém kabátě.

Aby takové digitální město mohlo fungovat, potřebuje i ekonomickou základnu, což nemůže být jen prodej reklam; ten na to nestačí. Patrně tam budou muset být nějaké e-shopy apod., stejně jako jsou centra skutečných měst plná kamenných prodejen. Z těch pak může město vybírat poplatky (třeba procentem z obratu) na svůj provoz.

Stejně tak asi budou muset platit nějaké daně či poplatky jeho občané. Možná ne všichni, nějaký základní level (“žebradlo”) může být i zdarma, ale nemůže být zdarma pro všechny, protože i když digitální město na rozdíl od toho fyzického nemusí řešit kanalizaci a zametání chodníků, musí o to více řešit útoky hackerů a podobné problémy charakteristické pro IT. Taky ten justiční systém něco stojí.

Utopické digitální město

V digitálním městě máte jako občan rovněž nárok na soukromí (“domov”), kam si pozvete jenom ty, které chcete. Můžete samozřejmě vyjít i na “veřejné náměstí”, kde se pohybují všichni možní lidé, a účastnit se nekonečné hádky o to, jestli říkat kudlance nábožné ženským rodem je systémový sexismus. Ale nemusíte. Můžete si třeba raději zalézt “mezi svoje kamarády”, bavit se s nimi o něčem na úrovni – místo kudlanky nábožné dejme tomu o nesmrtelnosti chrousta – a nebudete rušeni. Systém vám nebude zvenčí cpát před oči náhodné provokativní příspěvky cizích jedinců, aby vás naštval a vyprovokoval k reakci. Nebude vám nahrávat do počítače nebo mobilu špehovací cookies, aby měl co nejlepší přehled o vašem soukromém životě. Atd. atd.


V praxi samozřejmě bude taková utopie vykazovat řadu slabin. Pro začátek bude poměrně obtížné z ní vyeliminovat podvodníky; ono je to totiž těžké i v reálném světě, kde vám neustále někdo cpe předražené hrnce a zaručeně ziskové kryptoměny. Takový Charles Ponzi, jehož příběh si pro změnu můžete přečíst v Zapomenutých příbězích 5 (kapitola “Falešný čaroděj”), byl svého času tak přesvědčivý, že do svého schématu zverboval i řadu příslušníků bostonské policie, kteří mu dále sháněli nové “kavky”, upřímně přesvědčeni o tom, že na tom všichni dobře vydělají.

Ale “digitální město” by mělo výhodu i v tom, že by mohlo být “samoopravné”. Spolu s justicí by mohlo mít i něco jako parlament, který by se snažil reagovat na aktuální problémy novými návrhy zákonů. Možná by v něm mohla fungovat i plošná referenda; aspoň bychom viděli, jak si internetový dav poradí se skutečnou zodpovědností. Vzhledem k masivnímu počtu obyvatel by v takovém digitálním městě vždycky panoval chaos, ale aspoň by to nebyl ten současný chaos zanedbaného feudalismu, kdy pan hrabě nemá na vaše problémy čas, holoto, protože zrovna hostí jiné velmože.

Pro mě osobně by i pouhý pokus vybudovat nějaké “digitální město” podle takových zásad byl stokrát přitažlivější než to, co nám Facebook, Google a spol. předvádějí dnes. Předem říkám, že nemám tušení, jestli se tímto směrem bude Twitter pod novým vedením ubírat. Ale pokud by se tak stalo, patrně bych se tam vrátil. Na rozdíl od Facebooku, který mě odpudil definitivně, jsem totiž twitterový účet jen “zakonzervoval” a nepřispívám tam.

A co vy? Hlasování stále běží…

Byli byste ochotni používat Muskův Twitter?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

P.S.: 28.4. jsem byl na Českém rozhlasu Plus debatovat právě o Muskovi. Záznam dvacetiminutové debaty najdete zde. Druhým diskutérem byl Jan Strouhal z Forbesu.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

Zvláštní shodou okolností se mi tato skladba sama pustila na YouTube přesně ve chvíli, kdy jsem dopsal tento článek.

where the grass is green and the girls are pretty …

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Z tiskárny právě dorazily Zapomenuté příběhy 5 a sbírka textů “To nejlepší z blogu 2015-2020“.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3 a Zapomenuté příběhy 4 pro sebe, pro někoho jiného. Nebo sbírku dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.