Vztahy mezi Čínou a Ruskem se poslední dobou hodně sledují; logicky, protože Čína je asi jediný vnější hráč, který by mohl Rusko popovytáhnout z toho svrabu, do kterého se postupně dostalo po přepadení Ukrajiny – ovšem kdyby chtěl, a to je velké kdyby.
Na mapě vypadají ty dva státy podobně velké, z hlediska politické a ekonomické váhy je mezi nimi ovšem pořádný nepoměr. Čína má desetkrát více obyvatel a 7x větší ekonomiku než Rusko. Rusové mají (aspoň na papíře) daleko více jaderných hlavic, ovšem prakticky je ve vztahu dvou jaderných velmocí opět důležitější spíš ta ekonomika. Ve dvojici Putin – Si je tedy ten druhý jednoznačně silnějším partnerem.
To, že Rusko vydělává značné množství peněz na exportu uhlovodíkových paliv, asi není pro nikoho překvapením. Chcete-li ovšem na relativně levné a objemné komoditě (já vím, 100 dolarů za barel vypadá jako hodně, ale “na váhu” to zas tak moc není) vydělat pořádné peníze, musíte mít k dispozici dostatečně kapacitní způsob vývozu, a ty jsou v našem světě v podstatě jen dva:
- lodě (tankery),
- produktovody.
Cokoliv dalšího (nákladní auta, železnice, letadla, koloběžka s kanystrem, UFO…) je proti těmto variantám neefektivní, leckdy až zoufale.
Rusko nemá zrovna nadbytek dobrých nezamrzajících přístavů, takže dávalo historicky přednost spíš výstavbě produktovodů pro “kontinentální”, nikoliv oceánský obchod. Jejich hlavní část vypadá (včetně kapacity) takto:
Ouha. S výjimkou přístavních terminálů a Turecka vedou všechny ty existující “trubky” do znepřátelených krajin, které poslední dobou udělaly hodně pro diverzifikaci svých zdrojů a z Ruska dnes už berou podstatně méně surovin než dříve. (Nechci tvrdit, že 0, a to ani u nás, protože leckterý ten plyn, který dovážíme oficiálně odjinud, může klidně být zrecyklovaný ruský plyn, provezený přes třetí země.) Nicméně ty ruské hrozby z roku 2022, že Evropa v zimě zmrzne, se tehdy nenaplnily a k nějakému tomu decouplingu došlo.
Nepodařilo se mi najít stejně kvalitní mapu pro asijskou část Ruska, ale v tomto okamžiku jsou tam konkrétně plynovody jen dva: Síla Sibiře (1) a Dálněvýchodní plynovod z ostrova Sachalin.
Čína je velký průmyslový stát a plynu dokáže spotřebovat hodně. Její současná spotřeba je kryta importem skoro z poloviny. Patrně by se tam dalo vyvážet i více, ale kapacita existujících plynovodů už se nedá příliš navyšovat.
Po vodě je to z Ruska do Číny pořádný lán cesty. Naložíte-li tanker v Usť-Luze u Petěrburgu, musíte obeplout doslova půl zeměkoule. Než dorazíte do velkého terminálu Jiangsu, máte za sebou zhruba 22 tisíc kilometrů po moři, přičemž ne všechny ty vody po cestě jsou vám přátelské. Naproti tomu přímé propojení mezi obrovským plynovým polem Jamal na západní Sibiři a Čínou by procházelo nanejvýš skrze jednu cizí zemi – Mongolsko – a časy, kdy se někdo bál Mongolska, pominuly už asi před 700 lety. Možnost postavit nový plynovod touto trasou se sama nabízí, a tomuto hypotetickému plynovodu se říká Síla Sibiře 2.
Jenže to je pořád několik tisíc kilometrů tundrou, tajgou, stepí, permafrostem, pouští a horami, překračování širokých sibiřských řek (Ob a Jenisej se hlásí o slovo), nutnost zřídit tímto terénem i souběžnou komunikaci pro auta (toto se nedá postavit jen za pomoci vrtulníku), zkrátka investice mamutích rozměrů. Dávala by smysl tehdy, kdybyste ten plyn chtěli odebírat dlouho. Nu, řekněme, padesát let.
Není velkým tajemstvím, že Rusko za výstavbu této spojnice už delší dobu v Pekingu lobbuje. K žádné dohodě ale zatím nedošlo. Proč, to už nevíme, i když kolují zvěsti, že Číňané chtějí po Rusku nereálně nízké ceny dodávaného plynu. Tak nízké, že by celý projekt z ruské perspektivy poslaly do červených čísel.
Proč tak činí, to už je jiná otázka, a také hůře zodpověditelná… Národ Han je odpradávna rafinovaný a málokdy dává najevo pravé důvody svého konání. Buď si nechtějí posilovat nějaké současné strategické závislosti na dovozech surovin, nebo plánují tak rychlou elektrizaci všeho, že jim z plánů do budoucna vychází, že ten dovoz plynu nebudou v dohledné době potřebovat. Koneckonců i teď pokrývají více než polovinu své spotřeby z domácích zdrojů. Tak jako tak, zjevně do Síly Sibiře 2 investovat nechtějí.
Důsledek pro budoucnost? Jeden bych viděl. Momentálně se v Moskvě tváří, že jim nějaká Gejropa může vlézt na záda křížem krážem a že můžeme být rádi, nepošlou-li na nás svůj mocný Orešnik. Ale až ta válka jednoho dne skončí, pohlédnou opět na mapu svých ropo- a plynovodů a ta mluví jednoznačně: nejdostupnější zákazníci s penězi v kapsách se nacházejí na západ od nich.
Pak si myslím, že nastane velké lobbování za návrat na evropský trh. Samozřejmě hlavně skrze sympatizující evropské politiky, kterých nemají úplně málo. Tváře nesmějí být ztraceny, i to je Východ.
Jsem zvědav, jak se pak rozloží síly na naší politické scéně. U některých je mi celkem jasno, na kterou stranu se postaví. U jiných to ale asi bude překvapení.
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
Hudební epilog
Na Sibiři žijí i původní obyvatelé. Moc jich nezbylo, ale přece. A ta vizuální podobnost se severoamerickými Indiány je fascinující. Jistě, jsou příbuzní; ale taky už se dvanáct tisíc let neviděli.
