… anebo ve skutečnosti celkem běžná věc, se kterou neumíme zacházet?

Zhruba před sto lety začali pozemskou vědu ovlivňovat “Marťani”, a to docela zásadně.

Jen klid, nedal jsem se na nějakou magořinu. “Marťani” se říkalo skupině špičkových maďarských vědců, kteří zahýbali světem. Patřil mezi ně třeba hypeproduktivní matematik Paul Erdős, letecký konstruktér von Kármán, fyzik Leo Szilárd, otec vodíkové bomby Edward Teller, všestranný mozek von Neumann a několik dalších lidí. Zůstalo za nimi neuvěřitelné množství originální práce ve velmi složitých oborech.

Paul Erdös na návštěvě rodné Budapešti (1992). Zdroj: Wikipedia, Kmhkmh, CC BY 3.0

Současné Maďarsko je daleko bohatší a průmyslově podstatně více rozvinutou zemí než tehdejší poněkud zaostalé Uhersko, které bylo ještě převážně orientováno na zemědělství a trpělo značnou mírou negramotnosti. Žádné další “Marťany” dnes ale vyprodukovat neumí. Asi nejblíž má k tomuto standardu výjimečnosti bioložka Katalin Karikó, původem ze Szegedu, která strávila čtyřicet let houževnatou prací na technologii mRNA a dnes se o ní hovoří jako o dobré kandidátce na Nobelovu cenu. Jenže je sama… Může to samozřejmě být důsledek holocaustu, protože výše jmenovaní “Marťani” byli vesměs židovského původu.

Ale na efekty holocaustu se nedá svést všechno, protože “Marťani” nebyli jedinou dočasnou a přitom silně koncentrovanou skupinou talentů v historii lidstva. Holandští mistři v 16. a 17. století malovali nádherné obrazy, které se dodnes prodávají za miliony dolarů, kdežto švýcarské nebo švédské obrazy z téže doby nijak slavné nejsou. Florencie v době Michelangelově byla mekkou umění, kdežto předtím a potom už tolik ne. Bellovy laboratoře v poválečných USA vychrlily během pár desítek let neskutečné množství zásadních počítačových inovací, od tranzistoru samotného až po programovací jazyk C; tamní zaměstnanci dostali celkem devět Nobelových cen za fyziku a chemii, čímž se nemůže pochlubit ani většina vyspělých států. Dodnes se učíme o myšlenkách aténských filozofů, pocházejících z doby, kdy lidstvo ještě neznalo ani brýle a pořádný pluh. Antické Atény měly zhruba stejný počet obyvatel jako dnešní Plzeň; proč tedy filozofie vzkvétala zrovna pod Parthenónem, a ne na Bolevci?

(Nic proti Plzni, ona dnes filozofie moc nevzkvétá nikde. Je to jen příklad, aby si čtenář uvědomil, jak malá ta komunita, která vyprodukovala Platóna, Sókrata a Aristotela vlastně byla.)

Bardeen, Shockley a Brattain – tři “otcové tranzistoru” na svém pracovišti v Bellových labratořích (1948). Zdroj: Wikipedia

Dokonce i na té “negeniální” úrovni je patrné, že některé státy dokážou v nějakém oboru podávat naprosto disproporční výkony. Český hokejový tým mohl dlouho zcela rovnocenně hrát s Kanaďany, Američany či Rusy, Slováci nebyli o nic horší. Mezi desítkou historicky nejúspěšnějších států na matematické olympiádě je malé a chudé Rumunsko, a o tři příčky níž ještě menší a ještě chudší Bulharsko. Jak to, že v tak tvrdé vědě byly tak malé státy schopny konkurovat Číně a Sovětskému svazu s jejich stamilionovými populacemi? Nebo příklad o něco praktičtější – milionové Estonsko je “digitální těžká váha EU”, které v oblasti digitalizace daleko větší a bohatší státy jako Německo hledí na záda.

Atd. atd. Ještě zajímavější je podle mého názoru to opačné pozorování. Je spousta bohatých států a měst se slušnou životní úrovní, které jsou umělecky, technicky či vědecky vysloveně podprůměrné, ne-li úplně sterilní. Dnešní Praha má určitě daleko více umělců než Praha roku 1920, nebo jich aspoň minimálně živí více skrze různé grantové systémy, které tehdy neexistovaly; ale nového Švabinského, Alše nebo Muchu mezi nimi nějak nevidno. Ani nový Dvořák nebo Janáček už se dlouho nenarodili. V těchto oborech žije náš národ dodnes z dědictví po předcích.

Superbohaté arabské emiráty v Perském zálivu utrácejí svoje bohatství za velbloudy, zlato, tryskáče a pompézní mrakodrapy, ale nic zajímavého tam nevzniká. Na suroviny bohatá Brazílie má početnou vrstvu multimilionářů, ale jako by to k ničemu nebylo. Nedaleko od Atén ležela po celá staletí mocná Sparta, která ale po sobě kromě pár vtipných (“lakonických”) poznámek nenechala žádné duchovní dědictví, dokonce ani architekturu ne; už současníci se Sparťanům posmívali za to, jak nudné a škaredé to jejich město je. Ale není třeba se navážet jen do Sparty. Takové dnešní Atény mají dvacetkrát více obyvatel než Atény za Sókratových dob, skoro každý z nich má splachovací záchod a elektřinu, ale ti filozofové světového formátu mezitím jaksi došli.

Hmmm.


Všechna tato pozorování mě vedou k nepříjemnému podezření, u kterého ale úplně nevím, co si s ním počít. Zní zhruba takto:

Hodně se toho namluví o tom, jak plýtváme ropou, vodou, nerostnými surovinami atd., ale je možné, že to, čím ve skutečnosti plýtváme nejvíce, je lidský talent. Ty občasné mimořádné koncentrace tvůrčích talentů v relativně malých komunitách naznačují, že talentovaných lidí, možná i hraničních géniů, je ve skutečnosti daleko více, než si myslíme. Ne jeden ze sta tisíc, ale třeba jeden ze sta.

(Tím nemyslím univerzální talenty, taková věc nejspíš neexistuje; Jágr by nebyl dobrým matematikem a Einstein by nejspíš hrál zcela podprůměrný hokej. Ale aspoň v nějakém jednom konkrétním oboru, pro který má ten dotyčný člověk buňky.)

Setkání fyziků z projektu Manhattan roku 1946; na obrázku jsou mimo jiné Feynman, Oppenheimer a Fermi, ale také zcela zapomenutí lidé, kteří se tehdy možná jevili zajímavější, než nakonec byli. Zdroj: National Laboratory Los Alamos.

Jenže k tomu, aby se ty talenty mohly projevit, je potřeba souběh mimořádných okolností. Někdo ty lidi musí:

  • včas objevit, například u hokejistů opravdu v útlém dětství,
  • zaujmout a nadchnout pro určitou činnost, aby ji dělali rádi (úmyslně teď nebudeme rozebírat takové ty dystopické sportovní či jiné školy typické pro východní Asii, kde jsou ty talentované děti nuceny otročit státu pro jeho mezinárodní slávu a nemají žádný jiný život),
  • poskytnout jim institucionální podporu, ideálně tak, aby opravdu fungovala a nesloužila jen jako penězovod k rozkradení dotací,
  • pokud možno jim zajistit nějaký čas a prostor pro “hraní”, zkrátka aby jejich dny nebyly naplněny rutinní a vyčerpávající pracovní činností nezbytnou pro zaplacení nájemného a jídla,
  • zejména je ale potřeba, aby se všechny ty hlavy “daly dohromady”, jako spolupracovníci, ale i jako konkurenti. Ideálně opravdu na jednom místě, kde se mohou fyzicky potkávat a mluvit spolu. Atomová bomba se taky nedala zkonstruovat z home officu, všichni ti fyzici se museli shromáždit v Los Alamos.

On toho totiž jeden člověk, byť sebegeniálnější, nedokáže zvládnout příliš mnoho. Jedním z typických rysů těch mimořádně produktivních “hotspotů” jako Florencie nebo Atény byla skutečnost, že tam existovaly celé školy daného oboru, inspirující se navzájem a soupeřící mezi sebou. Máloco dokáže nakopnout ctižádostivého jedince víc než skutečnost, že jeho kolega právě prezentuje svoje skvělé dílo a sklízí zasloužený potlesk: příště to musím být já.

Slušně to funguje i v dnešním Křemíkovém údolí v Kalifornii, nejvíce inovativním softwarovém hnízdě na světě. Nebo v kosmické společnosti SpaceX, která “zamávala” poněkud zkostnatělým vesmírným průmyslem způsobem, který ani nemám k čemu přirovnat. Tajemstvím úspěchu SpaceX není ani tolik samotná chaoticko-workaholická osobnost Elona Muska, jako to, že se mu podařilo přilákat mladé inženýrské talenty a dát jim prostor ke kreativnímu hraní, který by v klasickém korporátu (ehm, ehm, Boeing) neměli.

Jeho konkurent Jeff Bezos, zakladatel kosmické firmy Blue Origin, to nedokázal, a B.O. se také ani po 22 letech aktivity ještě nedostala na oběžnou dráhu, kam teď SpaceX létá skoro každý týden. Dva miliardáři z první desítky boháčů lidstva, ale jaký to rozdíl ve výsledcích: absenci talentovaných lidí penězi nenahradíte, ani když se Bezos jmenujete.


A teď si prosím všimněte, že až na několik vzácných výjimek, jako byl třeba ten československý systém pro přípravu hokejových talentů, takové instituce agregující nadané lidi vesměs vůbec neexistují.

Ty instituce, které máme, fungují poněkud jinak. Jsou orientovány spíš na “pásovou výrobu”, nikoliv nepodobnou výrobě spotřebního zboží v továrnách. Typickým modem operandi vysokých škol je připravit řadové absolventy v předvídatelné kvalitě, lidi hladce zařaditelné na juniorní pozice ve firmách; rozhodně se přitom systematicky nepátrá po mimořádných talentech. Grantové systémy financující vědu mají zase tendenci požadovat produkci určitého počtu článků a jiných výstupů ročně, což jejich řešitele motivuje spíš k atakování jednodušších a předvídatelnějších problémů, ze kterých nějaký ten článek a výstup určitě bude. Zrovna výše zmíněná maďarská bioložka Katalin Karikó na to tvrdě narazila, když její práci na Pennsylvánské univerzitě prohlásili za neperspektivní a dokonce ji oficiálně degradovali, což je v akademických poměrech ekvivalent plivnutí pod nohy. Svoji práci na technologii mRNA dokončila až v soukromém sektoru.

Aby toho nebylo málo, některým lidem vadí koncentrace talentů i ideologicky. Koncentrace talentů je přece opak inkluze, současného módního konceptu, který bez většího odporu dobyl veřejné školství. (Na to soukromé si jeho zákazníci nenechají sáhnout, viz třeba bývalá socialistická ministryně školství Petra Buzková, která svého času poslala svoji dceru Annu do francouzského lycea za 102 000 Kč ročně.) Ale to asi není ten kruciální problém, protože je spousta zemí, kde takové ideologie prakticky nemají žádný vliv, ale situace je tam podobná. Na koncentraci talentů jako by nepracoval skoro nikdo a skoro nikde. Mimo jiné asi i proto, že není v krátkém časovém horizontu finančně lukrativní. V dlouhodobém sice ano, ale ten krátkodobý horizont jako by byl nepřekonatelnou bariérou.

A tak se můžeme těšit jen z práce těch talentů, které pámbu nebo příroda kromě mimořádných odborných schopností nadal(a) i extrémní houževnatostí, ochotou ignorovat okolí a nepříznivé okolnosti, a jít skoro obsesivně za svým cílem, ať už si o nich zbytek světa myslí cokoliv. Jako zrovna doktorka Karikó, nebo třeba indický matematik Ramanujan, který vyrostl v nějakém napůl-slumu zamořeném cholerou a neštovicemi, ale zažral se jako dítě do matematiky natolik, že už v pubertě si s ním psali největší angličtí matematici té doby a přiznávali, že je lepší než oni. Jenže kombinace talentu a takové neotřesitelné zažranosti je asi podstatně vzácnější než ten talent sám, tudíž to pak vypadá, že těch nadaných lidí je strašně málo.

Tolik tedy mé nepříjemné podezření. Možná by se s tím dalo něco dělat, ale upřímně nevím, kudy na takový problém vůbec zaútočit. Ony ty velké koncentrace talentů vznikají zvláštním, až spontánním způsobem (u nás to byl třeba 602. oddíl Svazarmu, který vyprodukoval řadu budoucích počítačových odborníků), který se moc systematicky nestuduje, takže o logice jejich vzniku toho mnoho nevíme.

Ale jestliže poměrně chudé Uhersko v letech 1880-1920 dokázalo vyprodukovat celý zástup “Marťanů” … měla by toho být schopna i Česká republika dnes.

Diskusní fórum k článku najdete zde.


Hudební epilog

Jedním ze zajímavých pozorování na YouTube je, že zrovna tam se líhnou až nečekané talenty, a to i bez nějaké systémové institucionální podpory, zase víceméně spontánně.

Jenže natáčení videí pro YouTube je zároveň taková ta izolovaná, osamělá práce, která nemůže dát zrod žádné koncentrované skupině talentů, jako byly Bellovy laboratoře nebo renesanční malířská škola ve Florencii. Rozsah vzniklé produkce bývá na YT omezen na to, co zvládne dát dohromady jeden člověk se základním vybavením a v nejlepším případě ještě s malým podpůrným týmem. Ti nejúspěšnější lidé se nacházejí fyzicky daleko od sebe a je pro ně příliš logisticky obtížné začít vytvářet nějaké společné dílo, které by jejich schopnosti nejen sečetlo, ale možná i pronásobilo navzájem.

Platí to i v muzice; takoví Queen byli dohromady rozhodně lepší, než by byl každý zvlášť.

P.S. Tento web funguje bez všelijakých vyskakovacích reklam, placené propagace apod. Důvody jsou mnohé, ale snaha o nezávislost na velkých hráčích je jedním z těch nejpodstatnějších. Až příliš mnoho lidí spoléhá na Facebook a pak se diví.

Zdejším základním principem je dobrovolná podpora od čtenářů. Nejjednodušším způsobem, jak tento blog můžete, milí čtenáři, podpořit, je přispět na Knihovní fond nebo koupit si knihy od jeho autora. Právě vyšly Zapomenuté příběhy 6.

Můžete si pořídit také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5 a sbírku textů “To nejlepší z blogu 2015-2020” pro sebe nebo pro někoho jiného. Nebo knihu dystopických povídek Krvavé levandule… K dispozici jsou už také znovu USB disky s nahranými audioknihami.

A pokud jsi sem, milý čtenáři, dorazil z Facebooku nebo Twitteru, zvaž registraci k odběru novinek e-mailem. Opravdu a vážně, však vidíš ten vývoj.