Britské zákony nakonec nebudou vyžadovat mazání “legálního, ale škodlivého” obsahu z internetu.
The price of freedom is eternal vigilance, pravil prý kdysi Thomas Jefferson, jeden ze zakladatelů Spojených států amerických. “Cenou za svobodu je nutnost věčně bdít” – jinými slovy, neustále dávat pozor na to, kdo proti vám zase co chystá.
Rebelové ze třinácti amerických kolonií museli dávat pozor hlavně na vnějšího nepřítele, krále a jeho vojáky; ale už tehdy panovalo tušení, že příští boje o svobodu mohou proběhnout i mezi občany samotnými. Společenské uspořádání se totiž mění, ale lidská povaha nikoliv, a bylo by divné, kdyby se všichni nepřátelé svobody rodili jen na královských dvorech v zámoří.
“Věčná bdělost” je značně unavující činnost, navíc ještě s tendencí k tomu, strhávat svoje praktikanty k vyslovenému stihomamu. Lepší recept na ochranu svých zbytků svobody ale stejně dodnes nemáme. “Lepší” neznamená ještě “dobrý”, ale přece jen občas funguje. Momentálně zafungoval v Británii, a to v případě takzvaného Online Safety Bill, zákona o bezpečí na internetu.
Británie má ve věci svobody a soukromí na internetu dost neblahou historii, bez ohledu na to, zda jsou u moci právě toryové nebo labouristi. Pokusů zavést různá drastická opatření bylo dost a některé z nich prošly.
Mezi britské lahůdky patří například zákon, podle kterého můžete jít sedět až na dva roky (nebo v případě národní bezpečnosti na pět let), pokud úřadům neprozradíte svá hesla a nevydáte své šifrovací klíče. Bývalá ministerská předsedkyně Theresa May byla velkou fanynkou hromadné archivace internetového provozu, kteroužto hrozbu se nakonec podařilo zažehnat. Její předchůdce David Cameron si zase pohrával s myšlenkou zákazu šifrování vůbec, samozřejmě ve jménu “boje s terorismem” (ostatně EU uvažuje podobným způsobem, viz nedávný článek Nepíšeš si o něčem závadném, občane?).
Dnešní příběh se týká Online Safety Bill, návrhu zákona předloženého loni Johnsonovou vládou. Ten obsahoval pro změnu jinou dystopickou klauzuli. Podle ní měli poskytovatelé velkých digitálních služeb povinně mazat i takzvaný “legální, ale škodlivý” obsah, a to pod hrozbou masivních pokut.
Jestli vám pojem “škodlivý” připadá extrémně vágní, nejste sami. Co se rozbředlosti svého významu týče, překonává “škoda” (harm) svoji zákonem pronásledovanou konkurentku “nenávist” (hate) přímo rozdílem třídy. Různé politické směry považují za škodlivé zcela jiné věci – zkuste například položit stovce náhodně vybraných lidí otázku, zda jsou škodlivé potraty nebo boj proti nim. Tím pádem by se seznam oficiálně cenzurovaných škod mohl skokově měnit po každých volbách, případně podle toho, která lobbyistická skupina si zrovna kam protlačí svého náměstka.
Navrhovaný mazací mandát, tvářící se jako ochrana nevinných dětí, tak z méně naivního úhlu pohledu vypadal nejen jako snaha o zavedení faktické cenzury, ale ještě navíc o to, aby ta cenzura probíhala pokud možno co nejhladčeji a bez jakýchkoliv pojistek proti zneužití. Neboť o tom, co je ilegální, rozhodují pořád ještě zákonodárci a následně soudy, kdežto o tom, co je škodlivé, může mít svoji představu kdejaký úředník.
(Mimochodem, když už si tak pohráváme se slovem “škoda” a s tím, co všechno se do něj vejde… Z pohledu britské vlády bylo odtržení Ameriky nepochybně škodou obřích rozměrů. Čistě logicky by tedy měl z britského internetu zmizet i ten Jefferson se svým zatraceným citátem, který navíc ještě způsobuje další škodu tím, že navádí lidi nedůvěřovat jejich moudré a vlídné vládě.)
Podobné námitky začala proti návrhu zákona vznášet i britská veřejnost, a to vedlo k tomu, že několik poslanců Dolní sněmovny si výjimečně aspoň narychlo přečetlo, o čem že to mají hlasovat. Jejich námitky pak vedly k dlouhé a táhnoucí se debatě uvnitř Konzervativní strany. A konečným výsledkem této debaty je to, že pasáž o mazání “legálního, ale škodlivého” obsahu z návrhu zákona zmizela.
“Věčná bdělost” tedy slavila vítězství. Nikoliv věčné vítězství, ba naopak, nepochybně jen vítězství velmi dočasné. Pokud lze soudit z nedávné historie, za pár let můžeme očekávat nějaké další pokusy podobného rázu. Ale ještě nevyhráli, aspoň prozatím ještě ne.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Dnešní Skotsko je případ sám o sobě … Hrdí Skotové si od vlastních politiků (Skotská národní strana, SNP) nechávají líbit věci, které by Angličanům nikdy netolerovali – třeba zákon trestající “rozdmýchávání” nenávisti i v případě, jde-li o soukromou konverzaci u vás doma. V případě SNP platí, že dokud dostatečně často křičí “nezávislost”, projde jí cokoliv.
Nezávislost, nezávislost, ale na kom přesně? Svých vlastních mocipánů se nezbaví.
