Je hezké mít morální jistotu o lidských právech, dokud žijete v klidné zemi.

Ceteris paribus, neboli “pokud je vše ostatní stejné”, je podstatně lepší mít demokracii a lidská práva než nikoliv. Život v České republice je rozhodně příjemnější, můžeme-li veřejně a beze strachu skuhrat na vládu a čas od času ji vyměnit ve volbách, než pod hnědou či rudou diktaturou, které tu kdysi dirigovaly úplně všechno. Situace by se musela hodně zhoršit, aby zdejší obyvatelstvo začalo preferovat nějaké opravdové autoritáře. Ano, jistě, z hysterických řečí na sociálních sítích byste to nepoznali, ale český ústavní systém je celkem stabilní, možná nejvíc za moderní historii národa; na žádnou revoluci to nevypadá. Různí jednotlivci se snaží utrhnout kousky moci, ale málokomu se ji daří nějak agregovat ve větším.

Nicméně ceteris není všude paribus. Jsou situace, ve kterých to rozhodování mezi demokracií a tyranií není zdaleka tak morálně přímočaré. A abychom nežili jen v abstraktním světě idejí, pojďme se zastavit nad jedním zcela konkrétním případem. Jmenuje se El Salvador.


El Salvador je poměrně malý stát ve střední Americe, na plochu mnohem menší než Slovensko, s pouhými šesti a půl miliony obyvatel. Tím ovšem podobnost s malými evropskými státy končí. Prokletím Latinské Ameriky jako celku a Salvadoru zvláště je naprosto neuvěřitelná úroveň brutální násilné kriminality, kterou si tady ani nedokážeme představit.

V žebříčku nejnásilnějších měst světa, počítáno na vraždy, drtivě dominují latinskoamerická města. Starý svět, ve kterém přitom žije valná většina lidstva, je v první padesátce zastoupen jen několika málo reprezentanty z Jižní Afriky. Omezíme-li se na Salvador, jeho nejznámějším “exportem” je zločinecký gang Mara Salvatrucha (MS-13), což je banda násilných psychopatů, která si ve své bestialitě nezadá ani s Islámským státem. Mara Salvatrucha působí i v řadě dalších států včetně USA, kde je držena pod kontrolou jen s nejvyšším úsilím. Žádné fotky jejich konkrétní činnosti sem dávat nebudu, kdo chce, může si je najít sám; pro všechny ostatní, aby měli představu – vzpomínám si na vyprávění jakéhosi texaského šerifa o ohledávání mrtvoly, ve které bylo zapícháno přes dvě stě nožů. To je Mara Salvatrucha v akci.

Typické tetování gangu Mara Salvatrucha, zdroj: americké ministerstvo financí

Nadžíb Bukele s tehdejším americkým prezidentem Trumpem (2019), zdroj: Bílý dům

Roku 2019 byl v Salvadoru do prezidentské funkce zvolen Nadžíb Bukele, což je Arab palestinského původu; emigrantů z Libanonu a Palestiny je v latinskoamerickém světě celkem dost a, na rozdíl od Evropy, tam patří spíš k těm bohatším a vlivnějším vrstvám. Prezident Bukele se nejdřív pokusil s gangstery domluvit, aby svoji činnost utlumili takříkajíc dobrovolně. Fungovalo to jen částečně; míra kriminality klesala, ale výjimek bylo příliš mnoho. Pohár trpělivosti přetekl 26. 3. 2022, kdy gangy zavraždily během jediného dne 62 lidí. Dokonce i v Salvadoru, který byl o pár let předtím (2015) vyhodnocen jako nejnásilnější stát západní polokoule, to byl denní rekord.

Bukeleho vláda reagovala o den později vyhlášením výjimečného stavu a urychlenou výstavbou největšího vězení na světě, kam se vejde 40 tisíc lidí; z hlediska českého stavebního práva zní neuvěřitelně, že tento komplex byl dokončen méně než za rok a teď už je v provozu. Celkově bylo uvrženo do vězení na 70 tisíc osob, víc než jedno procento populace, přičemž úřady se moc nemazaly s dokazováním, kdo je zločinec a kdo ne – k zatčení a uvěznění stačilo i podezřelé tetování na kůži. V Evropě bychom tomu nepochybně říkali státní zvůle a policejní stát, a v Evropě by to nepochybně zvůle byla.

Zatčení muži v CECOTu, největším vězení světa. Zdroj: SoloFrank, Wikipedia, CC BY-SA 4.0

Leč ceteris není paribus a po tomto policejním tažení, které rozhodně neodpovídalo našim standardům právního státu, poklesla gangsterská činnost v Salvadoru na mizivý zlomek předešlých hodnot. Ze svých domů a bytů se vynořilo zbylých 99 % populace, která se dřív musela bát o holý život, a začalo pomalu vytvářet daleko normálnější společnost, kde můžete chodit do školy, na kávu se zákuskem, nebo třeba čutat si s mičudou, aniž by kolem vás svištěly zločinecké kulky. Reportáže západních médií, ač kritické vůči Bukeleho vládě tvrdé ruky, (článek 1, článek 2, článek 3), přece jenom neskrývají, že teď se v té zemi dá žít, kdežto dřív to bylo peklo na zemi.


A teď, babo, raď. Zaslouží si Bukele podporu nebo kritiku? Fanatik by měl jasno, toho žádné konkrétní reálie nezajímají, ale pro nefanatiky je otázka, jestli současný salvadorský režim podporovat nebo ne, a pokud ano, tak do jaké míry, dost složitá.

Ten samý systém, který byl použit proti gangsterům, se dá použít i proti opozici, a jednou vyhlášený “výjimečný stav” se může protahovat donekonečna, i když už pouliční násilí dávno pominulo. Pokud si Nadžíb Bukele tímto způsobem buduje diktaturu jednoho muže, těžko ji pak nahradí nějaká parlamentní demokracie jako u nás. Bude-li chtít, zabetonuje se takto u moci až do smrti, a to je mu teprve něco přes čtyřicet. Latinská Amerika má dost neblahou tradici nejen gangsterismu, ale i různých krvavých diktatur, jejichž metody se od metod Mary Salvatruchy zase tolik nelišily. A nikdo ještě neví, jak daleko v tomhle směru současný prezident zajde či nezajde.

Na druhou stranu, předešlé vlády dovedly zemi do stavu, který si opravdu jako obyvatelé klidné Evropy neumíme ani představit. (Jeden z předešlých kabinetů dokonce vyplatil gangsterům přes půl miliardy korun jako výpalné.) V Salvadoru samotném se k původním poměrům nejspíš nechce vrátit nikdo, s výjimkou gangsterů samotných.

Jistě, nejlepší by bylo, kdyby se Salvador mávnutím kouzelného proutku změnil v nějaké rovníkové Česko, kde by se lidé blaženě nudili na zahrádkách, největším kriminálním problémem by byly banální krádeže a státní moc se chovala liberálně a zdrženlivě. Bohužel to je přesně ta možnost, která v současné době není k dispozici.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.


Hudební epilog

La Llorona, plačící žena, má ve střední Americe opravdu hodně důvodů k pláči.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly nové Zapomenuté příběhy 7.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5, Zapomenuté příběhy 6 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.

Loading