Dluh Spojených států amerických dosáhl pěkných sta procent amerického DPH, což je v absolutních číslech něco přes 31 bilionů dolarů. Pokus přepočítat tyto hodnoty na české koruny kolem vás rozvíří tolik nul, že ztratíte jakýkoliv přehled a dostanete se do teritoria astronomických čísel čili hausnumer. Číslo samo o sobě ovšem ještě tolik neznamená. Důležitý je trend, stávající i výhledový, a oba shrnuje následující obrázek od Congressional Budget Office (CBO), úřadu zodpovídajícího za zpracování rozpočtových podkladů pro Kongres. A ten trend je nepříznivý.
Je zajímavé vidět, že ani ty velké války v Iráku a Afghánistánu, které propukly po roce 2001, se zprvu na celkovém zadlužení Ameriky téměř nepoznaly, a skutečné dluhové orgie se rozjely až za velké hospodářské krize po roce 2008, v Obamově prvním období. Od té doby trvá nárůst, někdy mírnější (před covidem), jindy prudší (covid), ale vytrvalý.
Nápadné je, že ani skončení covidových opatření nevedlo k výrazné redukci dluhu, zoubek směrem dolů je sotva viditelný. A druhá Trumpova administrativa pokračuje v předešlém trendu. Před prezidentskými volbami se sice hodně mluvilo o rozpočtové zodpovědnosti, ale když se Musk poté skutečně pokusil skrze nové exekutivní těleso DOGE někde nalézt nějaké úspory, byl velice rychle odejit zpátky ke svým Teslám a raketám. I ta republikánská voličská základna se mezitím proměnila a myšlenka velkého státu-otesánka jí přestala být cizí. Jde jí spíš o to, aby ten otesánek utrácel za ně a nikoliv za někoho jiného.
Zajímavé je i srovnání trendů (včetně předpovědi) pro různé vyspělé státy. USA patří mezi ty horší hříšníky, jak absolutním objemem dluhu, tak očekávaným tempem jeho nárůstu.
Plechovka jménem “dluh” se dá kopat před sebou docela dlouho, ale nikoliv donekonečna. Příští prezident zdědí už značně rozjetou situaci, jejíž součástí budou i náklady na úroky ve výši nejmíň jednoho bilionu dolarů ročně; to jsou peníze, které federální rozpočet musí vynaložit, aby se nedostal do stavu faktického bankrotu, a přitom nevedou k ničemu produktivnímu. Výše dluhu je totiž jen jedním ze dvou důležitých parametrů, tím druhým je úroková sazba, ze které plyne, kolik musíte uhradit věřitelům na úrocích, a USA si dnes půjčují daleko dráž než po druhé světové válce, kdy byla procentuální výše dluhu srovnatelná: za čtyři procenta místo dvou.
Ačkoliv máme v hlavách zapsány USA jako kapitalistickou zemi, která o občana příliš nepečuje, přece jen tam nějaké sociální systémy existují a hlavním motorem rostoucího zadlužení jsou právě ty dva největší: Social Security a Medicare; ta pomáhá financovat zdravotní péči pro lidi nad 65 let, kteří jí samozřejmě spotřebovávají nejvíce. To je přesně ta rozpočtová kapitola, ze které hojně čerpají voliči levice i pravice, a jakékoliv škrty v ní vás budou stát spoustu hlasů. A demografický vývoj v USA se přitom zas tak zásadně neliší od zbytku světa. Generace narozená po druhé světové válce (“baby boomers”) je velmi početná, vesměs nedávno odešla do důchodu a tudíž se stala z čistých daňových plátců čerpateli. Volební hlasy ovšem i nadále má a není důvod, aby sama na sebe uvalovala spořicí režim. Směr “Itálie” či “Řecko” je tedy dost pravděpodobný, ovšem v podstatně větších rozměrech, cca deseti- až stonásobných proti zmíněným dvěma zemím.
Z hlediska zbytku světa je zajímavá hlavně otázka, jaký dopad bude mít tento vývoj na důvěryhodnost dolaru, který je dnes hlavní rezervní měnou a nejvíc se používá v mezinárodních obchodech. Příliš velké zadlužení nebo příliš velké “tištění peněz” by mohlo dolar sestřelit z trůnu úplně stejně, jako z něj kdysi spadla univerzálně uznávaná libra šterlinků. Nemusí to být zítra, může to být klidně za dvacet nebo třicet let, ale žádný smrtelník to odhadnout neumí. Faktory typu krizové situace v Hormuzském průlivu se zatraceně špatně modelují předem, a přitom jejich dopad na uspořádání věcí veřejných je značný.
Někteří zastánci co nejmultipolárnějšího světa si na představě kolapsu dolaru určitě smlsnou, ale to je myšlenka ze stejné kategorie, jako “vypíchnout si oči a libovat si, že už nemusím utrácet za brýle”. Existence jedné široce mezinárodně akceptované měny, jejíž hodnota se moc nehýbe, extrémně zjednodušuje dlouhodobé obchodní vztahy. Na světě je nyní celkem 180 různých měn, z nichž většina nestojí za starou grešli, a spočítáte-li všechny kombinace těchto měn pro všechny možné obchody, dostanete se vysoko přes deset tisíc.
Ztratí-li dolar jednoho dne svoje postavení univerzální měny, nejsou k dispozici žádní vhodní náhradníci. Zlato je moc volatilní (= jeho cena se hýbe příliš rychle) na to, aby s jeho pomocí šlo uzavírat dlouhodobé kontrakty. Čínský juan je pod těsnou kontrolou Pekingu, který si rozhoduje o jeho devalvaci podle potřeb čínského exportu, a toto riziko také nebude většina velkých ekonomik ochotna akceptovat. Euro je trochu přijatelnější, ale také je vázáno na EU, což je ten nejsklerotičtější a nejvíc stagnující ze všech velkých ekonomických celků.
Žádní další kandidáti, které by realisticky byli ochotni akceptovat všichni důležití hráči napříč planetou – a k tomu musíme připočítat i samotné USA, jejichž soukromý sektor je podstatně zdravější než ten státní a stále tvoří asi čtvrtinu celosvětové ekonomiky – prostě nejsou a nejde je jen tak vyčarovat z holé země. Četl jsem hodně halucinací o zlatém rublu a zlatém dirhamu, ale nejsilnější devizou měny je dlouhá historie stability, měřená nejmíň na desítky let, a tu žádná horká novinka samozřejmě nemá a z principu ani mít nemůže.
Má ji třeba švýcarský frank, ale Švýcarsko je asi na takové postavení příliš malé. Škoda. Svět, ve kterém by Brazílie obchodovala s Kuvajtem pomocí švýcarských franků, by byl příjemně dadaistický.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Je zajímavé si uvědomit, že některé nejvíc ikonické kousky “kovbojské hudby” napsal Ital Ennio Morricone.
