Změny imigračních pravidel pro pracovní síly mohou být neškodné – nebo naopak velmi nebezpečné.

Český systém pracovní migrace čeká změna. O povolení budou rozhodovat body.” Tak praví nadpis článku na iDnes, jehož text následně poněkud chaoticky míchá dohromady nekvalifikovanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Jeho celkové vyznění je jasné: “otevřít stavidla, firmy trpí”. Dosavadní přístup je poněkud pejorativně označen za „represivní“, budoucností má být systém bodový.

Nuže, toto je přesně ten druh legislativy, který se dá pojmout velmi dobře nebo i velmi špatně, a pro nějž je typické, že negativní následky se neprojeví hned. Trvá to spíše desítky let, a když už následky nastanou, obvykle si s nimi nikdo neví rady.

Dnešní třaskavá situace ve francouzských banlieues, špatně integrované turecké a marocké menšiny v Nizozemsku, Německu atd. mají do značné míry původ právě v dovozu nekvalifikovaných pracovních sil ze států severní Afriky a Blízkého východu pro potřeby francouzských, německých či nizozemských firem v 60.-80. letech 20. století. Tehdy ta migrace fungovala jinak než dnes. Pašerácké gangy, které dnes dopravují své klienty do Evropy ilegálně na člunu nebo přes hraniční lesy, ani neexistovaly, a valná většina těch lidí dorazila do hostitelských zemí zcela legálně s pracovním vízem nebo v rámci následného slučování rodin.

Pokukujeme tedy potenciálně po té samé propasti jako mnoho zemí před námi. A lidé, kteří na tom skoku mohou vydělat, nám něžně říkají, že je určitě měkká a vystlaná samými polštáři. Produktivita, zisk, prosperita!

Ach kdeže. Tady se dají opravdu nadělat velké a nenapravitelné chyby. A pokud má současný záměr podporu samotného premiéra, jak se v článku píše, možná by zbytek ODS měl trochu zbystřit a vznést jeho směrem otázky, jaké preventivní mechanismy v sobě ten návrh má, abychom neopakovali trnitou nizozemskou, německou, francouzskou … cestu, jejíž průběh se dá shrnout sekvencí hesel:

  • “Náš průmysl zkolabuje, takže nutně potřebujeme pracovní sílu odkudkoliv.”
  • “Nemáme vůbec žádný problém, ale obohacení.”
  • “Jenom xenofobové, neonacisti a rasisti mají nějaký problém.”
  • “Problémeček sice je, ale těch extremistů a zločinců je titěrná menšina.”
  • “Je jich možná trochu více, ale nějakých 10 % určitě zvládneme.”
  • “Máme problém, ale vyřešíme ho důslednou integrací dalších generací.”
  • (pokrčení rameny) “Teď už s tím nikdo nic nenadělá.”

Měli bychom tedy opravdu dávat pozor. Na rozdíl od těch Francouzů či Holanďanů v roce 1970 totiž ani nemůžeme říci, že bychom netušili, jak to taky může dopadnout.

(Viz třeba právě dnes v Le Monde: marocká mafie terorizuje Nizozemí, aby osvobodila svého šéfa. Jak ministerský předseda Rutte, tak korunní princezna dostali policejní ochranu, protože se nedá vyloučit pokus o únos.)


Aby bylo jasno, některé skupiny gastarbeiterů se na tom Západě zaintegrovaly tak dobře, že jejich potomci dnes sedí v ústavních soudech a představenstvech velkých firem, aniž by kdokoliv řešil, že mají předky odjinud.

Tou samou dobou totiž cestovali za prací nejen Marokánci, Alžířané či Turci, ale i Španělé, Portugalci, Italové, Řekové či Jugoslávci… a dnes je to naprosto zapomenutý jev, protože žádné zásadní problémy nevznikly, nebo aspoň nepřetrvaly až dodnes. Další generace zrozené z této zapomenuté migrace už vesměs ani neumějí jazyk svých předků, nežijí mezi sebou v izolovaných čtvrtích, a na italská, řecká, polská a jugoslávská jména narazíte ve všech možných prestižních kontextech. Také uherské příjmení bývalého francouzského prezidenta Sarkozyho mluví samo za sebe (skoro se mi chce říci „parchant, ale náš, středoevropský.“ Ale parchant, to se mu odpárat nedá).

Ale platí to i naopak. Začnete-li počítat příslušná jména a země původu někde ve vězení nebo na seznamech hledaných teroristů, zjeví se vám zcela jiný obrázek. Nebo třeba, zajdete-li si na nějakou tu masivní demonstraci vítající tureckého führera Erdogana v Německu; opravdu to stálo za to? Spousta těch fabrik, které před půl stoletím tak intenzivně poptávaly pracovní sílu, dnes už neexistuje – většina průmyslové výroby se přestěhovala jinam. Ghetta a paralelní společnosti ovšem zůstaly a rozrostly se.

To samo naznačuje, jak důležité je vybírat si, odkud tu pracovní sílu budete čerpat a dovážet. Tak třeba Alžírsko je úplně jiný level celospolečenského rizika než Vietnam. Ale chápu-li ten zmatený článek na iDnesu dobře, právě programy orientované na jednotlivé země jsou považovány za jakýsi přežitek!

To je závažná chyba. Předstírat sám sobě, že Alžírsko a Vietnam jsou z hlediska budoucího fungování imigrantských komunit vlastně totéž, a že všechno můžete vyhodnotit na individuální úrovni, je v rozporu s veškerými praktickými zkušenostmi za posledních padesát let. Jednoho člověka můžete ohodnotit, ale dovezete-li jich třeba deset tisíc z jedné země – a o to u těch nekvalifikovaných pracovních sil vesměs jde – dovezli jste celou jinou kulturu, v dobrém i ve zlém.

A to zlé může být hodně zlé. Už v roce 1988 řádil na britských ulicích dav, který pálil knihy “rouhačského spisovatele” Salmana Rushdieho a volal po jeho vraždě. Na levici existuje pojem, který to docela dobře vystihuje – privatizace zisků a socializace ztrát (i když průměrný příznivec moderní levice by se raději poskvrnil, než aby jej použil v souvislosti s imigrací).

Ztráta svobody vyjadřování, nebo i jen prosté náklady na to, hlídat nonstop dům spisovatele-nobelisty, aby jej žádný rozlícený fanatik nezabil, to jsou skutečně věci, které se na finanční výsledovce žádné továrny neprojeví. Ta může mít jedině radost z toho, že montuje sedadla nebo krájí okurky o 5 procent levněji. Na kvalitě života v zemi samotné se ovšem projeví až moc.

Co tedy uděláš, milá vládo, aby se takové věci nestaly i u nás?

Diskusní fórum k článku najdete zde.


Hudební epilog

Tenhle skvost má naprosto neuvěřitelný text… bohužel ani automatický překlad nedokáže vystihnout všechny finesy.

Kopara je mimochodem bagr.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.