Nejen válkou či ropou je živ člověk…
Milí čtenáři, po delší sérii článků na smrtelně vážná témata je na čase se aspoň na okamžik pobavit, i když to téma také úplně lehké nebude.
Ten pelikán z úvodního obrázku je vlastně jen jeden snímek z následujícího šestisekundového videa, které vytvořila Muskova AI “Grok”. (Původní odkaz zde.) Zde na blogu si jej můžete i pustit; nevím, zda se to video podaří přenést i na Neviditelného psa (případně zkuste ten odkaz výše).
Pelikán na kole není úplně náhodný produkt, ale měřítko kvality AI, se kterým přišel britský programátor Simon Willison (zde je jeho blog). Abychom byli přesní, přišel s určitou variantou: chtěl po různých modelech AI, aby mu vytvořily pelikána jedoucího na kole v obrázkovém formátu SVG, což je takzvaná vektorová grafika.
První testy roku 2024 dopadly ještě dost bídně a vypadaly zhruba takto, skoro by se dalo říci “roztomile”:
Proč pelikán? Základní Willisonovou myšlenkou bylo, že AI se vesměs učí na skutečných obrázcích, takže asi poměrně rychle zvládne “běžné” scény a figury, lidí i zvířat. Pelikán na bicyklu je ovšem dost divná, až dadaistická kombinace, na kterou AI v průběhu svého učení skoro jistě nenarazila. Takže na ní se docela dobře otestuje, nakolik “originálně” umí ten stroj pracovat, dostane-li nestandardní zadání.
O rok a půl později se svět AI dost vyvinul a jeho nynější výstupy vypadají zhruba takto:
Docela pokrok. Lidské dítě by se to tak rychle nenaučilo.
Důležitá poznámka: Willison není v globální hackerské komunitě úplně neznámý člověk a nedá se tedy vyloučit, že některé ty AI firmy na tom jeho “pelikánovi na kole” speciálně zapracovaly. Ale ty samé modely, které generují přijatelné pelikány, umějí vytvořit ve stejně přijatelné kvalitě i jiné absurdní obrázky, typu “vačice opossum uhánějící marťanskou prérií na elektrokoloběžce s doutníkem za kloboukem”. Stačí si sednout k “promptu” a odvázat fantazii z řetězu. Zdaleka ještě nedostanete vždycky, co jste čekali, ale stejně je vidět, že ty potvory dnes podstatně lépe … chápou(?) … co se po nich chce.
Abychom trochu zpotvořili Mozarta: nejen mí Pražané, ale i mí Grokové a Claudové nám už docela rozumějí, a to jejich porozumění se zlepšuje.
Než bude AI schopna produkovat nová díla na úrovni Mozarta, asi ještě uplyne hodně času. Jenže ono je asi rozhodující, kdy v dané oblasti lidské činnosti překoná průměrného profesionála, a tento limit už je v řadě profesí na dohled. Klasická počítačová grafika je jednou z nich; nepotřebujete-li něco extra speciálního, dokážete dnes použitelný leták, vizitku nebo třeba webové stránky připravit jen za pomoci robota, bez nutnosti shánět a platit živého člověka, který byl ještě předloni zcela nenahraditelný. Pro lidi, kteří ten obor vystudovali, nepříliš dobrá zpráva – jsou v podobné situaci, jako když Baťův “botostroj” odšoupl malé ševce z jejich verpánků silou nezastavitelného buldozeru.
Je zajímavé, že mezi obory, kterým tento vývoj hrozí, je i ten, který jsem vystudoval – matematika. Asi se to dalo čekat, protože matematika je dnes extrémně rozsáhlý obor, ze kterého žádný jedinec neudrží v hlavě více než titěrný zlomek, kdežto ta AI žádný problém s omezenou lidskou kapacitou paměti nemá. Velmi zajímavé výsledky jsou právě ty, u kterých se podaří postavit nějaký dlouhý nesamozřejmý “most” mezi vzdálenými oblastmi matematiky – Wilesův důkaz velké Fermatovy věty patří mezi ty, kde se těch mostů použilo hned několik. Jenže to právě znamená mít “v hlavě” mnoho oblastí matematiky naráz, a to je pro smrtelníka těžké. Pro stroj je to podstatně lehčí, tomu se dá vždycky přidat na paměti a výpočetním výkonu.
Jsem upřímně zvědav, kam až tento fenomén doroste. Žádný růst není neomezený, dříve nebo později se zastaví každá křivka. (Ne tedy čistě matematická; myslím ty křivky, které zobrazují vývoj nějakého reálného fenoménu zde na planetě Zemi.) Ale on ten průměrný profesionál ve většině oborů duševní práce není koneckonců zase takový gigant, že?
Marc Andreessen, jeden z velkých investorů v Křemíkovém údolí, prohlásil před deseti lety, že v budoucnu budou existovat jen dva druhy zaměstnání: “ta, ve kterých lidé říkají počítačům, co mají dělat, a ta, ve které počítače říkají lidem, co mají dělat”. Samozřejmě je to trochu přehnané, obsluhu hovnocucu asi jen tak blyštivý robot nenahradí.
Ale zas tak daleko od toho už také nejsme.
PS: V minulém článku jsem udělal svoji “oblíbenou” chybu. Není to univerzita v Yale, je to Yaleova univerzita, on ten původní Yale byl zakladatel. Už se mi to párkrát stalo, nevím přesně proč, asi je to nespravitelná chyba v programu, který nosím v hlavě. Díky všem, kdo mě na to upozornili. Bylo vás asi 40, tož jsem nestihl odpovědět individuálně.
Hudební epilog
